Demokracie v rekonstrukci

11 2004 Aktuality česky
obálka čísla

Ne vždy se vydaří tak dokonalá alegorie, jako tomu bylo na Václavském náměstí 3. listopadu t.r. při Hučínově demonstraci. Svatý Václav, němý svědek všech dějinných událostí, které se odehrály na jeho náměstí, horko těžko vykukoval zpoza cedule zakrývající lešení a informující o sponzorovi generální opravy. Pod nohama jeho koně mluvil člověk, kterému naslouchala asi stovka lidí. Ale nepředbíhejme.

Večer začal symbolicky v literární kavárně Academia křestem knihy naší milé Volfi – historičky dr. Jany Volfové a Jana Jiránka Praha malířské procházky. Volfi nás všechny „kolem“ Českého dialogu věrně provází svými historickými exkurzy spoustu let a všichni jsme moc rádi, že se také stala jednou z velmi úspěšných knižních autorek. Tentokrát svým osobitým slovem doplnila půvabné obrazy Prahy, historických staveb a dokonce i velké vody, již umělec zachytil štětcem a barvou. Architekt a malíř Jan Jiránek, pražský rodák, žije od roku 1968 v zahraničí a jeho láskou jsou města s jejich památkami. Knížku jsme inzerovali v minulém čísle.

Cestou domů jsme se s dětmi vydali vzhůru Václavákem, až jsme se zastavili u skromného pomníčku Jana Palacha a Jana Zajíce. Svíčky už nehořely, květiny ovadly, okolní neony ještě víc zahušt’ovaly stín vrhaný okolními keři na nenápadnou desku. Kdo nezná, nenašel by... „Co to je a proč to tu je?“ spustila se palba dětských dotazů. „To je pomníček těmto dvěma statečným mladým mužům, kteří se upálili na protest proti zvůli komunistů a proti sovětské okupaci.“ „Hmm, a jak se upálili? Jak to udělali? A proč to tak udělali?“ Znáte to, děti se nedají a chtějí slyšet podrobnosti. „Upálili se proto, aby vyburcovali i ostatní lidi, kterým se to nelíbilo, kteří nesouhlasili, ale svou nečinností nechali všechno zlo zvítězit.“ „A povedlo se jim to?“ Zamyšlené a rozpačité výrazy v dětských tvářičkách se dají těžko popsat slovy, procházející lidé zpomalovali, aby slyšeli, co se matka svým potomkům snažila vysvětlovat. Cestou dál směrem k hloučku lidí a hlasu z amplionu jsme minuli mladý pár, jemuž právě kontrolovali policisté doklady. Otázky se rozpršely nanovo: „Proč je kontrolují? A kdo je ten pán a o čem mluví?“ Vysvětlovala jsem, že je to Vladimír Hučín a všechno, co už vy, čtenáři, znáte z Českého dialogu. Také my jsme měli publikum, tvořili jsme nestandardní skupinku ve shluku posluchačů. „Co je to policejní stát?“ Tenhle původně politologický termín se dostal do všeobecného slovníku – ohánějí se jím všichni bez ohledu na politickou příslušnost. Je paradoxní, jak rádi ho používají komunisti. A všichni chtějí vyjádřit, že si stát vynucuje protiprávně svou vůli za použití policejní síly.

Začalo promítání záběrů od olomouckého soudu. „To je hrané?“, táže se dcera na smysl téměř akčního filmu a vyděšeně sleduje záběry, na nichž policie vynáší a vyvádí „rebely“ křičící o pomoc, vyhazuje staré lidi s berlemi. „Ne, to je skutečnost!“ odpovídám. „Co udělali?“ ptá se dítě. „Ti lidé jsou bývalí političtí vězni a chtějí se zúčastnit soudního líčení právě s Vladimírem Hučínem. Nevěří, že bude soudce rozhodovat spravedlivě. Soudce je nechce pustit dovnitř, ale oni jsou přesvědčeni, že mají nárok na veřejné přelíčení a tak se jej domáhají. Naše společnost je sice demokratická, ale všichni lidé si musí svá práva tvrdě bránit a vyžadovat.“

Mezi vyhazovanými se objevil Jan Šinágl: „Jé, tam je Honza, co snědl velikou pizzu“, vzpomínají mí potomci obratem na výlet do Tetína a společný oběd, a s železnou dětskou logikou dodávají: „Ten by určitě nic špatného neudělal.“ Spravedlnost má mít šátek přes oči, aby nikomu nenadržovala, ale zdá se, že až příliš často juká nějakou skulinou.

Začalo být chladno a vkrádal se pocit beznaděje i naděje. Svatý Václav bez pohnutí pohlížel zpoza zasít’ovaného lešení na kolbiště „demokracie v rekonstrukci“ dole pod sebou. Do listopadu 1989 se takhle demonstrovat nemohlo. Je to po patnácti letech dost velký nebo příliš malý pokrok na cestě ke svobodě? V listopadu 1989 se mi narodil nejstarší syn a od kamarádky tenkrát přišla gratulace: At’ žije první svobodné dítě, které znám!...

Marina Hužvárová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012