Ve stínu rudé hvězdy - aneb co nám zanechal srp a kladivo

Byla jsem lehce pošťouchnuta k tomu, abych také něco napsala do Českého Dialogu. Tak beru tužku do ruky a vrhám se vstříc myšlenkám, které vyprovokovaly články z listopadového čísla, věnovaného dnu sedmnáctému. Už nesčetněkrát jsem dostala otázku „A co ty si o těch komunistech myslíš? Vždyť jsi to nezažila!“ A tak vám to tedy chci říct. Co já si myslím, jak to teď chápu. Nepatřím k lidem, kteří vás přesvědčují v dvaceti nebo dva a dvaceti letech o tom jak jako batolata také zvonily klíči. Nemohu bohužel, nebo snad bohudík, napsat, že jsem tu dobu zažila a rozumím tomu všemu. Ale mohu říct jak to chápu a jak to cítím dnes. Mé informační zdroje jsou : babička, antikomunistický otec, matka, filmy typu „Pelíšky“ nebo „Báječná léta pod psa“, můj profesor dějepisu a občasné články v novinách. Když k tomu přidám polovinu rodiny, která emigrovala kam mohla, musím konstatovat, že určitý obrázek jsem si z toho udělala.

Utrpení, nesvoboda, cenzura, diktatura, lži, tyranie, násilí, bolest, ztráty, samota, podlost, slzy...

Nedokáži to vyjádřit slovy ani větami. Komunismus pro mě znamená to samé jako nacismus a fašismus. Jako něco, co by nemělo být zákonné. Jako něco, co by lidé už NIKDY neměli pouštět mezi sebe. Jako ZLO. Proto nemohu pochopit, jak je možné, že lidé tak rychle zapomínají? Jak je možné, že po tom všem jde někdo volit komunisty? Moji rodinu o každých volbách jíme hrůza, aby se jen zas nedostali k moci! Aby se TO nevrátilo. A mě to všechno hýbe žlučí...

Vím, že každá doba má něco, chyby. Ale snad máme teď šanci žít svobodně, cestovat, vyjadřovat své názory. Nevědomost a omezenost, to je oč tu běží. Chápu, že dědek, který celý život žije na vesnici, dojí krávu a občas si zajde na pivo asi ani nepostřehl rozdíly v režimu nebo době, mimo to, že chleba zdražili. Ale oproti tomu támhle paní Pšeničková z Hořic, věšící stále vlaječky a volící „komanče“ každým rokem, ráda jede nakupovat do supermarketu, ráda si koupí pračku na splátky a velmi ráda jede s vnoučaty v létě na Krétu. A chybí jí něco? Ne, ale stěžuje si na Standu (Grosse) na naše europolitiky a na to, že prostě „před tím to byly časy“. Lidé zřejmě oslepli. Netvrdím, že naše politika není jedna velká „opičárna“, ale žijeme, máme alespoň nějakou svobodu a jde to...

Všichni by si měli víc připomínat své dějiny, svou minulost, své přátele, kteří tu už nejsou a bojovali za to, co mi už máme a nevážíme si toho.

A až půjdete volit, tak aspoň z principu, chápete, aby nedostali hlas...