Jazykové rozjímání podušičkové

11 2004 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Mám babičku. Řeknete si – to je toho, tu má dneska kdekdo, jsou i tací, kteří mají hned dvě. Chudáci – já mám i s tou jednou trápení až nad hlavu. Sotva se zjeví ve dveřích, je veta po mém klidném živobytí. Je stoupenkyní věčného pohybu a tuto svou teorii nejraději aplikuje na mně. Kmitám tedy po bytě s hadrem, v patách za mnou bábi s nejnovějšími druhy čisticích prostředků. Inu, emancipace. Nedávno však na mou pronásledovatelku taky došlo. Zrovna před svátkem Dušiček. V kalendáři je tento den označen jako Památka zesnulých. Nevím, jak vám, ale mně se lépe líbí ten název první. Jako dítě jsem si představoval, že onoho večera nad hroby, ozářenými světélky kahánků, rejdí něco jako průzračné rybky. Míhají se nad pomníky lesklými podzimním deštěm, tichounce švitoří chvějivými hlásky a k ránu se rozplynou v mlžném oparu.

Ale vrat’me se k věci. Výše zmíněná babička si při čištění pomníku počínala tak vehementně, že jej shodila. Poroučel se i s vázou a svítilnou tak nešt’astně, že porazil ještě taky sousední desku a babičku-divošku srazil do macešek. Toto křehké kvítí to nepřežilo, moje odolná bábinka naštěstí ano. Byla však otřesena na těle i na duchu natolik, že mne přivolala, abych jí pomohl s lehčími domácími pracemi, jako je nošení uhlí, mytí oken a pečení vánočních perníčků.

Který vzorný vnuk by pro babičku rodnou neudělal takovou maličkost? Jako ta pověstná Karkulka jsem ruče připravil raneček s posilujícími prostředky a hupky na vlak. Pro jistotu jsem však jako další zavazadlo přibral tetu. Co kdybych se ocitl v situaci, kdy bych si nevěděl rady? Jsou takové pády, kdy jeden nerozezná hladkou mouku od hrubé – a co potom? Zkazit již tak choré starušce žaludek špatně vyrobeným cukrovím? Nikdy! Raději jsem volil tetu.

Uháníme tedy vláčkem směrem na Hulín a bavíme se na téma „Babička versus pomník“. Moje teta je však liška podšitá a nikdy nemine příležitost, aby se mne nesnažila poučit v oboru, kde jsem podle mínění svého i jiných nepoučitelný – a to je gramatika mé rodné řeči. Úplně nepozorovaně přešla od pomníku k pomněnkám, které zapomněla zasadit. Byl jsem nucen jemně, ale přesto sebevědomě ji upozornit, že skupiny hlásek mě-mně už ovládám téměř dva měsíce. Tím byla samozřejmě uzemněna, ale jen částečně. Objevila další mezery v mých vědomostech o skupinách vě-vje a bě-bje. Všechno nasvědčovalo tomu, že budu úpět jako obět’ jejích jazykových vášní až do Holešova.

V Otrokovicích ale zasáhla ruka osudu v podobě skupinky – či lépe řečeno bandy ošumělých nedospělců, kteří se s bágly na zádech vervali do našeho vagonu a naplnili jej nejenom puchem svého špatně udržovaného šatstva, ale co horšího – halasem a divým rykem.

Po chvíli se naše sluchové orgány trochu zadaptovaly a my mohli navzdory nevalné artikulaci nově příchozích rozeznat dokonce některá slova. Říkám slova v množném čísle, přestože se jednalo v podstatě o slovo jedno, a to v pádě, který označuje oslovení. Dávný náš předek Přemysl oral s dotyčnými na poli. Páchli asi přibližně stejně jako naši spolucestující, ale nevím to zcela jistě. Živého vola jsem viděl jen jednou, a to zdáli.

Mrknu po očku na tetu, nechystá-li se omdlít nebo zařvat: „Mluvte slušně nebo zavřete huby!“ Obé by bylo krajně nepříjemné, nebot’ vonné soli jsem mezi proprietami v uzlíčku neměl a popudit onu zběsilou smečku nebylo radno – nejsem totiž po přestálé chřipce ještě ve formě. Muselo to být pro ubohou tetu úděsné – není už nejmladší a takové surové vytržení z jazykového ráje do džungle hrubostí zacloumalo i mnou, považovaným za otrlce.

Má statečná příbuzná však ani nezezelenala, ani se nepokusila napadnout neurvalce silným, byt’ spisovným slovem. Mé hudebně cvičené ucho zaslechlo dokonce mírně falešné sice, ale ševelené tetinými oschlými rety. Byl jsem na rozpacích, mám-li to považovat za známku uklidnění, nebo propukajícího šílenství. Než jsem se však zmohl na jakoukoli reakci, vlak se přiblížil k Hulínu a bylo nám přestupovat. Teta vstala, vrazila mi do ruky tašku a vykročila ke dveřím. Nad chumlem povykujících mladíků zazněl její klidný, leč důrazný hlas: „Dovolíte, volové, rádi bychom prošli, uvolníte-li nám laskavě východ.“

Volové se rozestoupili a my prokráčeli za hrobového ticha. Na chodbičce jsem se pro jistotu opřel o dveře do kupé. Co kdyby se dotyční vzpamatovali a šli se poptat, jak to teta myslela? Vlak ani nestál a já už tetičku strkal ze schůdků. Ještě z okénka na nás mohlo něco vyletět – ale ono nic. K babičce jsme dospěli bez úhony.

Ale o to ted’ nejde. Můj fejeton spěje ke konci a je nutno uhodit hřebík na hlavičku. Jistě jste uhodli, že epizoda s babičkou a pomníkem – jakkoli pravdivá – je pouze kamufláží pro věc daleko hlubší daleko hlubší a vážnější. Jen se mi zdá, že jsem ji zakamufloval tak dokonale, že by ji vlastní matka nepoznala. Myslím tu věc, či spíše záležitost, nejvýstižněji řečeno problém. Problém pro nás, žáky a studenty, bolest generací minulých, současných a jistě i budoucích: spisovná čeština. Jazyk Nerudův a Čapkův, řeč bohatá, zpěvná a jímavá, krásná ve své dokonalosti. Ale toho utrpení, než se k této dokonalosti aspoň zdaleka přiblížíme! Těch úskalí tvaroslovných i stylistických, které se nám stavějí do cesty! A což pravopis? Nebylo by na čase jej trochu upravit a zjednodušit? Máme-li si naši rodnou řeč zamilovat, proč této lásce klást do cesty balvany hláskových skupin mě-mně, předložek a předpon s-, z-, vz-, které se stejně vyslovují jinak, než se píší? Lze si vůbec zamilovat něco, pro co jsme dostali tolik facek doslovných i obrazných, něco, oč celé své mládí klopýtáme? Každá akce budí reakci – a není ten projev mládenců ve vlaku spíše podvědomou reakcí na tu přemíru gramatiky,s e kterou zápasili ve škole? Nechci se jich nijak zastávat, ale oni možná přece jen nebyli tak hrubí, jak podle vyjadřování vypadali.

Aby nedošlo k omylu: mám výhrady pouze vůči pravopisné stránce. Výrazové bohatství, jemná odstíněnost a zvuková malebnost mé rodné mluvy mně až fascinuje. Proto mne dost deprimuje skutečnost, že část mládeže (dospělých se nechci dotknout) ovládá z našeho jazyka poměrně nevelký počet slov a z těch tvoří značné procento výrazy méně spisovné, ba i vulgární. Přesto si netroufám tvrdit, že by svou rodnou řeč a tím i svůj národ neměli rádi, oni to jenom neumějí tímto způsobem vyjádřit. Co se mne týče, já tuto lásku projevuji tím, že se věnuji folkloru, hlavně slovácké lidové písni. Jiný píše třeba verše, další umí vyrobit pevný stůl nebo pěknou vázu pro užitek a potěšení ostatních. A naši jazykovědci by se měli nad projevy svého vztahu k mateřštině zamyslit a udělat něco pro to, aby tuto lásku zpřístupnili širokým vrstvám národa.

Michael Dudešek

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012