Zasloužilá invalidní důchodkyně O Evě Olmerové Eva Střížovská

„Jako malá byla velice hodná a všechny kamarádky ji měly rády. Od útlého dětství měla ráda psy, kterým říkala butů. Jednou její otec přivedl domů ovčáka Stelu. Já sama jsem z ní měla strach, protože byla obrovská a já nebyla na psy zvyklá. Ale Evina ji měla hned ráda. Za pár dní jsem se konečně odhodlala vzít Stelu na procházku do Stromovky. Jednou rukou jsem držela fenku na vodítku a druhou jsem vedla za ruku malou Evu, která škemrala, abych jí Stelu půjčila. A tak jsem jí tedy vodítko půjčila. Za okamžik nato se mě náhle pustila, aby zvedla kamínek a hodila jej před sebe. Stela v tu ránu vyrazila obrovskými skoky za kamínkem a Evu vlekla za sebou po zemi. Ten den měla na sobě nový červený kabátek a bílé podkolenky. A teď byla celá zmazaná. Chtěla jsem jí kabátek očistit, ale fenka po mně skočila. Pravděpodobně si myslela, že ji chci trestat. Nakonec jsem musela Stelu přivázat ke sloupu elektrického vedení, abych Evině mohla ten kabátek alespoň oprášit. Fenka se na vodítku divoce vzpínala, jak moc chtěla naši malou chránit. Ti dva k sobě náramně rychle přilnuli..."

(Úryvek ze vzpomínek maminky Evy Olmerové)

Já jsem se s Evou přátelila posledních deset let před jejím odchodem. I přes všechny trable a neuvěřitelné situace, kterými procházela, to bylo převážně veselých deset let. Tvoří náplň připravované knížky, která snad v dohledné době spatří světlo světa.

Eva Olmerová měla ke psům velmi pěkný vztah. Vyprávěla mi o mnohých, ale já jsem zažila jenom ovčáka Daga. Byl moc hodný a poslušný. Eva mu v dobrém rozmaru říkala Pepíku. Rád ležel pod pianem, když na ně panička hrála a přitom zpívala. Pokud někdo strčil hlavu do Evina okna v jejím přízemním bytě v Dejvicích, což se stávalo dost často, záleželo na tom, kdo to byl. V případě příchozího hosta žádoucího dávala Eva svou radost najevo velice nahlas a s temperamentem jí vlastním, což Daga ponechávalo v klidu. Znělo to asi tak: „Pocem ty syčáku, ty zmetku, ty stará vojno, ... Drahouši, miláčku, kdes byl(a) tak dlouho, pojď dál, ať tě mohu obejmout, políbit, a taky ti namlátit, že ses tak dlouho neukázal(a).“ Byl-li návštěvník nevítaný, začátek zvolání zněl podobně, ovšem pak se ozvalo: „Dagu, vyskoč ven a vyžeň toho...“ a následovaly výrazy nepublikovatelné. A Dag to učinil rád. Jedním skokem se ocitl venku, postrašil vrčením a štěkotem vlezlého příchozího a ještě se šťastně vyčural u blízkého stromu.

Eva měla na dveřích měděnou cedulku s nápisem „Zasloužilá invalidní důchodkyně“. Jednou ji přišel navštívit známý hudební skladatel Michael Kocáb, s nímž natočila desku. V té době byl Michael poslancem Federálního shromáždění a zasloužil se o vyhnání Rusů po více než třiceti letech z naší republiky. Objevil se právě v době, kdy se ovčák Dag stal otcem štěňat. A Eva, protože měla ráda psy, si jedno štěně půjčila domů na hraní. Michael vstoupil do maličké Eviny garsonky rozesmátý tou cedulkou na dveřích s květinou pro umělkyni v ruce. Vyzul se z bot a v bílých ponožkách poklekl a recitoval „zasloužilé důchodkyni“ jakousi hezkou zdravici.

"Ale, Evičko, co to hnědého mám na svých bílých ponožkách a na svých kolenou?" ptal se, když vstával a květinu podával.

"Ááále, do hovínka jste klekl, pane poslanče,“ řehtala se na celé kolo Eva, „to víte, štěně nic o vaší imunitě neví.“

S Evou jsem zažila spoustu příhod, které stojí za zmínku. Jednou ji odvezli do nemocnice Pod Petřínem, aby ji dali dohromady před jejím vystoupením na významném festivalu Vokalíza. To už byla hodně nemocná, ale i hodně rozmarná a plná „dobrých nápadů“.

„Hele, Evo, tam je tolik spadaných jablek... Doktor říkal, že by mně kompoty z jablek udělaly dobře,“ řekla po návratu z nemocnice. „A vůbec, je mi jich líto, že tak padají a nikdo je nesbírá. Je to hrozná škoda. Vždyť bychom tam mohly zajet, sesbírat je a darovat třeba nějakým dětem,“ dodala a já věděla, že padám do pasti.

„Hele, vem tu vaši oktávku a jedem pro ně,“ řekla na závěr. Evě se dalo těžko odporovat, i když jsem se.jí snažila vysvětlit, že oktávka je v žalostném stavu a že se nehodí, aby do ní taková umělkyně vůbec sedala. Marně.

A tak jsme tedy vyjeli. Oktávie, já, Eva Olmerová a její Dag. V pátek ve čtyři hodiny z Dejvic na Petřín. Požádala jsem ji, aby se příliš neopírala, protože pravé přední sedadlo není zvyklé na svislou polohu, můj muž basista si tam totiž povětšinou pokládá nástroj. Ujistila mne, že si dá pozor, mám se prý klidně věnovat řízení. Vtom se však otočila na psa s nějakou připomínkou a přitom se řádně opřela. S hurónským výkřikem padla vzad i s opěradlem. Pes na ni šťastně skočil a olízal jí tvář. Já jsem zastavila, vystoupila, upravila opěradlo a opětně jí poradila, aby se neopírala. Marně. Asi za dvě minuty, po jednom z mnohých přískoků mého auta, ležela opět. Protože jsme byly právě u Hradčanské a protože byl pátek a špička, nemohla jsem zastavit a předešlou proceduru zopakovat. Dovezla jsem naši první dámu jazzu vleže na Strahov až těsně před značku zákazu vjezdu.

„Dál půjdeme pěšky, já na pokutu nemám a ty, pokud vím, také ne,“ řekla jsem přísně. Nepůsobilo to na ni.

„Vidím, že jsi ještě nikdy nevezla pacienta do nemocnice na infúzi,“ pravila s převahou těžce nemocné a ukázala na cestičku do sadu, „tady je cesta pro sanitky, tak nebuď srab.“ Nebyla jsem. Pomalu jsme sjížděly asfaltovou cestičkou petřínským parkem. Kolem nás malíř podzim, před autem uskakovaly babky o holi a batolata s tříkolkami. Oktávka děsně skřípala, brzdy by chtěly přinejmenším namazat... Musela jsem na těchto málo fungujících brzdách stát. Evu to nevyvedlo z míry. Radostně si prozpěvovala „Georgia on my mind“ a „Boží den“. Bez nehody jsme se dostaly dolů a zaparkovaly u márnice. Sad byl skutečně plný jabloní a rozlehlý trávník plný válejících se krásných jablek. „Vidíš, tady se konečně můj pejsek může proběhnout,“ řekla Eva a vypustila Daga do nemocničního parku. Zapůsobilo to jako zvonění ve školní třídě na konci hodiny – všichni přítomní urychleně opustili prostor.

Nasbíraly jsme jabka, odchytily Daga, který se tam šťastně proháněl a vydaly se na zpáteční cestu. Byla trošku náročná. Snad proto, že jsme se musely rozjíždět do značně prudkého kopce. Oktávka se nechtěla rozjet. Řvala na celé okolí, dokonce ani pokusná jednička nepomáhala. Až na Evinu radu, abych vyzkoušela techniku špička–plyn, pata–brzda, se to podařilo. Auto vyrazilo skokem vzhůru a slavná zpěvačka skončila opět na zádech. Autem lítala jablka i chlupatý pes. Umělkyně kdesi pod tím vším úplně mrtvá smíchy. Na vršku Petřína jsem musela zastavit.

„Hele, to je krása! Jak často se díváš takhle z Petřína na Prahu?“ jásala nadšením.

Pravda, často ne, zvláště málokdy z okna oktávky a za takových okolností.

Jakási paní o holi pro nás neměla pochopení a remcala něco o tom, že auta nemají v parku co dělat. Evy se zmocnilo spravedlivé rozhořčení a rozhodla se dát je té paní velmi hlasitě najevo. A tak jsem raději šlápla na plyn...

Před Hradčanskou autíčko zhaslo. Tušila jsem, že vypadlo očko od baterie, což způsobovaly nárazy na „kočičích hlavách“. Nacházely jsme se však na křižovatce, byl pátek, největší provoz. A tak jsme musely auto tlačit. Zúčastnila se umělkyně, zatímco pes seděl uvnitř vozu. Pak přišel úsek z kopce – jely jsme samospádem. U „Kulaťáku“ jsem očko zase navlékla. Na dotaz, mám-li Evě na ten zbytek cesty upravit sedadlo, s nadhledem odpověděla, že nikoli, že už si zvykla jezdit ve všelijakých sanitkách. Dag byl celou dobu moc hodný. Ani nepotřeboval být uvázaný na vodítku. Sotva jsme dojely k Evě domů, začala si zoufat, že jsme tam někde na Petříně vodítko zapomněly. Takže bychom se měly vrátit zpět a najít je. Řvala jsem jako tur. „Už ne, už nikdy, radši koupím řemen nový!“Naštěstí se to vodítko našlo pod těmi jablky, ze kterých si Eva stejně nikdy kompot neuvařila.

Eva Olmerová, narodila se 21. ledna 1934 a zemřela 10. srpna 1993. Byla vynikající populární zpěvačkou obdařenou mimořádnou muzikálností, krásným hlasem s dráždivým témbrem a tzv. jazzovým feelingem. V letech 1994–1970 působila v divadle Semafor, roku 1963 účinkovala s Traditional Jazz Studiem a v roce 1964 s triem M. Poláka v Divadle Na zábradlí. Její život byl plný malých i velkých dramat, která si částečně přivolávala svou nezkrotnou živelností, ale i důvěřivostí.