Příběh Diany Dukhanovové

10 2004 Ostatní česky
obálka čísla

Jak možná naši čtenáři vědí, pracujeme na dobrovolnické bázi, a tak vítáme i další spolupracovníky tohoto zaměření. Před časem, resp. v čísle 5 t.r. jsme uveřejnili anglicky napsanou osobní výpověď naší milé dočasné spolupracovnice Diany Dukhanové (nebo rusky Dukhanovové). Objevila se jednoho dne v redakci a pravila výbornou angličtinou, že by nám ráda nějaký čas vypomáhala. Redigovala a přepisovala do počítače texty k uveřejnění a nikdo v těchto článcích nenašel chyby – alespoň se nikdo neozval. Ale ozvali se čtenáři, kterým se jim líbilo vyprávění Diany (v čísle 5/2004). A proto jej nyní otiskujeme česky, třeba pro ty, kteří nečtou anglicky nebo pro ty, kteří si chtějí srovnat češtinu s angličtinou ze studijních důvodů. (Článek přeložila do češtiny další naší milá občasná spolupracovnice.)

Návrat do východní Evropy jsem vnímala jako návrat duše do opuštěného těla. Byla jsem schopná chodit, dýchat a mluvit, ale chvíli mi trvalo než jsem byla schopná ucítit prsty. Přijela jsem do Prahy, když byla mírná zima a všude ležel sníh. Ten však zůstal bílý jen na střechách domů, zatímco na ulicích ležela špinavá břečka. Než jsem spatřila všechny ty inzerované krásy, viděla jsem letiště, silnice, domy a benzínové stanice na okraji města. Byla jsem příliš ohromená a unavená, abych rozuměla česky nebo použila něco z toho, co jsem se naučila před odjezdem na lekcích češtiny. S rodinou, u které jsem se ubytovávala, jsem hovořila směsicí slov a gest a pomalou hlučnou angličtinou, která mi připomínala „odporný americký“ stereotyp. Dům, ve kterém jsem měla příští čtyři měsíce bydlet, mi připadal jako surrealistický sen. Měla jsem totiž utkvělý pocit, že jsem v tomto domě už byla i když jsem samozřejmě věděla, že jde jen o představu, která je výplodem mé fantazie a vzpomínek. Mně vyhrazená místnost byla čistá, ale lehce omšelá. Na stole bylo pár zaprášených umělých květin, na otapetovaných stěnách rozmanité obrázky. Krása pohřbená hluboko pod léty zanedbání – tak jsem si ten pokoj zapamatovala.

Nejsem Češka. Pro zjednodušení se mohu označit jako Ruska, ačkoliv jsem i Židovka a ráda se popisuji jako osoba neustále hledající zemi, ve které bych mohla žít. Jsem schopná si zvyknout a uchytit se všude, ale nejsem schopná se v dané zemi začlenit (chtěla bych to vlastně?). Vyrostla jsem v Leningradu (jak bylo toto místo označováno, než se vrátilo ke svému elegantnímu předrevolučnímu názvu) během posledních záchvěvů sovětské vlády. V době, kdy byli lidé ještě občas zavíráni z politických důvodů, kdy tajná policie měla své pevné postavení a kdy Gorbačov představil světu „glasnost.“ Byly to ovšem i časy, kdy zde existovala pouze jedna příchuť zmrzliny, kdy mi panenku Barbie mohl obstarat pouze můj americký strýček a kdy děti ve školách nosily uniformy s knoflíky, na kterých byl obrázek Lenina jako malého chlapce. V té době jsme většinu letních odpolední na dače (na chatě – pozn. red.) trávili čekáním ve frontě na banány. Dva roky po Sametové revoluci a pádu komunismu v Československu si v našem sousedství začali šeptat o našem možném odjezdu do Ameriky. Poslední měsíce před mými osmými narozeninami jsem trávila pozorováním kupců a stěhováků odnášejících z našeho bytu, ve kterém jsem bydlela s rodiči a prarodiči vše, co se dalo prodat. Zatímco rodiče se upínali k vidině nového začátku, na který šetřili peníze, já jsem pozorovala skvrny na stěnách, které zde zbyly po odnesených skříních a policích.

Vyrůstala jsem pak v Americe, kde jsem se naučila svému původu a minulosti smát (díky sarkasmu, který jsem zdědila po matce). S ironickým nádechem jsem tak povídala o nekonečných frontách na chleba a prázdných zelinářských regálech (a to zděšení mé matky, když se tyto věci objevovaly v mých dětských kresbách!); později jsem zas dávala k dobru, jak jsme během prvních let v Americe žili v levném bytě bez topení i v krutých zimách, a jak jsme si každý den k večeři mohli dovolit jen kuřecí prsa za dva dolary. Na svůj sovětsko-ruský původ jsem byla střídavě pyšná a střídavě jsem se za něj styděla. Ačkoliv to byl dobrý námět k vyprávění vtipů či psaní, sotva jsem byla ochotná přijmout svůj původ jako hlavní část mé osobnosti. Myslím, že kromě mé plynulosti v ruštině a oblibě obyčejných jídel, na kterých jsem vyrostla, mě rodná zem nijak nepoznamenala.

Časem jsem některé věci přehodnotila; začala jsem být fascinovaná ruskou historií, ruským jazykem (byla jsem najednou šťastná, že jsem bilingvní) a společenskými dopady komunismu. Po několika letech nezájmu jsem začala obnovovat jazykové i kulturní spojení s rodnou zemí. Otec, který odjel na týden do Ruska se vrátil znechucený – nemohl vydržet pohledy, pachy a běžné chování ruské společnosti; stejně jako pravidelné noční můry, v kterých prožíval strach z toho, že ho nepustí zpět. Ale já jsem byla přesvědčena, že Rusko a zbytek bývalého východního bloku jsou fascinujícími místy. Na škole jsem začala studovat východní a střední Evropu – její imigraci a literaturu a rozhodla jsem se jet studovat do Prahy.

Vybrala jsem si Prahu z opravdu hloupého důvodu (ale v životě často rozhodují malé a sotva postřehnutelné události). Před rokem jsem k Chanuce dostala od nejlepšího kamaráda Nesnesitelnou lehkost bytí od Milana Kundery. Tato kniha otevřela mé oči a já jsem poprvé začala přemýšlet o literatuře v době sovětské éry a o spisovatelích, kteří zachycovali a možná i podrývali komunismus díky chytrému a filozofickému stylu psaní. Zamilovala jsem se do Kundery a dalších českých spisovatelů a to mě přivedlo k tomu, že jsem se začala učit česky a soustředila se na studium literatury a historie východní a střední Evropy. A to mě také přivedlo do Prahy. Chtěla jsem na vlastní oči vidět svět, který jsem si představovala podle románů Kundery, Klímy a jiných.

Něco málo k českému jazyku. Ani nevím, kolikrát mi bylo řečeno, že by pro mě měla být čeština jednoduchá, když hovořím plynně rusky. Není to však pravda. Čeština je sice jednodušší pro Slovany a tedy i pro Rusy, ale stále je pro ně obtížnější – mnohem obtížnější než např. pro Poláky. I když jsem před odjezdem do České republiky studovala češtinu dva semestry, mé znalosti češtiny jsou založeny hlavně na spoustě slovíček, zatímco má schopnost porozumět je velmi nízká. Také mám problémy pospojovat dohromady víc než několik málo vět. Prvních pár týdnů v ČR jsem nebyla schopná vnímat češtinu; intonace, tak náročné ohýbání slov a melodičnost jazyka – to vše mi znělo jako píseň mnoha hlasů. Píseň, která mi připomínala něco známého, ale na hony vzdáleného tomu, co by mi dávalo smysl. Teď jsem zde tři měsíce a stále na tom s češtinou nejsem nejlépe. Sice jsem se zlepšila ve schopnosti porozumět díky trénování poslechu slovanských slov, ale má schopnost dorozumět se je stále malá; mám totiž sklon zaměňovat ruská slova a výslovnost za českou. Také díky nadšení většiny lidí procvičit si angličtinu (nebo občas i ruštinu) jsem moc šancí k mluvení česky neměla.

Dozvěděla jsem se zde o sobě několik věcí. Jednou z nejdůležitějších je asi to, že i když miluji evropskou kulturu a mám silné pouto k její eleganci, postojům a chování, jsem větší Američanka než jsem si myslela. Mé pobláznění rychlostí a efektivitou, touhou po úspěchu a plnění mnoha cílů najednou spolu se zdvořilostí a dalšími věcmi mi nedovolí žít ve společnosti východní Evropy déle než několik měsíců – ale možná se to změní až si společnost zvykne na své členství v EU. Miluji Prahu, její krásu, která je nepřekonatelná, i když se o ní všude píše. Jsem ráda, že jsem zde byla, jak kvůli tomu, že jsem se vrátila ke svým východním kořenům, tak kvůli tomu, co jsem se naučila o jazyku a kultuře. Určitě nezapomenu na zábavu a oslavy, které jsem zde zažila a doufám, že se sem ještě někdy vrátím. Po letech kdy jsem vyrůstala obklopena americkou majestátností teď vím, že mé kořeny jsem pouze mou součástí, nejsou však tím jediným, co mě tvoří.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012