Zamyšlení nad článkem B. Čelovského ,, Český historik".

10 2004 Dějiny česky
obálka čísla

Na první pohled je to dost podobná geneze významného českého historika 2. pol. 20. stol. doplněná ilustrujícími citacemi z jeho děl. Po přečtení, myslím, že kdyby se na místo historik, zařadil název jakékoliv jiné profese, dostali bychom profil mužů i žen. kteří byli členy KSČ, Svazu mládeže (přímých termínů bylo několik, proto užívám obecnější), více méně schopných někdy i všeho. Dostaneme se tak ke všeobecnému typu těch, kteří dělali kariéru mezi léty 1948-1989.

Mnozí v mládí uvěřili ideálům hlásaným marxisty a příslušníky levicové inteligence již mezi světovými válkami. Začali svoje kariéry v institucích, kde se uvolnila řada míst díky politickým čistkám 50. let.

B. Čelovskému se podařilo na portrétu jednoho z profesních kolegů zobecnit typ běžný v letech 1948 - 1989.

Lze předpokládat, že do XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, kdy byl definován kult osobnosti, mohla u některých jedinců přes ostudné politické procesy 50. let ještě stále přetrvávat víra v opravdovost diktatury proletariátu, u těch naivnějších či otrlejších až do roku 1968. Potom snad formální oddanost ideálům marxismu byla vírou bezohledných kariéristů.

Musím přiznat, že počet členů KSČ 1 milion 700 tisíc, zveřejněný po roce 1989 mne šokoval a naladil značně skepticky. Bohužel, uplynulých 15 let svobody, pokud se týká chování politických, ekonomických, kulturních a dalších špiček mne v mém skepticismu utvrdilo.

Můj pohled na období mezi léty 1948 - 1989 je pohledem prostého pěšáka na šachovnici dějin. Obyčejná kantorka, rozvedená matka tří dětí, se měla co ohánět, aby pomocí učitelského platu a alimentů v částce 800 korun rodinu uživila. Nemít zázemí svých pilných venkovských rodičů, šlo to pěkně ztuha. Ač mi bylo po roce 1968 dvakrát nabídnuto členství v KSČ, nemohla jsem to přijmout už kvůli svému dědečkovi sedlákovi a legionáři a také svému otci, venkovskému truhláři, který se ze ztráty živnosti a svobody nikdy nevzpamatoval.

Nemohu se vyjádřit k dílu J. Křena, poněvadž jeho knihy z doby působení ve špičkových stranických institucích jsem nikdy nečetla. Navíc pro obyčejného, byť akademicky vzdělaného člověka byla osoba s tituly PhDR. CSc. DrSc., získané v oblasti společenských věd, vždy trošku podezřelá. Navíc novodobé dějiny, nejsou-li starší 50 let, jsou vždy trochu neobjektivní.

Archivy se totiž zpřístupňují až po 50 letech. Musím se přiznat, že při výuce na gymnáziu jsem svým studentům dějiny po roce 1945 doporučovala k samostatnému studiu. Potřebovali je znát u přijímacích zkoušek podobně jako ,,úžasné dílo" normalizace - Poučení z krizového vývoje.

Na Akademickém gymnáziu si v době normalizace studenti a profesoři společenských věd kromě jediné kolegyně rozuměli bez slov.

Rok 1968 jsem sledovala (jako mladá žena) s nedůvěrou člověka, který ví, že v dějinách neexistuje příklad doby, v níž by se ti, kteří se ujali moci násilím dobrovolně své moci vzdali. Navíc v té době vyšla Mňačkova kniha Jak chutná moc a tak i laik mohl mít jasno. Ostatně to, že moc chutná, platí stále.

Po roce 1989 ani příliš nepřekvapilo, pouze znechutilo, chování komunistů, z nichž mnozí odložili stranickou legitimaci, což pokládali a pokládají dodnes za dostatečnou omluvu. Věta ,,Nejsme jako oni" pro mne znamenala a znamená bezbřehou naivitu slušného člověka, který si ani v nejbujnější fantazii nedokáže představit, čeho je schopen člověk neslušný. Největší zločinci v životě i v dějinách nebývají hloupí, mají značnou fantazii a jsou všeho schopni, i proto jsou jejich činy pro normálního člověka nepředvídatelné.

Celý život je mi lehce odporný fanatismus, fundamentalismus, násilí v jakékoli podobě, stejně jako plošný pohled, málem jsem přesvědčena, že po roce 1989 na určitý čas neměly mít ,,kádry KSČ“ přístup do rozhodujících míst. V žádné sféře veřejného ani hospodářského života, i kdybychom tím riskovali pokřik ochránců lidských práv. Často jsem tehdy vzpomínala na řeckého reformátora Kleisthéna, který vyhlásil na ochranu athénské demokracie zákon o ztrátě občanských práv na deset let pro každého, kdo ohrozí demokracii. Jak moudré.

Po roce 1989 jsem se zaujetím sledovala chování společnosti vůči těm, kteří odešli do zahraničí ve dvou velkých vlnách - po roce 1948 a po roce 1968. Byla mezi nimi i řada žáků Akademického gymnázia. Bohužel, v celé nahotě se projevil návyk posuzování jevů a věcí plošně. Došlo i k tomu, že otevřené náruče a důvěry se dostávalo člověku, který se chlubil tím, že přišel s pár stovkami dolarů, bez ukončeného vzdělání a hlásal spasení ekonomiky. Neuvěřila jsem mu ani pětník.. Stal se významným podnikatelem, ale bohužel i příkladem, jak lze snadno přijít k majetku a beztrestnosti.

Já jsem díky psaní pro Český dialog poznala řadu lidí přicházejících se srdcem na dlani, ochotných pomoci.

Opět bohužel jejich podávané ruce byly často cynicky odmítnuty a přitom tady bylo a je třeba každého slušného, schopného a dělného člověka. Připomíná mi to přísloví o žábách na prameni. Jediného muže z článku B. Čelovského osobně znám a to dr. R. Kvačka. Mohu říci, že jeho přednášky v dobách totality a normalizace byly pro nás, učitele dějepisu pramenem vody živé. Jsme taková podivná namíchaná směska živých tvorů. Říkávám, že stvořitel byl pořádně unavený, když poslední pracovní den, než si řádně odpočinul, stvořil člověka. Možná byl již odpočatější, když se rozhodl stvořit nás, ženy, ale z žebra se mi zdá málo materiálu, proto asi jsme menší a máme menší mozek.

Jana Volfová, historička

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012