LOŠTICE A ADOLF KAŠPAR

12 2004 Dějiny česky
obálka čísla

Rok 2004 je velkým vykřičníkem pro dvě loštická výročí. Před 650 lety byly povýšeny na město a před 70ti lety odešel z jejich středu a zájmu významný český ilustrátor, který jako první nám například přiblížil Babičku kouzelnými obrázky. Adolf Kašpar se narodil 27.12.1877 v Bludově na Moravě, kam se kladou ke vzpomínce ve dny výročí květiny. Jeho tatínek zde míval nízký domek a koloniál – obchůdek s potravinami a zbožím papírovým.

Kašparova maminka přivedla na svět tři děti, ze kterých vynikal malý Adík. V roce 1899 chodil na učitelský ústav do Olomouce, měl se stát kantorem, ale jeho strýc rozhodl jinak. Na pozvání malíře, profesora Hanuše Schweigra, přišel do Prahy, a olomoucký knihkupec Promberger, kterému Kašpar ilustroval první povídky, poslal na byt ke své sestře na Kampu. Tato inteligentní žena měla dceru Jitku. Adolfa přijala jako syna, a když poznala jeho skromnou, hlubokou povahu, přála si stát se jeho tchyní. Jemný, inteligentní chlapec ji požádal brzy o ruku dcery a svatba se konala na Velehradě roku 1907. Do roka se narodila Kašparovům dceruška Jitka. A tak se do domu č. 9 u Karlova mostu v Praze u Vltavy nastěhovalo štěstí. Hlídal je kamenný Bruncvík se lvem u nohou. Ten dům je po boku Karlova mostu z pravé strany od Malostranského náměstí, svítí na něm z jedné strany věčné světýlko a z druhé nese pamětní desku Kašparovu. Tady žil a maloval svá díla historická, ilustroval nejznámější romány Jiráskovy, Raisovy, Němcové, Zikmunda Wintera a řady dalších klasiků té nejplodnější doby našich velikánů.

Proslavil se zejména „Babičkou“, která mu otevřela dveře do uměleckého světa. Bylo mu teprve 23 let, když jeho prvotina „La Nonna“ měla ohromný úspěch díky nakladatelství Milano – L. Cogliati, právě s ilustracemi Kašparovými. Sám v mládí cestoval, jako umělec každé doby. Byl v Benátkách, ve Florencii, poznal Paříž, Krakov, rakouské Alpy a Německo, potuloval se rád po Slovensku. Největší láskou mu ale byla jeho rodná Morava, Haná, kde vystudoval, kde se narodili jeho rodiče i matka jeho ženy, která mu poskytla nový domov a držela nad ním ochrannou ruku. V roce 1911 se Kašparovi odstěhovali do Loštic, kde jim s koupí pomohla matka jeho ženy.

Slunná krajina, prostý, ale vnitřně moudrý a čestný lid, to bylo něco pro jeho plátna i skicář. Toulal se až k hradu Bouzovu, na Policko, pusté krajiny na Rusavě, a maloval kostelíčky, kaple, pohřební průvody, svatební veselí, hostinec a jeho návštěvníky, zámečky, motivy ze Zábřehu, nebo pohled na Svatý Kopeček u Olomouce. Kreslil děvčata i muže v krojích, líbezné stařenky a dědy u verpánku, akvarely střídaly lepty, perokresby tužky, grafiky oleje na plátně.

Adolf Kašpar byl plachý samotář, ale bez lidí neuměl být. Rád je poslouchal, rád se na ně díval. Vnímal, co si povídají u skleničky vína.

Když ho potkávali lidé u lesa, nebo malovat na kopci, než si zvykli , ptávali se: „Co sú to za hodný pán?“

Loštice miloval a maloval řadu svých posledních let. Nedožil se vysokého věku.

V čase, kdy na Šumavě bylo nejkrásněji, vydal se svou ženou Jitkou do krajiny za Železnou rudou, nasbírat motivy pro další práci na knize ze šumavského prostředí. Bylo horko, nádherné modré nebe bez obláčku, louky rozkvetlé, po straně cesty kvetl mladý jeřáb. A tady, když si otíral zpocené čelo a chtěl si odpočinout v náručí překrásné krajiny, se zapotácel a padl do jeřábu. Než se stačila paní Jitka otočit, vzala si jej smrt...

Psal se 29. červen roku 1934. Skončil se život, ale nezemřelo dílo. Loštický Kašparův dům uvítá letos na jeho jubilejní výstavě všechny, kteří jej milují a na Kašpara nezapomínají. Výstavu zřizuje s pomocí města a všech patřičných organizátorů paní Hana Heidenreichová, vedoucí muzea v nedaleké Mohelnici a ošetřovatelka jeho památky vůbec. Přijedou vnuci a pravnuci Kašparovi, mezi nimi Pavel Horník, umělecký fotograf, který místo štětcem, spouští fotoaparátu zachycuje jako jeho dědeček všechny hezké okamžiky života, i smutné chvíle, jak už je život střídavě přináší. Ti, kteří mají Babičku ve svých knihovnách s ilustracemi Kašparovými, nebo jiné jeho knihy, jistě mu v duchu věnují vzpomínku.

Dagmar Štětinová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012