Z životopisu cestovatele

10 2004 Dějiny česky
obálka čísla

K poznání centrální Afriky, do té doby málo známé části kontinentu, přispěl svými mimořádně úspěšnými expedicemi i český cestovatel Emil Holub.

Narodil se 7. října 1847 ve východočeském městečku Holice jako jediný syn lékaře Františka a jeho ženy Anny. Rodiče se velmi soustředili na jeho výchovu a vzdělávání svého jedináčka, který se o Afriku zajímal od dětských let.

S pomocí otce se cvičil v pozorování přírody, vedl si deník se zabýval se archeologií, preparováním zvířat a sběrem přírodnin. Když se ve třinácti letech seznámil s cestopisem Davida Livingstona, rozhodl se jít v jeho stopách.

Na přání rodičů však nejprve vystudoval gymnázium a poté medicínu. Na pražské lékařské fakultě se Emil Holub zapsal na přednášky k vynikajícím lékařům a přírodovědcům, v muzeích pátral po cestopisné literatuře. Pro své plány nadchl i zakladatele Průmyslového muzea, Vojtu Náprstka. V roce 1872 studia dokončil, bylo mu pětadvacet, byl bez peněz a bez praxe. Přesto odmítl veškeré nabídky na zaměstnání. Místo toho oznámil rodičům a přátelům své definitivní rozhodnutí – ještě téhož roku odcestovat do Afriky. 1. července 1872 přistál v Kapském městě, ale poté se pustil přes Port Elisabeth k diamantovým polím u Kimberlay. Zde kreslil táborový život evropských a asijských hledačů diamantů a jejich pomocníků z řad khoinských Koranů.

Objevil také skalní rytiny hvězd a zvířat, které správně přisoudil Sanům. Některé z nich odeslal, spolu s přírodovědnými sběry, do Prahy, kde z nich Vojta Náprstek uspořádal první výstavu o Holubově působení v Jižní Africe.

Druhá cesta vedla na vnitrozemí dnešní Botswany, ležící za řekou Limpopo. Studoval život Barolongů a Bamangwatů, v jejich hlavním městě Šošongu strávil dokonce několik týdnů, což mu umožnilo zaznamenat a zakreslit řadu zajímavostí ze života zdejších obyvatel. Získal zde lovecké zbraně, nádoby a řadu předmětů užívaných v domácnosti, které se staly základem jeho etnografické kolekce. Nadále sbíral přírodniny a vedl si pečlivé poznámky o charakteru krajiny.

Třetí výprava vedla k Viktoriiným vodopádům na řece Zambezi. Byl okouzlen jejich impozantní krásou a pobyt v jejich blízkosti pokládal za splnění svého dětského snu.

Další cesta na sever po Zambezi však přinesla Holubovi velkou materiální ztrátu. Výprava ztroskotala v peřejích, Holub ztratil část svých etnografických sběrů a objevila se u něj i úplavice. Přesto patří tato Holubova cesta k nejúspěšnějším expedicím své doby. Byl prvním, kdo popsal materiální kulturu obyvatel dnešní Botswany, Zimbabwe a Zambie v poříčí Zambezi. Tato etnografická pozorování shrnul v knize „Eine Cultur-Skizze des Marutse–Mambunda– Reiches“, která vyšla ve Vídni roku 1879.

Po návratu do Čech otevřel Emil Holub v Praze svou Africkou výstavu a zde i přednášel. Výstava byla úspěšná a jako jediná z Holubových projektů i výdělečná. Jako celek ji poté nabídl Emil Holub českému Zemskému muzeu, které ji ovšem odmítlo: Jednotlivé soubory z výstavy pak rozdal Emil Holub školám a menším muzeím. Cenná etnografika získal do své sbírky i Holubův přítel Vojta Náprstek. Zanedlouho po výstavě vyšel v Čechách i rozsáhlý Holubův cestopis „Sedm let v Jižní Africe“, který byl brzy přeložen do němčiny, maďarštiny a angličtiny. Dr. Emil Holub se stal uznávanou cestovatelskou osobností a dostalo se mu řady mezinárodních ocenění.

A připravoval se na skutečně velkou expedici, kdy chtěl projít africkým kontinentem od jihu na severovýchod, od Kapského města až na sever do Darfuru, případně do Egypta. Spoléhal na finanční podporu oficiálních institucí Rakouska-Uherska a morální podporu šesti pomocníků, vybraných ze 700 dobrovolníků z celé monarchie.

Těsně před odjezdem výpravy, na podzim 1883 se k ní připojila i mladá Holubova žena, osmnáctiletá Růžena Hofová. I když si Holub její doprovod do Afriky nepřál, ukázala se být osobností velice silnou a obětavou a také byla jedním z nejmladších evropských cestovatelů po subsaharské Africe.

Výprava se koncem r. 1883 vylodila v Kapském Městě. Přes dobré materiální vybavení včetně darů a léků a řady doporučujících dopisů nebyla jeho cesta od počátku šťastná. Kapská vláda nedůvěřovala vědeckému zájmu Emila Holuba a obávala se také zájmů Rakousko-Uherské monarchie, a tak kladla expedici od počátku řadu překážek. V jejich důsledku Emil Holub upustil od zkoumání samotného Kapska a trasou známou z předchozích cest se vydal do Šošongu. Po problémech s povozy pak expedice přesídlila do Panda-ma Tengy, odkud vyrazila na obhlídku Viktoriiných vodopádů, prozkoumala okolí Lesumy a ústí řeky Čobe, kde Holub nashromáždil množství domorodých předmětů. Bohužel téměř současně onemocněla celá expedice malárií, jíž podlehli dva z Holubových pomocníků a třetí byl odeslán s etnografickými sběry do Evropy. Přesto se značně oslabená výprava rozhodla pokračovat dál na sever za pomoci domorodých nosičů a tlumočníků. Dostali se na území Ilů, které Holub ve svých denících nazýval Mašukulumby a o nichž si by jistý, že je blíže nepoznal žádný z evropských cestovatelů. Mezi Holubovým táborem a místními vesničany však panovala nedůvěra, Holub obtížně sháněl potraviny pro své lidi, v noci mu utíkali najatí nosiči. Jeho lékařské schopnosti byly vydávány za působení zlých sil, nezískal podporu ani jednoho z místních náčelníků a když se shodou náhod odmítl napít otráveného mléka, rozhodli se Mašukulumbové zmocnit se jeho tábora útokem.

Ke střetnutí došlo 2. srpna 1886, kdy byl Holubův tábor za bílého dne napaden. Byl zabit jeden z pomocníků a tábor byl vypleněn. Mašukulumbové se přitom zmocnili nejen zbývajících zásob expedice, Holubových osobních předmětů, ale i lékařských nástrojů a zejména desítek jeho deníků, map a zápisků. Sám Holub nebyl v okamžiku útoku v táboře přítomen, nicméně ztráty, které utrpěl, jej vedly k odvážnému rozhodnutí – pronásledoval útočníky a snažil se získat zpět alespoň část svých deníků. Skutečnou podporu mu v tomto okamžiku poskytla jeho žena, která mu kryla záda se zbraní v ruce. Tváří v tvář přesile pak Holub uznal marnost svého činu a kapituloval. Se zbytkem výpravy urychleně opustil území Mašukulumbů a po strastiplné cestě pokračoval zpět do Kapského města, kde po zotavení zůstal několik týdnů. Obnovil svou lékařskou praxi a vyhlásil mezi svými přáteli finanční sbírku na dopravu sbírek do Evropy, kam se vrátil v září 1877.

Bez ohledu na cestovatelský neúspěch této velké Holubovy výpravy byl její přínos poznání centrální Afriky mimořádný. Kromě odborných článků byla evropská veřejnost o Holubově cestě podrobně informována i jeho vlastním cestopisem „Druhá cesta po Jižní Africe. Z Kapského Města do země Mašukulumbů“, (česky a německy již v roce 1890). Mimořádný ohlas měly také rozsáhlé výstavy otevřené ve Vídni roku 1891 a o rok později v Praze. Exponáty byly z Vídně do Prahy přepravovány s pomocí 72 železničních vozů a na výstavě byla umístěna celá maketa domorodé vesnice. Přestože výstavy navštívilo přes 350 000 návštěvníků, skončily bohužel finančním deficitem, který Emil Holub nemohl vyrovnat.

Po ukončení výstav prodal tedy Holub část sbírek předním evropským muzeím a část také do USA, kam odjel i na přednáškové turné. Část jako vždy věnoval českým národním institucím a školám, kam je rozesílal na vlastní náklady s průvodními dopisy. Přestože přednášková činnost přinášela Emilu Holubovi slávu, nikdy nepokryla jeho dluhy. Trvale žil se svou ženou velice skromně ve Vídni. Jeho fyzické síly byly oslabeny četnými útoky malárie, okruh přátel se neustále zužoval. Přesto snil o další africké cestě a s podporou své ženy se na ni chystal.

Předčasná smrt však tento plán překazila. Doktor Emil Holub zemřel zcela vyčerpán malárií ve Vídni 21. února 1902 ve věku pětapadesáti let. Pochován byl na vídeňský ústřední hřbitov, na jeho pomník přispěl císařský dvůr. Jeho žena Růžena již nikdy neopustila společný Holubův byt a pečovala o jeho osobní památky až do své smrti v září 1958.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012