Hoffmannova pomoc KSČM

11 2004 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Triumfální pochod Karla Hoffmanna Prahou s hrstkou svých příznivců ze sekretariátu KSČM v Praze 1 do pankrácké věznice měl nesporně symbolický význam. KSČM se nemohla zřetelněji přihlásit ke své minulosti než tím, že jednomu ze svých několika vyloučených soudruhů ze strany poskytla prostory pro uspořádání tiskové konference, na které se podle svých slov náhodou ocitl místopředseda této strany Václav Exner; této konference se však, jak také říká, zúčastnil z přesvědčení, což tuto náhodnost velmi zpochybňuje. Kdo byli oni příznivci? Bezpochyby členové KSČM a podle svého věku zřejmě také členové předlistopadové KSČ. K příznivcům Karla Hoffmanna se přihlásila i předsedkyně pražského výboru KSČM Marta Semelová nezpochybnitelnými slovy: „Je to vykonstruovaný politický proces.“

Vše nasvědčuje tomu, že vyloučení několika členů po listopadu z KSČ byl pouze formální a tehdejšími okolnostmi vynucený ústupek politickému tlaku. Logice věci by odpovídalo, aby celá strana tehdy ukončila svou činnost a bylo chybou, že ji k tomu Občanské fórum nepřinutilo. Pochybné je tvrzení některých tehdejších představitelů obnovené demokracie, že by si členové rozpuštěné strany založili stranu novou. Pravděpodobně ano, avšak s novým jménem, ve kterém by patrně nebylo označení komunistický. Strana by musela odevzdat veškerý svůj majetek. Nová strana by vstoupila do politického boje s rovnými podmínkami jako strany nově vzniklé. Členové takové strany by se také museli přihlašovat na nový program. KSČ naopak udělala vše pro zachování svých členů, sama však svým novým programem svůj kabát převlékla pod pozměněným názvem KSČM.

Členská základna předlistopadové KSČ byla velmi nestejnorodá. Jen málo lidí do ní vstupovalo z přesvědčení nebo z idealismu. Mnoho záviselo na měnící se politické situaci (po únoru 1948, v šedesátých letech, po sovětské okupaci a v období normalizace), důvodem však většinou byla snaha po uplatnění, která je velmi obtížně odlišitelná od kariérismu, často však nejrůznější nátlak (od hrozby ztráty určitého místa až k možnosti studia dětí apod.,). Od členů strany se vyžadovala poslušnost a plnění uložených povinností. Demokratický centralismus umožňoval volit do jakýchkoliv funkcí pouze soudruhy vyšším orgánem schválené. Vstup do strany však vždy znamenal též podporu režimu, nebot’ od každého člena se požadovalo oznamovat všechny protisocialistické (protistranické) aktivity. Na druhé straně byl každý člen přesvědčován o svém významu, nebot’ na stranických schůzích spolurozhodoval o svých spoluzaměstnancích, kteří nebyli členy strany nebo byl v místě bydliště dotazován na chování svých sousedů.

Nelze se divit, že po listopadu členové KSČ houfně stranu opouštěli. Zde nešlo o převlékání kabátů, ale o zbavení se stranického nevolnictví. Před tím to bylo velmi obtížné a málokdo si to dovolil snad s výjimkou období pražského jara. Později bylo mnoho členů vyškrtnuto nebo vyloučeno. Někteří to uvítali, naopak někteří z nich by pravděpodobně zůstali členy strany až do listopadu, kdyby je to nepostihlo. Správně předpokládali, co je bude čekat, přesto jejich rehabilitace byla velmi sporná. Kdo však jsou ti, kteří ve straně zůstali? Nynější KSČM má oproti dřívější KSČ mnohem homogennější členstvo. Jsou to převážně ti, kteří měli nějaké funkce a které strana přesvědčila o jejich významu nebo o jedině správné marxistické ideologii (upravené pro nové podmínky). Nyní se jim jakoby svět zbořil. Někteří mají špatné svědomí a hledají v této straně oporu. A pak je mezi nimi jistě určitá cynická skupina členů, kteří těží ze skutečnosti, že jsou podporováni první skupinou, ač sami komunistické ideologii těžko mohou věřit.

KSČM, která se otevřeně hlásí ke své předlistopadové předchůdkyni, se označuje jako demokratická strana. Chce to dokumentovat tím, že je zastoupena v demokratickém parlamentu. To však není důkazem její demokratičnosti. Z řady vystoupení jejích představitelů je zřejmé, že mají o demokracii velmi zvláštní představy: jako svobodné demokratické režimy podporují Kubu, Čínu a severní Koreu; v únoru 1948 se prý nejednalo o komunistický puč; za puč je naopak nutno považovat události v listopadu 1989, kdy došlo „k radikální změně politického systému a podílela se na něm skupinka lidí, které se povedlo oklamat statisíce“ (J. Kojzar, HaN 25.2.2004).

Účinnou pomoc KSČM zachovat tradiční tvář bývalé KSČ poskytl právě Karel Hoffmann svým prohlášením: „Závěrem prohlašuji – jestliže jsem byl odsouzen za to, že se již v roce 68 nepodařilo svrhnout socialistické zřízení a vzhledem ke zjištěným skutečnostem to nelze hodnotit, pak necht’ jsem tedy uvězněn. Být politickým vězněm tohoto antisocialistického režimu, který licoměrně tvrdí, že jsem odsouzen za to, že jsem poškodil socialismus, nebude mou hanbou, ale hanbou současného režimu“ (viz samizdatové noviny věnované politickým procesům po mocenském převratu 1989. Neprodejný výtisk – přečti a dej dál!). Lze si jen těžko představit, že demokraticky smýšlející občan, který má dostatek informací o zločinech komunistického režimu, může být členem strany, která se tak bezostyšně hlásí k minulosti, z které se nepoučila a s kterou by žádná demokratická strana neměla spolupracovat. Pokusy tuto stranu reformovat se s největší pravděpodobností nesetkají s úspěchem.

Zdeněk Pavlík
předseda Demokratického klubu

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012