Zuzana se vrací

Zuzanu Stirskou jsem uviděl poprvé na jevišti proslulého divadla Semafor jako malé dvanáctileté děvčátko ve hrách Jiřího Suchého „Čarodějky“, „Kytice“ a „Ten pes je Váš?“ Psal se rok 1970. Od té doby uplynulo mnoho let.

Když bylo Zuzaně 26 roků, odešla do ciziny a procestovala pomalu celý svět.

Krátce po „Sametové revoluci“ začala žít střídavě mezi Regensburgem a Prahou, kde se opět objevila na scéně divadla Semafor. Úspěch měla veliký, takže se Jiří Suchý rozhodl angažovat jí na stálo. Napsal pro ni hru takříkajíc ušitou na tělo, která se jmenovala „Zuzana se vrací“, kde si oba vyměnili role a pan Suchý vystupoval jako Zuzančin host.

Shodou okolností jsem se zúčastnil derniéry tohoto představení, kde jsem byl jejím zpěvem, tak jako všichni přítomní diváci v sále, nadšen a unesen. O pár měsíců později bylo divadlo Karlínek, včetně celého Karlína, nemilosrdně zatopeno stoletou vodou.

Při vstupu do Evropské unie byl uspořádán na Staroměstském náměstí velký slavnostní koncert za účasti televizních kamer. O půlnoci zazněly v gospelové úpravě české písně „To ta Helpa“, „Škoda lásky“ a naše státní hymna. Úspěch byl obrovský a opět se ukázala ona typická „jednota“ mnoha českých novinářů, kteří nemajíce svůj vlastní názor, toto nové instrumentální aranžmá neodborně odsoudili a odepsali. Nemohu si pomoci, ale mám stále takový pocit, že podobné jednání přetrvává z časů komunistické éry, kdy byl nalinkován jeden program, a nedej bože, aby ho někdo překročil a vybočil trochu z řady.

Co bylo toho příčinou, Zuzanko, že jste se rozhodla odejít v roce 1981 do exilu?

Měla jsem doma hodně problémů. Po invazi ruských vojsk v r. 1968 jsem nesměla na vysokou školu, v hudbě byly také šance omezené. V tamějším Československu jsem prostě neviděla pro sebe žádnou šanci a budoucnost.

V rozhovoru, který jsme spolu dělali nedávno se mnou pro Pozitivní noviny (www.pozitivní-noviny.cz) jste se zmínila, že vaše začátky v Německu byly strašné. Můžete to našim čtenářům nějak blížeji specifikovat?

Ocitla jsem se v Německu sama, jen se svým pejskem Péťou - maltézáčkem. Hned na úvod jsem strávila dvě noci na policejní stanici, poté povinný azylový pobyt v Bremerhavenu, nesměla jsem se pohybovat ani po Německu. Nikoho jsem neznala, německy neuměla (chtěla jsem původně do Kanady, uměla jsem anglicky), uklízela jsem byty movitých lidí, jezdila na kole přes celé město, nebyl nikdo, kdo by kolo pomohl opravit, když se rozbilo, atd. atd. Doma jsem měla dům, přátele, rodinu. Byl to pro mě veliký zlom a následně škola života – nelituji toho.

Když jste žila v Německu pocítila jste někdy tolik proklamovanou nenávist Němců vůči Čechům, která se vždy začne rozdmýchávat Sudetskou otázkou některými našimi vychytralými politiky v čase voleb? To jsem tedy nepocítila. V Česku vládl v té době komunistický režim a tak nikomu nepřišlo vůbec na mysl problém Sudet otvírat, nebyl v té době aktuální.

Když jste se vrátila z ciziny, neměla jste pocit, že tam je vztah umělců mezi sebou jiný než v Čechách? Nepozorujete, že si tady v Česku umělci dnes obecně hází klacky pod nohy?

Je to tak, někteří umělci mají zřejmě pocit, že tu je malý prostor pro více umělců, možná je to pravda, ale asi by se obecně více dokázalo tím, kdyby se dávali více dohromady a méně si škodili. Na veřejnosti je to samá Helenka, Irenka, Leonka, ale když víte, jak to chodí, tak mě to tedy dost bere.

Cítíte hrdost, že jste Češkou, máte vůbec pocit nějaké české, národní výjimečnosti?

Nemám vůbec ráda toto slovo. Hrdost je pro mě maximálně vhodný výraz pro pocit, který se dostaví logicky po tom, kdy se vám něco povede, po nějakém vašem úspěšném činu, jistý druh spokojenosti., zadostiučinění. Neříkám tomu hrdost, to slovo je pro mě již dost zprofanované. Nesnáším toto slovo jako rezultát stavu, na kterém nenesu žádnou zásluhu. Že jako vyhrajeme hokej a lidé se vychloubají že na tom mají podíl, pobíhají s vlajkami, vykřikují hesla apod. a ještě se ještě mezi sebou poperou. Ne. Hrdost na příslušnost k nějakému státu či národu se ani v historii nijak neosvědčila a myslím si, že to je jen přivlastňování si zásluh jiných schopnějších příslušníků nějaké skupiny. Já jsem spíše příznivcem činů konkrétních jedinců. Jedinou výjimku tvoří snad jistý druh hrdosti na vlastní děti, protože o to se většinou rodiče větší či menší měrou zasloužili, ale přesto to nenazývám hrdostí. Nerada strkám do jednoho pytle, jsem kosmopolita, nenávidím rasismus a i podle svých vlastních zkušeností vím, že dobří i špatní lidé jsou všude k nalezení. Česká národní výjimečnost snad v něčem existuje, ale nejsou to, řekla bych zrovna aspekty, kterými bychom se měli chlubit.

Co vás vedlo k tomu, že jste rozhodla s celou svou rodinou vracet čas od času domů?

Nebyla jsem nikdy typ, který by řekl „Já jsem Němec a nechci mít se svojí bývalou zemí nic společného!“. Znám pár takových lidí, přerušili takřka všechny své bývalé kontakty. Neodsuzuji je, ale já ten typ nejsem, vždy se mi po domově stýskalo. Sjezdila jsem s třemi loděmi takřka celý svět, jenom domů jsem nemohla. To mě velmi trápilo, takže okamžitě po sametové revoluci, již v prosinci 89 a ještě dosti riskantně s azylovým pasem, jsem se hnala domů. Potom jsem nějaký čas žila tam i tam a nyní je to vlastně podobné s tím, že děti chodí do školy v Česku.

Hudební soubor Gospel Time jste založila až několik let po návratu z Německa v roce 1999, čemu jste se věnovala do té doby a co bylo příčinou vašeho rozhodnutí skupinu založit?

Vrátila jsem se již dřív a věnovala jsem se plození a výchově dětí. Byla jsem tlustá a měla jsem pocit, že se nemohu ukázat na veřejnosti. Učila jsem tedy němčinu, starala se o děti a v roce 1999 jsem založila Gospel Time. Stalo se tak pro semaforskou hru Zuzana se vrací. Chtěla jsem tam sbor a s panem Suchým jsme se dohodli, že mohu dát dohromady asi 12 lidí - aby se tak vešli na malé jeviště divadla.

Ne všichni vědí, co hudba gospel je. Ministr kultury pan Pavel Dostál to jednou vyjádřil velmi výstižně několika slovy a já bych si je dovolil zopakovat: “Miluji tu muziku a měl jsem to štěstí poslechnout si ji v jednom z černošských kostelů v Harlemu. Byl to můj největší lidský, kulturní, ale i duchovní zážitek. Když se dá takhle popovídat s Bohem, to se poté dá i na něj věřit. Neboť je cítit člověčinou.“

Co mohu já sám za sebe dodat, že přesně cítím to samé a že to snad lépe a srozumitelněji nešlo vyjádřit. Byly to ty samé pocity, které vás, Zuzanko, vedly k tomu, že jste se začala této hudbě tak s plným nasazením věnovat a kolik let se gospel songs už věnujete?

Mám tuto hudbu ráda, ale mám ráda i jiné žánry. Speciálně na tomto stylu se mi líbí energie a nadšení, se kterým se zpívá, improvizace, které umožňuje. Ráda improvizuji, pohrávám si s melodií a miluji vícehlasou hudbu.

Můžete něco říci krátce několika slovy z historie této temperamentní hudby, jejíž kořeny sahají až do druhé poloviny 18. století?

Je to takový novodobější spirituál, je vlastní černošskému obyvatelstvu a na rozdíl od spirituálů se gospel začal provozovat ve městech. Díky slavné a skvělé zpěvačce, Mahalii Jacksom, se dostal z kostelů na koncertní pódia. Já mám ovšem ambice se věnovat gospelu zmodernizovanému, jakémusi gospel-rocku. U nás se tomuto stylu prakticky nikdo nevěnoval, takže jsem zkusila začít s jakýmsi druhem evropského gospelu, i když si to zdánlivě protiřečí.

Kde získáváte tolik životní síly optimismu, který z vás i v soukromém životě vyzařuje?

Mám dosti pevnou vůli, optimismus je zdánlivý, energii čerpám vodou, notným spánkem a ohněm. V každém bydle, ve kterém jsem kdy pobývala jsem se snažila mít otevřený krb, a že jsem se stěhovala asi 18x!

Zuzanko, máte čtyři překrásné děti, které zpívají s vámi, hodného muže, zkrátka vydařenou rodinu, kterou by vám mohl leckdo závidět. Jak si představujete budoucnost svých dětí? Myslíte, že když se budou, tak jako vy věnovat muzicírování, že to při tom malém českém prostoru budou mít lehčí, než jste to měla vy?

Nemyslím, že by se nutně musely věnovat hudbě, možná tak ještě desetiletý Rafík, který překrásně zpívá a na svůj věk hraje skvěle na trubku. Takže uvidíme, nechám to vyplynout, rozhodně nikoho nenutím. Branže je to těžká a alespoň v dnešní době záleží na talentu a umu jen velmi málo. Mnoho jiných aspektů zde hraje roli a já nechci děti učit podlézat, intrikovat a chodit přes mrtvoly. Vím, že situace je podobná i v jiných oblastech, chci však doufat, že mé děti budou v nějaké profesi tak dobré, že toho nebudou mít zapotřebí.

14. dubna budete mít v divadle Jiřího Grossmana svůj velký koncert se skupinou Gospel Time. Mohla byste říci něco bližšího o tomto koncertu?

Těším se na něj, protože budu mít možnost spolupracovat s vynikající harfenistkou, Zbyňkou Šolcovou. Je to paní, která má také čtyři děti a fascinuje mě, jak je – na to, co umí – skromná. Na koncertě pokřtí také svou knížku básní City a pocity. Po koncertě se bude konat její autogramiáda, doufám, že přijde mnoho kamarádů a lidí spřízněných. Koncert bude spolu se mnou moderovat Jan Rosák. Většinou uvádím koncerty sama, dělám to ráda a můj sen je, jednou si zamoderovat nějaký oficiální pořad tak, jak bych si to představovala - prostě free. Vždy mi vadí přehnané pokusy o honosnou, nacvičenou a nepřirozenou moderaci různých show. To by bylo něco, kdybych si něco takového mohla udělat sama, bez toho, že by někdo do toho mluvil! Už ale zase slyším ty kritiky, jako po uvedení mé nové verze písně Škoda lásky! Vždy, když se u nás udá něco jen trošku vybočujícího z normálu (už i ty mé čtyři děti jsou často důvodem k podivným reakcím!), je z toho aféra a kritici (samozřejmě ti negativně naladění) začnou být aktivní.

Dnes už mohu našim čtenářům v téhle chvíli prozradit, že 30. listopadu 2005 paní Zuzana Stirská vystoupí s Gospel Time pro Mezinárodní český klub v Městské knihovně v Praze. Jejím hostem bude již našim čtenářům známá jihočeská hudební skupina Archeus. Tentokrát tato skupina vystoupí se svým pořadem country.

Co dodat na závěr? Rád bych paní Zuzaně poděkoval za rozhovor a popřál do jejich dalších let mnoho tvůrčích sil, nezkrotného temperamentu a nevyhasínající energie, které jistě čerpá z božské muziky gospel.