České sny v Nizozemí. (Wishing for a star.)

12 2004 Kultura česky
obálka čísla

„České sny“ je název mezinárodního projektu, který vznikl u příležitosti vstupu ČR do EU, a který probíhá od 3.července do 31.prosince 2004 pod patronací komisaře pro rozšíření EU G.Verheugena, ministra zahraničí ČR C.Svobody, S.Juránka, hejtmana jihomoravského kraje, F.Dohnala, hejtmana kraje Vysočina, pod záštitou Magdaleny Kožené a Václava Havla.

Je to více než sto koncertů, které se uskutečňují ve vybraných městech a obcích v šestnácti evropských zemích (v ČR ve dvaceti a v Nizozemí v osmi městech, mezi nimiž jsou i malé Waalre na jihu země a impozantní Utrecht). Na organizaci se podílelo i České centrum.

Mezi mediálními partnery (kromě české televize, českého rozhlasu a několika dalších) je i Český Dialog.

Městečko Waalre udržuje partnerské kontakty s Novým Městem na Moravě. Dne 20.11. t.r. se konal koncert v rámci „Českých snů“ v kostele sv. Willilbrorda a vystoupila na něm skupina Triny&Tři my s písněmi inspirovanými moravským a romským folklorem. Vokální trio dívek, s překrásnými a krystalicky čistě sladěnými hlasy, doprovázely dvoje housle a kontrabas. Umírněná mimika, taneční pohyby spíš jen naznačované, akustika a intimní atmosféra kostela umocňovaly celkový zážitek. Škoda jen, že radnice ve Waalre se nepostarala o větší publicitu. Kostel byl zaplněn jen asi ze dvou třetin. Ale přítomní návštěvníci odměnili umělce ovacemi, takže museli přidávat. Byl to nezapomenutelný zážitek, zarámovaný předvánoční atmosférou.

Program druhého dne v hudebním centru Vredenburg v Utrechtu byl bohatý a v četném publiku bylo také mnoho významných čestných hostů z obou zemí, např. velvyslanec ČR a starosta města Utrecht. Nejprve vystupovala ve foyer skupina Triny&Tři my a paralelně, v komorním prostředí malého sálu, známá česká zpěvačka, houslistka a skladatelka Iva Bittová společně s klavíristkou / cembalistkou Barbarou Marií Willi. Ivu Bittovou je třeba slyšet (i vidět), protože její vystoupení se nedá dost dobře popsat. Její hlas má mnoho odstínů a umělkyně ho nepoužívá jen ke zpěvu, ale i ke kreaci různých zvuků, někdy podobných ptačím či dětským hlasům, jindy hudebním nástrojům, hlavně houslím, kterými vládne mistrovsky. Někdy hlaholí, jindy šeptá a mezitím… zpívá. Na repertoáru byly Janáčkovy a Martinů moravské písně i jiné lidové písně, včetně vlastních skladeb, v aranžmá zpěvačky a klavíristky/cembalistky.

V dalším programu vystoupila Státní filharmonie Brno s Dvořákovým Koncertem pro cello (op.104) a orchestr (solista Jiří Bárta).

Traduje se, že když J.Brahms četl partituru tohoto koncertu, povzdychl si: „Proč jsem, panebože, nevěděl, že je možno napsat takový koncert? Kdybych to věděl, mohl jsem ho napsat...“

Následovala Janáčkova Glagolská mše, která je považována za jedenu z nejkrásnějších skladeb 20.století pro sóla, smíšený sbor (vystoupil také Kuhnův sbor), orchestr a varhany.

Výběr skladatelů byl symbolický: v tomto roce vzpomínáme 100. výročí úmrtí A. Dvořáka a 150 let od narození L.Janáčka. Ve výčtu umělců nelze opomenout ani virtuózního pianistu Karla Košárka. V hudebním centru se sešlo mnoho Čechů a Holanďanů, kteří budou jistě dlouho vzpomínat na nevšední hudební zážitky.

A nejen zážitky hudební!

V rámci projektu „České sny“ téhož dne dopoledne se ve Vredenburgu konalo setkání čtenářů s českými spisovateli J.Topolem, M.Urbanem a P. Hůlovou, které uspořádala nizozemská agentura Pluh („pluh připravuje půdu“), specializující se i na překlady děl J.Škvoreckého, M. Viewegha, D. Hodrové, T.Boučkové a dalších.

Úvodem promluvil zasvěceně o české literatuře překladatel a universitní profesor K.Mercks. Překladatel E. de Bruin vedl rozhovory se spisovateli (v angličtině), následovalo jejich autorské čtení (česky) a čtení v holandštině (K.Mercks a E.de Bruin.) Na závěr proběhla diskuse publika s autory(v angličtině).

Studentka kulturologie a mongolistiky Petra Hůlová (1979) odpovídala na otázky týkající se její prvotiny Paměť mojí babičce. Získala za ni prestižní cenu Magnesia Litera za objev roku a současně obsadila i 1. místo v anketě Lidových novin KNIHA ROKU 2002. (Knížka vyšla v Holandsku pod poněkud jednodušším názvem Mijn grootmoeder, Moje babička, a i když má na první pohled s Boženou Němcovou málo společného, úplně zavádějící holandský titul přece jen není.) Proč takový úspěch? Příběh debutu je prostý a postavený na archetypálních hodnotách: protiklad dobra a zla, síla nejen rodinného, ale i společenského zázemí, tradiční vesnice versus „ničivé“ Město, viděné různými úhely pohledu tří generací žen na realitu současné mongolské (ano, mongolské) společnosti, a to vše napsáno směsí hovorového a poetického jazyka, s mnohými výrazy převzatými z mongolštiny (ger, sûm, gûantz... ), které příběhu dodávají dimenzi autentického prostředí a v širším kontextu jsou dříve nebo později srozumitelné. P.Hůlová je sympatická a spontánní dívka, kterou, jak je vidět, úspěch neomámil (i její druhá knížka Přes matný sklo patří mezi bestsellery a je opět sondou do rodinných vztahů, tentokrát dospívajícího syna a jeho matky). Autorské čtení ji, na rozdíl od dvou ostatních autorů (ještě) baví, je ráda, že lidi na jejích knížkách něco zajímá a ráda o tom mluví, i když se otázky stále opakují, například „proč to Mongolsko“. V Holandsku ji „ ... hrozně ji baví procházet se ulicema a koukat lidem do bytu, protože tady nikdo nemá záclony...“

Miloš Urban (1967) je plachý mladý muž, čemuž by asi nevěřil ten, kdo se s ním nikdy nesetkal a četl jen jeho díla (z nichž některá se dají nejspíše charakterizovat jako moderní gotický román a jsou tedy i plné hororových detailů). Vystudoval na FFUK anglistiku a nordistiku, byl redaktorem, překladatelem (cena Mladé Fronty), debutoval románem Poslední tečka za Rukopisy. V roce 2002 obdržel za hororového Hastrmana cenu Litera za nejlepší české prozaické dílo roku. Napsal zatím pět románů a několik povídek.

„ ....Seděla ve výloze celý týden a o čtvrtinu mi zvýšila tržby. Jenže jako všechno, i tohle mě přestalo bavit a začal jsem si lámat hlavu, jak Kolju využít ještě o něco líp. Měla nádherný krk, pod jehož bělí, když otočila hlavu, jaře hrály svaly a zoufale vibroval život. Uchopit hrdlo do prstů, co dovedou sevřít jako katovy kleště...“ (Povídka Běloruska.)

Jeho knížky byly přeloženy do několika jazyků (včetně holandštiny). Protože má sám s překládáním zkušenosti, rozhodně by chtěl do překladů svých knih zasahovat, a pokud by na to stačil, jak skromně říká, možná až do té míry, jak je známo o Milanu Kunderovi. Autorská čtení rád nemá, protože nerad vystupuje na veřejnosti, ale přece jen je považuje za důležitá, „...protože je to úžasná příležitost setkat se se čtenáři tváří v tvář, je to vzácnost, vztahy čtenář/autor jsou jen na dálku a při autorském čtení jsou najednou konkrétní..“ .

Jáchym Topol, kterému bylo v roce 1968 šest let, napsal v nevysloveném odkazu k tomuto tomuto roku (ale ne o tomto roce) knížku Noční práce (v holandském překladu Nachtwerk je český titul transkribován jako Močné Práce, což je zavádějící a nijak se obsahu netýkající chyba) a kromě toho ještě mnoho básní, textů k písním a řadu románů. O jejich překladech (do zatím sedmi jazyků) říká, že nejlépe se mu spolupracuje s překladateli od té doby, co byl objeven email. A rozeznává, podobně jako M.Urban, dvě možnosti: buď puntičkářství M. Kundery, nebo přístup B.Hrabala, který se prostě na překladatele spolehnul a sdědil mu, že je to jeho věc, ať si objeví ten rytmus. J.Topol volí spíše přístup Hrabalův. Jedním z důvodů může být, že své překladatele osobně zná, protože oni si jeho knížky našli, takže jim je nikdo „nepředhodil“ z komerčních či jiných důvodů, a on považuje své překladatele tedy spíše za kamarády. Autorská čtení J.Topol skoro nenávidí, také proto, že „ta čtení začala být jakoby průmyslem“. Je rád, když lidé přijdou, ale nemyslí si, že by v důsledku toho snad více četli, spíše naopak: vidí autora, poslechnou si čtení, jdou domů - a knížka už je víc nezajímá. (O tom by se dalo diskutovat, já a mnozí ostatní jsme si naopak knížky koupili.) Říká, že je plachý, že se nerad předvádí a už dva dny před „čtením“ je mu špatně od žaludku. Hm... Přitom byl aktivní v disentu, vystupoval se svým bratrem Filipem v hudební skupině Psí vojáci, vydával samizdaty a pohyboval se mezi „androši“, v mladickém nadšení se svými přáteli zakládal i odbojové skupiny. Politika ho nepřešla ani za nového režimu, prohlásil, že „...kdyby se vrátil komunismus, půjdu střílet...“, což u něho nezní jako nadsázka, v roce 2003 byl jedním z iniciátorů petice „S komunisty se nemluví“ ( mimochodem, druhá akce se konala koncem letošního září).

“...pak jedu karosou / vystoupím čekám / stojím v louži popojdu / kupuju klobásu čekám / za zády strhnu kus plakátu / za zády aby mě neviděli / zašlapu ho do chodníku je zima a sněží...“ (ze sbírky Miluju tě k zbláznění)

Působí i jako pedagog na Literární akademii Josefa Škvoreckého, takže by trému mít neměl, o tom však říká, že to prožívá spíše jako učitel, který má o literatuře přednášku, kde není jakoby za sebe.V Holandsku nyní pobývá několik měsíců jako „writer in residence“, aby mohl v klidu psát, ale nemusí kvůli tomu do zahraničí, hodně toho napsal také např. na vypůjčené chalupě v Česku. Nejvíc se mu v Holandsku líbí moře: „Tady to moře je kalný, temný, nebezpečný, není to to moře turistický, je to to moře, s kterým se válčilo, takže tohle je pro mě zážitek novýho moře...“ České sny: Wishing for a star... Per aspera ad astra.

Michaela Swinkels-Nováková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012