Prosinec –slasti a strasti vánočního měsíce

Mezi evropskými národy jsme jedni z mála, kteří mají názvy měsíců v národním jazyce. Název prosinec je odvozen od slova prositi, prosba. Vzniklo jako odraz křesťanského členění roku na dvě významná období, a to Vánoce a Velikonoce.

Ve mně jako venkovském dítěti je stále vzpomínka na dům prohřátý teplem, vzpomínka na chalupu mých prarodičů s velkou „sednicí“, tak se v Českém ráji říkávalo velké obytné kuchyni. Stála tam zelená kachlová kamna s pecí, na které se tak krásně leželo po návratu z klouzačky. Oba domy voněly čistotou vydrhnutých podlah, čerstvě nařezanými větévkami smrčků, mezi nimiž zářily červené plody šípků, naškrobené záclony, ubrusy a sváteční pokrývky na vystlaných postelích ohlašovaly příchod nejkrásnějších svátků. Dárků v letech po válce nebývalo mnoho, ale vždy mezi nimi byla kniha. Dobrotami štědrovečerního stolu byly kuba, rybí polévka, kapr, salát a štrúdl, což vždycky můj tatínek jako milovník českého jazyka opravoval na závin, neopakovatelné cukroví a spařované mákem plněné buchtičky, specialita našeho kraje. Pravda, víc mi chutnalo až po netrpělivě očekávaném zazvonění a nadílce. Promiňte delší úvod, ale vzpomínkám na Vánoce mého dětství nikdy neodolám (jako ostatně málokdo).

Vánoce a vůbec celý měsíc je tajemný, plný očekávání, dnes asi především pro děti, které se těší na příchod Ježíška s dárky. Poslední měsíc roku, měsíc zimního slunovratu, je významný od pradávna. Naši předkové byli pečlivými a pozornými pozorovateli přírody a záhy zjistili, že kolem 20. prosince se začíná po chmurném podzimu blýskat na lepší časy. Dnes málokdo zná půvabné přísloví, které říkala moje babička okolo Štědrého dne: „Na Boží narození o bleší převalení.“ O tolik přibude světla 3. den po zimním slunovratu, který začíná 21. prosince. Slavnosti okolo tohoto data byly v pohanských dobách v mírném pásu severní polokoule veselé, neboť končila vláda dlouhých nocí a rodila se naděje na jaro. Za mírného posměchu mé rodiny já dodnes od toho „blešího převalení“ jaro dychtivě vyhlížím.

Prosinec a Vánoce v českých zemích jsou trošku jiné než v okolních státech. Jejich slavení jako jednoho z největších svátků křesťanského roku je doloženo od 14. století. Advent od latinského slova advenio – přicházeti, je čtyřtýdenní období původně duchovní přípravy na očekávaný příchod Božího děťátka na svět. Naši předkové tehdy chodili brzy ráno do kostela na tak zvané roráty. Název je odvozen od počátečních slov latinského liturgického zpěvu: „Rorate coeli desuper… - Rosu dejte, nebesa shůry…“ Bohoslužby se konaly ke cti Matky Boží Panny Marie. Od 16. století do latinských textů přibývaly písně v českém jazyce. Dodnes patří k nejkrásnějším.

Ježíšek a jeho příchod s dárky se slaví v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a některých částech Německa. V minulém období byl činěn pokus nahradit Ježíška dědou Mrázem odkudsi z dálného severu. Je obdobou Santa Clause, pro nás je spíše podoben sv. Mikuláši. Ten nedopadl nejlépe, ten byl už dávno vyřazen ze seznamu světců. Zatím náš Ježíšek statečně odolává. Od středověku je nejčastěji zobrazován jako malé děťátko v náručí své matky Panny Marie, občas i samostatně. Dávno před zvykem zdobit vánoční stromky u nás vznikaly lidové betlémy též nazývané jesličky. Podle legendy se Ježíšek narodil ve chlévě a byl uložen do dřevěného krmítka na slámu, zavinut do chatrných plenek. Obklopovala ho zvířátka, která ho zahřívala svým teplým dechem. Jeho příchod na svět ohlásila tzv. Betlémská hvězda (kometa). Po jejím objevení přišli mudrcové, kteří malému spasiteli přinášeli dary. Lidová tvořivost úlohy poněkud obrátila a po staletí právě Ježíšek nosí dary dětem i dospělým Dostává se mu za to toho nejcennějšího, co může člověk darovat, a to lásky.

Před Vánocemi betlém najdeme v každém kostele a v mnohé domácnosti. Se svými dětmi jsem nejraději chodila na Hradčany do prostinkého kapucínského kostela. Betlém tam mají krásný, s figurami v životní velikosti včetně zvířátek, která moudře pokyvují hlavičkami.

K našim Vánocům neodmyslitelně patří koledy ať umělé, nebo ty prostinké, lidové a vánoční půlnoční mše. Nejslavnější je patrně dílo nešťastného rožmitálského kantora J. J. Ryby – už dávno se známé mši říká „Rybovka“. Začíná hezky radostně, výzvou: „Hej, mistře, vstaň bystře…“ V době totality se chodívalo do kostela sv. Jakuba na Starém Městě pražském. Chrám původně patřil ke klášteru Františkánů, v jehož zdech na počátku 14. století Staroměstští spolu s mnichy uspořádali pro mladé královské manžele Elišku Přemyslovnu a Jana Lucemburského svatební hostinu, protože Pražský hrad byl ve špatném stavu. V kostele jsou nádherně znějící varhany, ale naštěstí podobných je v Praze i jinde řada. Pražané zajdou i k Panně Marii Vítězné, kde opatrují zázračnou sošku, tzv. Pražského Jezulátka. Ve španělsky mluvících zemích Ameriky věří, že Ježíšek se narodil v Betlémě, ale do školy chodil v Praze. Není to krásná legenda? (A to dnes dáváme na školství nižší částku ze státního rozpočtu než některé rozvojové země.)

Vánočních zvyků je celá řada. Na stole má být chléb a sůl, aby byla v dalším roce všeho hojnost. Vánoční věnec, zvyk, který po 2. světové válce vymizel, se postupně vrací. Vázali ho mladí lidé, případně celá rodina. Zdobí ho čtyři svíce. Každou adventní neděli se jedna rozsvítí. Kladl se na stůl, případně se věší nad dveře. Dnes je většinou z větviček jehličnanů, na vesnici se vázal i z klasů, to proto, aby byla dobrá úroda. Měl ochraňovat domácnost a její obyvatele před pohromami, nemocemi a působení zlých sil. Někdy se věnec nosíval i na hřbitov. Rozkrajování jablka zná snad každý. Srdíčko znamenalo lásku, křížek nemoc a hvězdička, jak jinak, štěstí. Házení střevíce svobodnými dívkami mělo odpovědět, vdá-li se nebo zůstane doma. Odlévání olova, podobně pouštění skořápek se svíčkou patří asi už jenom do literatury.

Začátkem prosince se slavíval svátek sv. Barbory, patronky horníků a dělostřelců. Představovala ji ženská osoba v bílém šatu se zahalenou tváří. Ťukala na okno a nosila dárky. Dnes zbylo kupování, v lepším případě osobní ustřižení, větévky třešně nebo višně na její svátek. Dříve dívky hlídaly, kolikátý den po 4. 12. rozkvete první kvítek, tolikátý měsíc příštího roku bude pro ně šťastný. Pokud větévka rozkvetla do Štědrého večera, věstila brzký sňatek. Ke dni se váže řada pranostik, například: „Jaké počasí na sv. Barboru, takové celý advent.“

K bujarým svátkům patřil 6. 12. – svátek biskupa sv. Mikuláše. Původně se mladí bavili vyváděním různých skopičin. Na venkově Mikuláše doprovázel průvod masek, kde nechyběl kominík, ras, ale ani smrt. Později se počet ustálil na tři: sv. Mikuláš, anděl a čert. O našich čertech by bylo delší povídání. Vloni jsem se dočetla v novinách o stížnosti Američana žijícího u nás na průběh Mikuláše. Požadoval, aby s ním nechodil čert, poněvadž děti straší a působí jim frustraci, čímž porušuje práva dítěte. Tehdy jsem měla v úmyslu napsat o našich čertech na základě svých zážitků – nejprve jako dítka, později osůbky střídavě představující anděla nebo čerta, ještě později jako matky tří dětí a pěti vnuček. Jestli jsme jako rodina něčím frustrováni, pak to rozhodně nejsou návštěvy Mikuláše, anděla a čerta. samozřejmě i tady jsou výjimky. Myslím, že nikdo nedá na české čertíky dopustit. Důkazem je ostatně věta jednoho z nich, která již zlidověla: „Jsem malej, ale šikovnej.“ Závěrem jedna z mnoha lidových pranostik: „Když na Mikuláše prší, zima lidi hodně zkruší.“ Do nového roku Vám přeji vše dobré a co nejméně zkrušujících chvil.