Jak přes oslí můstky zdolati přeje pravopisu.

V 11. čísle jsem si se zájmem přečetla vtipný fejeton známého folklorního zpěváka pana M.Dudeška. Pobavily mě jeho jazykové konfrontace s babičkou a tetou. Vyvrcholením byl popis setkání se skupinou výrostků a jejich slovník – ale hlavně statečné chování jeho tety. To bylo opravdu přesné, nebo jak se dnes říká, to nemělo chybu.

Poněkud krkolomnou spekulaci, že by nedostatek výrazových prostředků výše zmíněných mladíků měl co dělat „…s podvědomou reakcí na tu přemíru gramatiky, se kterou zápasili ve škole“, pan Dudešek v závěru koriguje konstatováním, že „část mládeže...ovládá z našeho jazyka poměrně nevelký počet slov, a z těch tvoří značné procento výrazy méně spisovné, ba i vulgární.“

Takže žádná frustrace gramatikou, mluví se zde o chudé slovní zásobě, a ta souvisí hlavně s četbou. Protože pan Dudešek nastolil několik otázek a vyzval jazykovědce k zamyšlení, chápu se hozené rukavice. Nepovažuji se přímo za vědce, ale v tomto oboru mám jakési teoretické znalosti a dlouholetou mezinárodní zkušenost.Vím tedy také, že snad každý národ hovoří o svém jazyce jako o nejkrásnějším, nejlibozvučnějším, s nejbohatší slovní zásobou – ale také jako o nejtěžším. Zůstaňme však u naší líbezné češtiny.

Pokusím se dokázat, že český pravopis není tak těžký, jak se domníváme. Stačí zapamatovat si několik oslích můstků (jak tomu říkají někteří učitelé), ale protože bych se nerada dotkla milých čtenářů, budu dále používat neutrální slovo pomůcka.

Pravopis (ortografie) a mluvnice (gramatika) nejsou totéž, ač se tyto dva pojmy někdy nonšalantně používají paralelně.

Pravopis je v užším smyslu způsob správného psaní. Existuje např.pravopis fonetický, fonologický, etymologický, morfologický, syntaktický a další.

1.otázka: Užívá čeština pravopis fonologický nebo fonetický?

Mluvnice je nauka o stavbě jazyka bez přihlížení k věcnému obsahu slov. Zahrnuje hláskosloví, tvarosloví a skladbu. Jednoduše řečeno: nikoliv jak se co píše, ale jak se mluví. (Pro pedanty: a jak se to potom má třeba i zapsat, jen v tomto smyslu tedy prolíná částečně i do pravopisu.) Žádostím o zjednodušovat gramatice se nebude nadále zabývám a tyto dva pojmy směšovat. Že to není česky? Samozřejmě není, jde přece o mluvnici, do které patří také skloňování a časování. (Čili: Žádostmi o zjednodušování gramatiky se nebudu nadále zabývat etc.)

Uznávám, že některým jedincům může opravdu dělat potíže psaní „y“ a „i“, pokud si nepamatují tvrdé a měkké souhlásky, vybraná (dříve vyňatá) slova a neosvojili si pravidla o rodech a vzorech podstatných jmen.Přesto bych se přimlouvala za status quo. Abychom totiž zas ten náš bohatý jazyk zbytečně neochuzovali. Doufám, že bude stačit jeden příklad, který jsem si vypůjčila od J.Škvoreckého. Nakladatelství 68 Publishers vydalo knížku, kterou napsala Dagmar Šimková, dlouhá léta vězeňkyně v komunistických lágrech. O této tématice psala ovšem i řada bývalých vězňů.

Dílo paní Šimkové se však jmenuje „Byly jsme tam taky“. Stačí tedy podívat se na titul a je jasné, že jde o ženy. Přeložte to do jazyka, který nerozlišuje v plurálu minulého času u sloves koncovku maskulin a feminin!

2.otázka: Pamatujete si to pravidlo?

Snad by bylo jednodušší psát všude stejný grafém, ale tím bychom češtinu právě významově ochudili. A proč bychom vlastně měli psát tak, jak slyšíme? Vždyť ani s tím „mě“ a „mně“ to není tak složité. I tady existuje jednoduchá pomůcka.

3.otázka: Co je správně? Zvukomalebnost mé rodné mluvy mně facinuje, nebo zvukomalebnost mé mluvy mě fascinuje?

U příslovcí je to podobné. Nemohu samozřejmě psát „samozřejmně“, protože...

4.otázka : Proč? Pozor, toto je jiný případ než u 3.otázky!

Nejtěžší je možná psaní „s“ a „z“ , ale zde jde často o rozdíly významové, např. „sběh“ (lidu) proti „zběh“ (dezertér), „ správa“ a „zpráva“. (Lepší je asi také sbít prkénka na kotec pro králíky než zbít souseda. Ale když vám někdo ztěžuje život, můžete si stěžovat.)

I tady existuje pomůcka, ale bohužel mariginální: „s“ píšeme tehdy, když je ve významově příbuzném slově „se-“ např. „sbírat- sebrat“, „sběhnout se- seběhnout se“.

A co se týče psaní „s“ a „z“ v cizích slovech, tady už byly některé změny provedeny za komunizmu. A co ještě by se dalo zjednodušit? Snad psaní “ú“ a „ů“ ?

5. otázka: Která forma z následujících dvou je správná? „Zúčastnit se“ nebo „zůčastnit se“?

Takže je ten pravopis opravdu tak složitý? (Jen si to porovnejte např.s anglickým spellingem!) Každý, kdo zná výše zmíněná základní pravidla, píše v 90 % správně.

Než mě třeba někdo bude chytat za slovíčko, prohlašuji, že o dalších pravidlech i výjimkách dobře vím. V rozsahu jednoho článku však nelze pojednávat o českém pravopisu vyčerpávajícím způsobem, vždyť i toto je pro některé čtenáře možná už dost vyčerpávající.

A tak zpátky k jazykovědcům: však oni se už mnohokrát snažili, pane Dudešku, „... aby lásku (k mateřštině) zpřístupnili širokým vrstvám národa...“, ale ono to jaksi vždycky nejde zezhora, seshora, zeshora, sezhora...

6.(a poslední) otázka: Která verze je správná?

Závěrem: zjednodušování může být v jedné době přínosem (Hus a diakritika) a v jiné době nevýhodou. Jistě si vzpomínáte, že když jsme si (v zahraničí) pořídili první kompjůtr (kompjútr, kompjutr atd.) bylo téměř prestižní záležitostí opatřit si i program s diakritikou. Přitom dnes, když si (mimo vlast) v elektronické poště (někdy i na textovém editoru) píšeme česky, už často nečárkujeme ani neháčkujeme.

V době emajlů a esemesek se přece všechno vyřeší samo!!!

1. Fonologický, což znamená, na rozdíl od pravopisu fonetického, že nepíšeme všechno přesně tak, jak to vyslovujeme nebo slyšíme, např. „venkof “ místo „venkov“, „hlat“ místo „hlad“ atd. Pomůcka: venkov – venkova, hlad – hladu atd.)
2. V minulém čase v množném čísle píšeme ve slovesech koncovku „i“ pokud se jedná o osoby či zvířata mužského rodu (cituji z fejetonu: „výrostci páchli“, „volové se rozestoupili“). Pokud se jedná o výlučně ženský rod, píšeme„y“ . (Pro úplnost: ve středním rodě píšeme „a“.)
3. „Mě“ píšeme tehdy, pokud ho lze nahradit slovem „mne“, jinak píšeme vždy „mně“. Cituji z fejetonu: „skutečnost mne deprimuje“, čili správné je i „skutečnost mě deprimuje“. Pozn. Mně osobně se zdá přirozenější (chcete-li zvukomalebnější) užívat ve výše zmíněném slovním spojení „mě“, ale pocházím z oblasti středočeského dialektu, takže v jiných dialektech to může být zase jinak.
4. Stačí změnit příslovce na přídavné jméno: samozřejmý – samozřejmě, ale jemný – jemně, a tak je to mimochodem i s těmi pomněnkami, resp. nedá se zapomenout, že se píše zapomněl.
5. Na začátku slov (úhel), ve slovech odvozených po předponě (zúčtovat) nebo složených (trojúhelník) se píše „ú“.
6. V Pravidlech českého pravopisu stojí, že správně je seshora (shora), ale zezdola (zdola). Dnes je už však docela běžné psát i zezhora, zeshora i sezhora... stačí podivat se na internet.

P.S. Pokud jste dočetli až sem, dám vám za odměnu, tedy zadarmo, radu nad zlato. Až budete někdy váhat co a jak napsat, najděte si www.pravidla.cz .