DOMEČEK ŠTĚSTÍ

12 2004 Ostatní česky
obálka čísla

Dirigent Mráz mávl bílou hůlkou a orchestr dešťových kapek rázem přestal hrát. Podzimní symfonie umlkla. Nastalo ticho.Zem ztuhla na kost. Milosrdný sníh rozdal čepice. Krajina vyhlíží jako lákavá výloha věhlasné cukrárny.

Do člověka vjela energie. Omládl. Ztopil v krbu a plánuje život. Má chuť objevovat. Určit si nové cíle. Pořídit nové věci. Vzít běžky a konečně to rozjet. Podělit se o své srdce s veškerenstvem. Postarat se o ty, kteří mají nouzi a hlad.

První na řadě jsou ptáci, Ti, kteří zůstávají. Nevymstí se jim věrnost domovu? Chvějí se , promrzlí, v keřích a roští. Chránili nás před nakaženým hmyzem. Zpívali nám písničky. Rozsévali semínka. Opylovali květiny. Občas sice zkoušeli, jestli ovoce je už zralé, ale svým bytím nás nikdy nenechali opuštěnými. Ten nahoře šeptá člověčímu svědomí : „Poděkuj.“ Lidé, kteří slyší jsou, pořídí slunečnicová semínka a postaví krmítko. „Domeček štěstí.“ Zázrak z lásky. Signalizace funguje. Okamžitě a bez hlesu křičí celá zahrada : „Sláva, dnes budeme jíst! Dnes budeme žít!“

První vždy přiletí oddíl sýkorek se svou dokonalou organizací. Jedna sýkorka po druhé vezme semínko , a pak druhé semínko ,a zase všechno dokola. Přiletěli i strnadi, pěnice, červenky, lidušky, ťuhýci, rehek, hýl, drozdi. Také vzácní páni vrabci. Občas se dostaví i černý kos.

Tolik druhů a všechny se za staletí naučili dát šanci kamarádovi. Zjistily, že jedině vzájemným respektem lze přežít. Že individualismus v kauze přežití nemá šanci. Zní to nemění na tom, že bychom se mohli od těch opeřenců něco dovědět o společenském cítění.

Pravda. Nstanou i nestandartní situace. Doprostřed krmítka si stoupl dlask. Rozhlíží se na všechny strany jako by se chystal provést závěrečný projev. Sýkorky a ostatní drobotina kolem nervózně poskakují a razítkují nožkama zasněžené zábradlí kolem domečku.

„Tak už konečně uhni kolego!“

„Zacláníš!“

„Sluší ti to, ale stojíš jako kufr.“ Dá se vyčíst z jejich pohybů. Frr, dovtípí se dlask a zmizí mezi stromy. Ve vteřině nastane kolem krmítka známý kolotoč. Bezplatní trenéři letecké akrobacie předvádějí své umění. „A to všechno pro kus žvance.“,podotkl by leckterý morous s lidskou tváří.

Napadá mne jak by se asi v takové situaci u krmítka chovali lidé? Prali by se? Fackovali? Hubovali, že budka není panelák? Věžák, aby se tam víc vešlo? Kolik na tom kdo vydělal? Zaslouží si černí to co bílí? Bílí to co žlutí? Co na to stvořitel? Lidstvo ho odjakživa prosí o „domeček štěstí“, ale jaksi s rukama za zády. Se smýšlením za zády. Asi bude homo sapiens pro své domečky štěstí muset ještě něco udělat. Pro začátek na příklad nedopustit, aby lidi škodili lidem. To by snad mohlo být v lidských silách. Vždyť rozmary počasí, vichřice, tajfuny, zemětřesení, záplavy, sesuvy půdy, řádění sopek a mořských bouří přinášejí snad dost utrpení, zoufalství, bídy, nemocí, osamělostí a strachu z budoucnosti.

Bude konání dobra dost silná droga, aby ji lidstvo začalo fetovat pro hojivý pocit u srdce? Pro chuť uspokojení? Dokážeme vystihnout , kdy je těžko lidem blízkým nebo zcela neznýmým? Pokusíme se postavit nad nimi pomyslnou střechu a položit pod ni místo slunečnicových semínek lásku, porozumění a pomoc v nouzi?

Přeji vám všem, aby v roce 2005 vznikly miliony takových domečků štěstí pro všechno živé na světě. Aby to byl šťastný rok, plný zázraků, protože průšvihů už bylo dost.

Ludmila Lojdová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012