Veronika

Tento článek volně navazuje na naši letošní sérii „Je snadné být ženou…?" nemohu však nalézt správné a přiléhavé pokračování otázky.

K Veroničinu jménu by se mi spíš chtělo dodat ještě přívlastek vzorná dívka nebo hodná dcera, ale to by se jí možná nelíbilo. Ze dvou setkání s Veronikou Koutnou z Oxelösundu ve Švédsku a jejími rodiči (z loňska znám i jejího bratra Martina a přítele Pavla) mám ale dojem, že v její osobě se dokazuje teorie, že rodiče mají takové děti, jaké si zaslouží. Ale posuďte sami z Veroničina vyprávění, které jsem si zapisovala v květnu na setkání švédských Čechů v Kyrkekvornu. (Viz ČD 6/2004).

Jak jsi se ocitla ve Švédsku?

Narodila jsem se tu stejně jako můj bratr. Naši pocházejí oba ze Vsetína. Znali se už z domova, ale z Československa odešli každý zvlášť. Nejdřív, v roce 1968 táta Jiří, který jel na zájezd do Finska, odkud se nevrátil domů. Rok na to maminka Lída, která byla tehdy vrcholovou sportovkyní, mistryní v orientačním běhu a také ve sjezdovém lyžování, a proto reprezentovala republiku i v zahraničí. Také byla rozhodnuta někde zůstat a ta příležitost se jí naskytla ve Švédsku, kde už byl táta Jiří. Švédsko již znala z různých šampionátů předtím.

Umíš skvěle česky, stejně jako tvůj bratr, i když jsi se do Československa podívala poprvé v životě až ve svých 16 letech.

To je tím, že jsme doma odmala mluvili s rodiči oba česky. I když ne pořád. Samozřejmě ve školách a všude jinde jsem mluvila švédsky, ale čeština mi byla vždycky přirozenou řečí a chtěla jsem ji umět. Je to hlavně díky rodičům, kteří nás brali už od dětských let na všechna krajanská setkání, kde jsem se seznámila už jako děcko s Jurou Holáskem a díky němu s úžasnou moravskou lidovou muzikou. Silný vztah k rodné zemi mamky i táty ve mně vzbuzoval zvědavost a chuť o ní vědět všecko možné.

Jak vypadala tvoje první setkání s českou realitou (nebo tehdy ještě československou?)

Poprvé jsme přijeli v roce 1990 v létě. Spojili jsme cestu do Československa se sokolským sletem v Paříži. Nebyli jsme tu dlouho, ale stihli objet všechny příbuzné. Babičky a dědečky jsme již bohužel navštívit nemohli. (Naštěstí jsme je my, děti poznaly, když za námi byli v 70. létech, ale v roce 1990 již nebyli naživu ani jeden. Naši si prožili o chvilku dříve zvláštní první návrat domů, kdy jeli sami na pohřeb tatínkovy maminky.) Říkala jsem si při svém prvním pobytu, že se v téhle zemi snad zastavil čas. Všechno tu bylo zvláštní, nemoderní, ale mělo to pro mne velké kouzlo. Již o pár měsíců dříve jsem měla velmi romantický pocit z probíhající revoluce v Československu. Sledovali jsme ve Švédsku nadšeně všechny zprávy v tisku i televizi a máme ještě nahrávky na videu z té doby. Pak jsem si tu romantiku tedy mohla i chvíli prožít. V šestnácti to člověk samozřejmě vidí jinak než jeho rodiče, ale všechno mne to hrozně zajímalo.

Ale nezůstalo u jediné cesty, teď už jezdíš do České republiky jako domů…

Ano, opravdu už považuju ČR za svůj druhý domov. Brzy po první cestě jsem jela před maturitou se švédskými spolužáky na studentský pobyt do Prahy. Psali jsme pak práci o sametové revoluci. No a od té doby jsem tu tak jednou i dvakrát za rok. S našimi i sama nebo s přáteli. Dokonce jsem v Praze pracovala před pěti léty u firmy Elektrolux na letní brigádě.

A také jsem si našla českého přítele Pavla. Ale to je jiná kapitola, seznámili jsme se naopak ve Švédsku díky mému bratrovi. Martin psal diplomku o pedagogice v přírodě a jel sbírat podklady do Prahy do rodiny známých, jejichž syn se věnuje skautingu a dělá už dlouho vedoucího dětského oddílu. No a Pavel, který vedl celé skautské středisko, je jeho kamarád. Byl pak s ním u nás pomáhat se stavbou chaty, protože je truhlář. Už se známe několik let. Podnikli jsme společné výpravy do světa (Jižní Amerika), já jezdím do Čech a pomáhala jsem Pavlovi i na letním táboře. On teď zkouší, zda by se jako truhlář uchytil tady ve Švédsku. Má už práci i trvalé povolení k pobytu.

Myslíš, že zůstanete tady?

Ještě nevíme. Plánujeme sice společnou budoucnost, ale můžeme žít klidně i v ČR. Já mám české občanství a vůbec by mi nevadilo tam bydlet žít a pracovat, naopak. Jenže Pavel by teď chtěl zkusit pracovat ve Švédsku, takže tomu necháváme prozatím volný průběh. Pro svoje skautské středisko, s nímž chce zůstat ve spojení, už našel svého nástupce.

Odbočím a zeptám se, protože o českých skautech hodně píšeme, jaké máš ty a tvůj bratr zkušenosti s českým skautem, když jsi říkala, že u nás oba pomáháte Pavlovi s vedením dětí.

Velmi mile mne překvapila (a Martina, který toto téma studuje také) velká nápaditost českých skautských vedoucích, jejich zápal a vůle naučit děti uznávat opět morální hodnoty. Mohla jsem to vidět při různých příležitostech. Ve Švédsku je skauting mnohem „zkostnatělejší", i když zde funguje bez přerušení od dvacátých let 20. století.

A na závěr mi Veroniko řekni, jak se cítíš jako dítě českých rodičů ve Švédsku a jak jsi se cítila dřív, třeba když jsi byla malá, mezi svými spolužáky. (Čtenáři si zde možná vzpomenou na obdobný rozhovor s Karin z Německa, který vyšel v ČD přesně před rokem.)

Asi tak kolem věku 10 let jsem stále přemýšlela, co jsem. Vymyslela jsem, že Evropanka. Cítila jsem, že doma máme přísnější výchovu, než měli moji kamarádi. Ale že jsem Češka, to pro mne nebyl handicap, spíš obohacující prvek, už odmalička.

A čteš české knížky?

Ano, ráda, ale bohužel na ně nemám moc času.

Veronika Koutná vystudovala ve Stockholmu biologii se zaměřením na životní prostředí a troufla si ještě na další vysokou školu, tentokrát ekonomickou, kde se zaměřila na marketing a účetnictví. Zde získala od Nadace krále Carla XVI Gustava stipendium z Fondu pro vědu, techniku a životní prostředí na diplomovou práci. Tuto práci dělala Veronika v rámci Environmental management u OSN v New Yorku. Studie zahrnovala západní země a Japonsko. (Tím vším se mi původně ani nepochlubila, dozvěděla jsem se to až od její maminky.)

Nyní už třetím rokem pracuje v konzultační firmě, kde využívá své ekonomické vzdělání, a ještě stíhá na poloviční úvazek pro tuto firmu pracovat jako manažerka pro životní prostředí. Takto spojuje nabyté vědomosti ze všech vystudovaných oborů.

Kromě toho je po mamince také vášnivou sportovkyní a zkouší ráda hranice svých možností i v tomto směru. Běžela známý dálkový vytrvalostní běh Vasalopp, dokonce třikrát také Stockholmský maratón a během svých výprav s přáteli do Himalájí a Peru zdolala nejednu úctyhodnou horu.

Možná právě proto, že Veronika (tak jako mnohé další krajanské děti) zblízka prožívala odmala boj svých rodičů o živobytí, daří se jí obstát v tvrdé konkurenci a jít za svým cílem být užitečná světu (a nemělo by to znít nadneseně). Věřím, že i v soukromém životě bude mít štěstí a vychová jednou nové Evropánky, kteří po ní zdědí milý a skromný úsměv a odhodlání k velkým věcem.