Barbora Dřevikovská - My, napříč staletími.

Příběh rodiny Barbory Dřevikovské vydala Literární akademie J. Škvoreckého v edici Prvotiny, svazek 05 v roce 2004. Úryvek jsme otiskli v č.11/2003 a celý příběh najdete na internetových stránkách Českého dialogu v čísle 9/2004. (www.cesky-dialog.net) Jakožto dílo 22leté dívky stojí za přečtení. Dnes přinášíme její recenzi.

Na prvotinu neobvyklý námět: historie, literatura faktu. A nejde ani o autorčiny vlastní prožitky či vidění světa, ale o záznam vyprávění.

Autorčina babička a maminka, o kterých knížka především jedná, měly hodně pohnutý život, jak už to tak ve 20.století v Evropě, zmítané válkami, převraty, revolucemi a okupacemi, chodilo.

Historické téma nesčetněkrát zpracované, ale tentokrát jde o úhel méně obvyklý, dvougenerační pohled očima žen. A ženy to v kritických dobách mívají mnohem složitější než muži, protože dění svého života často mohou méně ovlivňovat, ale tím více jím trpí, a to i prostřednictvím svých dětí.

Babička (v knížce matka) se narodila lotyšským uprchlíkům počátkem 20.let minulého století ve stalinském Rusku (vlastně už v SSSR), kde poznala jen bídu, hlad (chleba nahrazovali drtí z bukvic) - a válku. Náhodně se dostala do Německa, ale ani tam nebyl její život o mnoho snadnější (přála si, aby z letadel věčně křižujících oblohu spadly bomby rovnou na ni). Provdala se bez velké lásky za Čecha, narodily se jí děti, ale v poválečných Sudetech nebylo ani pomyšlení na nějaké pevnější zakotvení a klidnější život, ani když se její manžel dal k esenbákům. Vyprávění pokračuje očima matky (v knížce dcera): nejsou to jen střípky vzpomínek, spíše dosti podrobný popis jejích problematický životních šancí, který kulminují momentem sovětské okupace, kdy se dvacetiletá dívka rozhoduje k emigraci, pak se vrací, aby znovu emigrovala, ale opět se vrací. Snad shodou okolností se stane členkou disentu, což znamená další velké problémy v 70.letech. Události let 1968- 1974 (1975?) zabírají více než čtvrtinu textu. Nesluší se prozrazovat konec, protože příběh, téměř sága, je napínavý a čtenář do poslední chvíle netuší, jak to s matkou (resp. dcerou) dopadne.

Vnučka Tamary Ivanovny ji zapsala bez sentimentality, jednoduchým vypravěčským stylem, popisným jazykem, který neozvláštňují, ale ani neruší žádné ornamenty, snad jen několik slangových výrazů (vykysla bych tam,chodili se myšit) a také bez úvah, dotazů nebo hodnocení. Snad to tak má být. Jinou otázkou je identita postav, poslední část dává tušit, že jde zřejmě všude o konkrétní jedince, protože jména mnohých osob v závěrečné části jsou všeobecně známá. Ať už je poselství knížky jednoznačným otiskem (jako černobílá fotografie) či balancuje mezi subjektivní výpovědí a hlubším svědectvím, jeho nesporná hodnota je v dokumentaci určité doby a lidí v ní žijících.