Pes, bytost záhadná - Jiří Suchý (Ukázka z knížky Kolja)

12 2004 Ostatní česky
obálka čísla

Kdyby psi uměli mluvit,

patrně bychom s nimi vycházeli

stejně špatně jako s lidmi.

(Karel Čapek)

Těch pejsků proběhla mým životem celá řada. Prvním byl Rolník. Kříženec něčeho s něčím, nesmírně bystrý a přátelský, ten kus dětství, který jsem s ním prožil, poznamenal nezapomenutelně. Bydleli jsme tenkrát na Spořičově a on podnikal výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí zcela samostatně, což tenkrát bylo běžné, po Spořičově takových výletníků pobíhala celá řada. Z jednoho výletu se už nevrátil.

Také jsme měli kokršpaněly, jednoho černého, kterého pak vystřídal hnědý. Tondu a Bondu. Dodnes mám výčitky, že jsem se k nim nechoval tak, jak si zasloužili. Měli jsme totiž také siamského kocoura Jonáše a ten, když jsem přišel domů, čekal na mě buď na sloupu u domovních dveří, anebo doma v pokoji přišel, otřel se mi o nohu a pak zase šel za svými kočičími povinnostmi. Zatímco pes, ať už Tonyk, či později Bonyk, na mě začal vyskakovat, vrtěl ocasem, poštěkával, obíhal mě a zase vyskakoval – jak se říká, vítal pána. A vzhledem k tomu, že já, jeho pán, jsem byl značně „uondán“ po celodenní „šichtě“, která začínala v osm ráno a končila v jedenáct večer po představení, nekvitoval jsem toto vítání zrovna s povděkem. Dával jsem očividně přednost kočičí vláčnosti před živelným a tak trochu zběsilým poskakováním pejska. Jinými slovy – odháněl jsem ho od sebe, místo toho, abych byl za jeho projev sympatie vděčný. Stydím se za to dodnes.

Tonyk, ten hnědý „kokr“, s kocourem Jonášem kamarádil a neustále se vzájemně škádlili. Když pes na kocoura zapomněl, Jonáš se vyzývavě postavil pár centimetrů před něj, pak sebou praštil na znak, různě se převaloval a tlapkou se dožadoval pozornosti. Tonda se po chvilce zvedl a vyhověl. Začal se rovněž všelijak válet, chňapat po kocourovi – to všechno s jistou dávkou velkomyslnosti.

Výčitky svědomí za to své někdejší nevlídné chování, které se časem dostavily, způsobily, že jsem své počínání zrevidoval. Těm dalším psům v životě jsem už tu svou dřívější nevrlost vynahrazoval. Měli jsme bobtaila, tedy „bobtailici“ Pepinu, která byla vlastně chlupatým čtyřnohým člověkem. Mohli jsme si s ní porozprávět a ona s velikým pochopením naslouchala. Jednou jsme jí chtěli udělat radost a pozvali jsme pět majitelů bobtailů s jejich miláčky na návštěvu. Prohlíželi se navzájem, očichávali. Pak se najednou Pepina oddělila od smečky a šla si lehnout ke mně. Tohoto jejího gesta jsem si nesmírně vážil.

Dnes se v rodině mého syna, která bydlí o jedno patro níže než my, vyskytuje nesourodá dvojice dvou fenek – „kokršpanělky“ a „labradorky“. Zpočátku k sobě hledaly cestu, moc spolu nekomunikovaly, vrčely na sebe a vyměňovaly si projevy vzájemné nedůvěry. Ale to trvalo jen několik dnů. Dnes jsou z nich největší přítelkyně, které si spolu hrají, vzájemně se respektují a nehnou se od sebe. Občas mě tahle povedená dvojice přijde navštívit. Obě fenky na mě dorážejí, vyskakují, očichávají mne a já jim tentokrát projevy sympatií vracím, jak se sluší a patří. Jsem jim vděčen za jejich návštěvy. Sám psa nemám, byl by totiž celé dny sám doma – a to by nebylo dobré.

O to víc okukuji kdejakého psa na ulici, přemýšlím, jak asi vnímá okolní svět, když (alespoň si to myslím) nic nedokáže pojmenovat, všechno jsou pro něj objekty, jejichž smysl je mu nejspíš utajen – člověk je pro něho jakýmsi robotem, který je na světě proto, aby čas od času naplnil misku příslušnou potravou…

Ale pak si všímám psích očí a z jejich pohledu cítím, že ten pes chápe nejspíš víc, než se domnívám. Vyslovím větu a on vykoná to, co mu přikazuji. Protože si nemyslím, že dovede česky, řekl bych, že je tu ve hře nějaká intuice. Nejspíš šestý smysl, který nám lidem schází. Pes, který vyčte z melodie věty, z intonace hlasu, co se po něm chce, a vykonává to, je pro mne záhadou. Záhadou hodnou mé úcty!

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012