Osídlování chebského pohraničí po roce 1945

9 2004 Dějiny česky
obálka čísla

V příštím roce si připomeneme 50. výročí nejen ukončení 2. světové války, ale také počátek rozsáhlé osídlovací akce, která změnila demografické, společenské i kulturní poměry českého pohraničí.

Západočeské pohraničí bylo charakteristické zemědělsko průmyslovým osídlením s mnoha prosperujícími obcemi a městečky s národnostně smíšeným obyvatelstvem. V mnoha lokalitách převažovalo německé obyvatelstvo a Češi zde byli zaměstnanci škol, železnic, pošty, finanční stráže a četnictva. Mnichovských diktátem byla převážná část oblasti přičleněna k Velkoněmecké říši a Češi v září 1938 zachránili holé životy útěkem do vnitrozemí. Byli odkázáni na pomoc příbuzných, přátel i státu, který se snažil potřebným zajistit ubytování a práci. Všechen průmysl a výroba byl v zabraném území orientován na válečnou výrobu, muži byli povoláni do války a ženy s dětmi zajišťovaly chod drobných hospodářství a válečnou výrobu. V roce 1945 přišlo po urputných bojích očekávané osvobození a také nutnost zajistit chod a ochranu znovu získaných území. Již v květnu 1945 se objevili první Češi – železničáři, členové finanční stráže a příslušníci SNB. Od konce června přebíraly správu měst místní správní komise a začaly řešit těžkou situaci. Naprostá převaha německého obyvatelstva znamenala pro celou oblast postupné vysídlení a příliv nového a poněkud nesourodého obyvatelstva, přičemž první čeští novoosídlenci se objevili již v červnu 1945. Organizovaný odsun německého obyvatelstva začal na jaře roku 1946 a pokračoval v týdenních intervalech až do konce října 1946 a neznamenal jen odchod většiny obyvatel, ale také zánik živností, obchodů a drobných výrobních podniků.

První poválečné měsíce se vyznačovaly živelnou kolonizací a značnou migrací obyvatel, z nichž mnozí přicházeli do pohraničí ze zištných důvodů. Po vlně těchto „zlatokopů" začala migrace řízená, nebo alespoň úředně kontrolovaná. Největší procento nových osídlenců tvořily především rodiny a jednotlivci z Jihočeského, Západočeského a Středočeského kraje a o něco později také Slováci přestěhovaní ze Slovenska. České pohraniční oblasti bylo nutno však co nejrychleji osídlit velkým počtem spolehlivých obyvatel a pro zdárný chod hospodářství bylo nezbytné zajistit dostatek pracovních sil jak pro průmysl, tak i pro zemědělství. Právě nedostatek vhodných lidí donutil československou vládu k výzvě k návratu do vlasti ke všem krajanům žijícím v zahraničí. Vláda si byla vědoma, že zde byly určité resty ještě z 20. let, kdy nebylo umožněno všem krajanům vrátit se do nově vzniklé republiky. Plán reemigrace se začal realizovat ihned po květnu 1945 a setkal se s velmi silnou odezvou. Je smutné, že opět nebylo dovoleno reemigrovat všem, kteří o to žádali, ale změna politických poměrů to neumožnila. Hromadný návrat Čechů a Slováků pochopitelně vyvolal nutnost uspořádat jejich státní a občanské poměry, což se mnohdy setkalo s kritikou a závistí.

Jako první přicházeli Češi z Volyně, pro které byly připraveny zemědělské usedlosti a po nich většinou již do průmyslu přicházeli Češi a Slováci z Polska, Jugoslávie, Bulharska a Rumunska.

Reemigranti cestovali do vlasti v krytých nákladních vagónech, kde se o ně staraly sestry Červeného kříže. Většina reemigrantů přijížděla do sběrného tábora v Chebu, ale někteří přijeli do Berouna, Suchého Vrbna u Českých Budějovic nebo do Šumperka. Zde byly cílové stanice jednotlivých transportů.

V Chebu byl sběrný tábor zřízený kdysi pro válečné zajatce, poté chránil Němce čekající na odsun a posloužil i prvním přesídlencům. Ti zde byli do té doby, dokud si nenašli zaměstnání a situace bývala často napjatá, protože tábor byl obehnán plotem z ostnatého drátu a nikdo jej bez povolení nesměl opustit. Téměř všichni reemigranti byli nuceni vzít práci v průmyslu; do tábora přicházeli dělat nábor zástupci jednotlivých firem a podniků. Část přesídlenců zůstala v podnicích v Chebu nebo odešla do státních statků, případně do vildštejnských kaolinových dolů. Další část odešla do chemických závodů do Falknova (Sokolova), do textilek Ašska nebo k Mariánsko-Lázeňským lesům.

Ne všichni osídlenci však u vybrané práce zůstali. Někteří se snažili najít nejen vhodné zaměstnání, ale také bydlet s příbuznými nebo známými z rodné vesnice. Část reemigrantů prosadila svůj zájem o práci v zemědělství a odešla na jižní Moravu, která klimaticky připomínala teplejší oblasti Balkánu.

V několika lokalitách se pak reemigrantům podařilo usadit ve větším počtu, což pro ně mělo velký psychologický význam. Čeští přesídlenci z vnitrozemí neměli se životem v novém prostředí příliš velké problémy. Samozřejmě zde zprvu ještě nebylo bezpečno, vázla doprava a zásobování obchodů a zajišťování služeb. Češi však znali víceméně prostředí a na počáteční nedostatky byli připraveni. Složitější situace byla u reemigrantů. Přicházeli do neznámého prostředí, neznali situaci a těžko se orientovali. Stát proto pro ně organizoval různé kurzy, které jim měly první léta ulehčit. Nešlo jen o jazyk a gramotnost, ale většina přicházela z odlišných sociálních a společenských poměrů a v reemigraci viděli řešení své tíživé ekonomické situace. Paradoxně nejvíce napomohly při adaptaci na nové poměry děti, protože prostřednictvím školy a učitelů získané informace předávaly rodičům. Nejvíce reemigrovaly rodiny s dětmi a mladí svobodní lidé, kteří měli dostatek sil začínat hospodařit v neznámém prostředí. Často se rodiny usadily a posléze přicházeli za nimi staří rodiče a další příbuzní. Přesídlovací komise totiž mnohdy slibovaly zájemcům o reemigraci nesplnitelné, což vyvolávalo po příchodu nedůvěru k úřadům a tak mnozí věřili jen zprávám již přesídlených.

Každý přesídlenec si přinesl ze svého starého domova nejen nějaké svršky či zařízení do domácnosti, ale také systém norem a zkušeností svých předků, povědomí o zvycích a obřadech. V odlišném prostředí pak mnohé z tohoto duchovního bohatství nemělo podmínky k provádění. Většina zvyklostí byla vázána na kalendářní cyklus se snahou zajistit dobrou úrodu. Práce v průmyslu již nebyla na kalendář vázána, a tak výroční obyčeje velmi rychle zanikly. Podobně tomu bylo s tradičním oděvem. Mnozí reemigranti, nebo alespoň ženy, přijížděly v tradičním oděvu, který své nositelky odlišoval nejen národnostně, ale také geograficky a společensky. V pohraničí své nositele ihned zařazoval do přesídlenecké skupiny, což bylo někdy terčem posměchu ostatních obyvatel. To spolu s nedostatkem oblečení, který byl řešen ošacovacími akcemi, vedlo k rychlému odkládání krojových součástí.

Jinak tomu bylo např. se stravou. Víme, že strava jako etnografický fenomén přežívá velmi dlouho, často i několik generací. Problémem byla jen skladba, protože v pohraničí byl pochopitelně nedostatek plodin a ingrediencí, na které byli přesídlenci z domova zvyklí. Museli tedy i svůj jídelníček přizpůsobit, ale mnohé prvky původní kuchyně lze nalézt u potomků reemigrantů ještě po padesáti letech. Obdobně tomu bylo také s rodinnou obřadností; zvyky spojené se křtem svatbou i pohřbem byly tradovány po mnoho generací a byly důležitým znakem, který své nositele zapojoval do určité komunity. V českém pohraničí opět nebyly příhodné podmínky pro důsledné dodržování tradic a tak tyto často kolektivní oslavy byly přeneseny do rodinného soukromí, protože tak nebyly na očích těm, kteří by je mohli znevažovat.

Příchodem reemigrantů a jejich usazením (zhruba do r. 1948) však nebyla situace chebského pohraničí vyřešena. Stále bylo oblastí s velkou fluktuací Čechů přišlých z vnitrozemí, zatímco reemigranti zůstat museli, protože neměli kam se vracet. Teprve 60. léta přinesla určitou konsolidaci poměrů a také již asimilaci převážné většiny reemigrantů. První zde zemřelí i narození položili základ společnosti, ve které dnes jen některá jména připomínají zemi, odkud předkové přišli.

PhDr. Milena Secká, CSc.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012