Za krajany do Londýna

11 2004 Naši ve světě česky
obálka čísla

Vyjely jsme s kolegyní Martinou ve čtvrtek 27. října navečer z pražské Florence autobusem Student Agency - London Express. Přesvědčily jsme se, že inzerce, kterou si do našeho časopisu firma několikrát dala, je pravdivá. Celkem pohodlná jízda s milou průvodkyní, dobrá káva či další teplé nápoje v ceně, informace o cestě i o dalších službách Student Agency. I když byl autobus plný, podařilo se nám v noci trochu spát.

Ráno jsme se ve francouzském Calais zase přesvědčily, že tunel po kanálem La Manche skutečně existuje. Projely jsme jím, naloženy do vlaku i s autobusem za 35 minut. Zavzpomínala jsem při té příležitosti na dobu před dvaceti lety, kdy jsem jela do Británie poprvé. Jízdenky na vlak i na loď jsem kupovala na Hlavním nádraží v Praze. V informačním středisku jsem se zeptala, jak bude probíhat ta cesta přes vodu. Zaměstnanci placení za informace cestujícím krčili udiveně rameny co že to chci divného vědět. No, jestli ten vlak vjede do lodi nebo ho snad někdo přes ten kanál přehodí? vysvětlovala jsem lapidárně. Ale marně. Nevěděli nic. Až na místě jsem zjistila, že vlak zůstane na kontinentě, já popluju lodí a pak nastoupím v Doveru do vlaku jiného. Po návratu jsem popsala humorně své zážitky včetně této příhody. Otiskl je Magazín co vás zajímá. Na to přišel do redakce rozhořčený dopis. Soudruzi z Hlavního nádraží si v něm stěžovali, že urážím jejich poctivou socialistickou práci. Copak mohou vědět, jak se jezdí přes La Manchce, když tam nikdy nebyli? Podepsán Kolektiv Informačního střediska Hl. nádraží v Praze. Zaplaťpánbu, že je ta doba pryč i se svými ostnatými dráty, štěkajícími hafany a namířenými samopaly na hranicích...

PALMY A PAPOUŠCI

Londýn nás přivítal na tuto dobu neobvykle teplým slunečním počasím. Jak jsme se dozvěděly z předpovědi, pověstné mlhy se posunuly nad kontinent včetně Česka.

První naše procházka vedla do Kensingtonského parku a Hyde parku. Pod barevnou škálou podzimních stromů jsme potkávaly maminky i tatínky s dětmi a pejsky, šedivé veverky a malé zajíčky, a na dvou jezerech a kolem nich také spousty vodních ptáků od malých čírek až po kormorány. Co nás v korunách stromů překvapilo, byla účast zelených papoušků. Později jsme se dověděly, že se v Londýně aklimatizovali a rozmnožili jako škodná natolik, že je město chce hubit. Ještě projdeme noblesní čtvrtí s paláci a velvyslanectvími a zamíříme na naši ambasádu, kde začíná slavnostní setkání s českými krajany u příležitosti výročí 28. října.

OSLAVA

Jsou zde zástupci válečných veteránů, některé z tzv. Wintonových dětí, které nynější Rytíř Jejího veličenstva Nicolas Winton jako devatenáctiletý v roce 1939 vyvezl vlakem do Británie a tak jim zachránil život, i našinci, kteří sem odešli v roce 1968.

Účastníky vítá velvyslanec Štefan Füle. Připomíná významnou událost, kdy vznikl samostatný československý stát........ Poté předává šek na 53 tisíc liber Lordovi Tebbitovi, který je představitelem komise pro výstavbu památníku Bitvy o Británii. Má být postaven příští léto na nábřeží Temže. Šek je příspěvkem České republiky na tento pomník, který bude připomínat bojové zásluhy českých a slovenských vojáků.

Slova se ujímá genrál František Elston a další hosté.

V neformální části večera se vítáme s naší milou a vždycky usměvavou zástupkyní v Británii Lady Milenou Grenffel-Baines a seznamujeme se s její pomocí i s dalšími hosty. Například s bývalými žákyněmi České školy v Londýně. Kromě Lady Mileny je to Hedy Fromings, která již léta vede taneční soubor Beskydy Dancers. (Tancují na hudbu Beskydy Musicians, kteří hrají kromě hudby z Beskyd i jinou etnickou muziku ze střední a východní Evropy). Také Věra Gissing, Mil, jejíž zásluhou proniklo na veřejnost hrdinství N. Wintona a poté byl vyznamenán královnou. Také napsala o svém zachránci knížku...

Čtvrtá absolventka České školy je paní Uta Klein.

Svou knížku nám také představila a výtisk věnovala Bohuslava Bradbrooková. V Praze studovala na Univerzitě Karlově český jazyk a angličtinu. Obé se jí velice hodilo, když v roce 1952 odešla do Anglie. Ve studiu pokračovala na univerzitách v Innsbucku, Oxfordu a Walesu. Je autorkou první v Anglii vydané monografie o Karlu Čapkovi (Karel Čapek. In Pursuit of Truth, Tolerance and Trust) a dalších publikací. Ta, kterou nám věnovala, je v češtině a nese název Osvobozující krása malých věcí - Uprchlická odysea z Prahy do Cambridge. Je to čtivý příběh jejího života.

Od Milana Kocourka jsme dostaly pozvánku na zítřejší přednášku zdejší Společnosti pro vědy a umění (SVU), kde bude s Janem Brychtou hovořit na téma Čeští umělci před Listopadovou revolucí a po ní a od Jarmily Karasové vstupenky na koncert. Koná se zítra večer v St John´s na Smith Square a pořádá jej Nadace Emmy Destinnové.

Poznaly jsme také vynikající mladou klavíristku Ladu Valešovou, výtvarnici Helenu Giras-Kozákovou a další české obyvatele Albionu, které představíme později v samostatných článcích.

K příjemné náladě na našem velvyslanectví přispěli v rozhovorech s hosty jeho zástupci - velvyslanec Füle, Monika Studená, X Fialková, David Frous a další....ale samozřejmě i chutné pohoštění včetně svíčkové a guláše s knedlíky. (To bych vynechala nebo alespoň nemíchala dohromady s velvyslancem. M. )

DO MĚSTA

V pátek jsme navštívily České centrum, kde nás přivítal jeho ředitel Ladislav Pflimpfl a informoval o zdejší činnosti. Po zmizení Železné opony stoupá s možností cestovat do ČR i zájem o český jazyk. Kurz, který Centrum pořádá, navštěvuje v současné době na 70 britských zájemců. V jiných prostorách se pak pořádají koncerty českých hudebníků a výstavy.

Domluvily jsme budoucí spolupráci a vydaly se do ulic. Oxford Street s Sherlockem Holmesem, Regent Street, Piccadilly Circus (nutno udělat fotečku) a Covent Garden (nutno si v tomto roztomilém bývalém tržišti u kostela Sv. Pavla, plného malých obchůdků a kavárniček dát kávu a pokochat se výkony pouličních umělců). Martina zatoužila uvidět mumie a tak jsme zamířily na sever, kolem Opery do Britského muzea. Egyptské a řecké sbírky jsou tu jedny z nejnavštěvovanějších a skutečně stojí za vidění. Na prohlídku celého muzea je však třeba několik dnů. To jsme neměly, tak ještě rychle do barvitých uliček Soho a malebné Čínské čtvrti s křupavě upečenými kachnami vcelku (i s hlavou, zobákem a pařáty), s kraby a exotickým ovocem vyloženým venku.

Pak najít nejbližší stanici metra, (neztratit se v něm) a jet se převléknout před nastávajícím koncertem.

GALA BENEFIT CONCERT

Konal se v magickém prostředí zrenovovaného kostela s výbornou aktustikou k poctě 150 let od narození Leoše Janáčka a 100 let úmrtí Antonína Dvořáka. Písně z jejich děl (Káťa Kabanová, Jenůfa, Rusalka, Čert a Káča) zpívali Kimberley Myers, Stanislava Vajarová, Andrew Rees, Mark Chaundy, na piano je doprovázel Steven Maughan. Byl to obrovský hudební zážitek. Výkony mladých pěvců byly srovnatelné pouze s několika málo našimi špičkovými umělci.

V hledišti seděla spousta Čechů, ale i Angličanů. Nadace Emmy Destinnové byla založena v roce 1997 s cílem oživit vzpomínku na tuto vynikající operní českou divu. Nadace, která je finančně závislá na výtěžku z koncertů, workshopů, recitálů apod., podporuje studenty operního zpěvu v Británii, v ČR i v SR, snaží se probouzet zájem o operu mezi dětmi a mladými lidmi. V zámku Emmy Destinnové ve Stráži nad Nežárkou v jižních Čechách zamýšlí vytvořit živé centrum kultury a inspirace. Mezinárodní cenu Emmy Destinnové chce udělovat těm, kdo nejvíce její projekty podpoří. Patrony Nadace jsou Dame Joan Sutherland, Sir Charles Mackerras, Libor Pešek KBE, Lady Milena Grenfell-Baines, Dr. Janet Ritterman, John Tusa.

Při cestě domů jsme se prošly po ozářeném Westminsteru a stanuly ještě jednou pod hrdě se vypínajícím Big Benem.

TOWER A PEČENÁ BRAMBORA

Počasí nám přálo a tak jsme se vydaly na velkou pěší túru Londýnem. Začaly jsme Monumentem postaveným na památku strašlivého požáru v roce 1666, kdy shořela větší část města. Vystoupaly jsme točitým a úzkým kamenným schodištěm po 311 schodech do výšky 202 stop, což byla připomínka vzdálenosti odtud k bývalému pekařství na Pudding Lane, kde požár vznikl. Nohy sice jako závaží, ale zato vyhlídka kouzelná. Na řeku Temži a protější Jižní Londýn, na hrad Tower, katedrálu St. Paul a na nové moderní architektonické skvosty - nebo ,,skvosty"?

A pak honem dolů, kde u východu dostáváme památeční certifikát, že jsme ten výstup zvládly, s vyobrazením, jak to tady vypadalo v roce 1750. V Toweru malé zklamání. Sedm krkavců nikde nevidět a beefeater jenom jeden. Martina si vyfotila alespoň nebojácné kropenaté špačky, kteří na turistech loudí drobečky. Jdeme dál. Nakoukneme do doků sv. Kateřiny, které již doky nejsou a dáme se po mostě na druhou stranu řeky podle válečné lodi Belfast, nového londýnského magistrátu, který vypadá jako veliké vejce nakloněné do strany, jsme došly až do malebného atria Hey´s Gallery, plného stánků s roztomilými nepotřebnostmi. Ale zajásaly jsme. Konečně tu byl také stánek, kde jsme si mohly koupit velkou pečenou bramboru se sýrem (a sníst ji v sedě, nohy začínaly bolet). Pečenou brambory ze stánku, zdejší specialitku, jsem slibovala Martině už v Praze, ale dosud jsme žádnou nepotkaly. (Při mých minulých návštěvách Londýna se prodávaly na každém rohu. Možná hygienický zásah EU? komentovala jsem tento nedostatek.)

Přes London Bridge jsme se vrátily na levý břeh a putovaly ke katedrále St. Paul. Ohromené jejími rozměry jsme pokračovaly po Fleet Street, odkud už zmizely redakce hlavních britských deníků, jen nápisy se zachovaly.

Na chvilku si sedneme na nádvoří Courtauld-Gallery, a pokračujeme na Trafalgar Squere, Whitehall do Jame´s Parku, kde mají na jezírku pelikány dodané z pražské ZOO, až k Buckinghamskému paláci. Jsou čtyři a tak můžeme vidět malé střídání stráží a jejich legrační pochodování sem a tam.

A zase cesta parkem, tentokrát na Picadilly. V kavárničce, přímo naproti honosnému hotelu Ritz (tam zrovna servírují, jako každý den v tuto dobu, čaj o páté) si dáváme báječnou kávu a přemlouváme nohy, aby ještě neupadly. Vždyť je teprve pět a ještě chceme něco vidět. Daly si říct. A tak volíme směr Leicester Sq. se sochou Chaplina a se švýcarským orlojem s ovečkami a pasáčky, pak zase Soho a Čínskou čtvrť - stmívá se a ve světlech vypadají ty křupavé kachny zase trochu jinak.

VELEHRAD

Je neděle a den našeho návratu. Ale ještě před tím zajdeme na Velehrad. Chceme pozdravit pátera Langa, který si zde odsloužil již pěkných pár desítek let. Něco o něm, dodá pan Hynek.....

Ale nezastihli jsme ho, celebroval mši někde v jiné oblasti města. ,,Má už dost let, ale je pořád velice činný a čilý," řekl nám jeden z mladíků, kteří v tomto domě našli útočiště. Jsou zde i dívky, mladí lidé ze Slovenska a z Česka zde zaplatí malý poplatek za ubytování a mohou chodit po Londýně a hledat si práci. Říkají, že to je dost těžké, ale že se práce najít dá. Člověk se ale musí umět anglicky domluvit.

Je čas odjezdu. Loučíme se s Albionem. Nashledanou...

Eva Střížovská Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012