Josef Škvorecký - „Literatura je nejsložitější ze všech umění"

9 2004 Kultura česky
obálka čísla

Motto: „Tvrdošíjně se udržuje tradiční názor, nebo možná mýtus, že spisovatel, který z jakýchkoli důvodů opustí vlast, je jako umělec, a proto také jako lidská bytost, odsouzen k záhubě."

Josef Škvorecký, esej Mezi dvěma světy.


Že pravý opak může být pravdou, dokazuje sám J. Škvorecký svými díly. Odešel z vlasti proti své vůli, po trpkých zkušenostech. Jeho velký spisovatelský talent, silný cit pro jazyk, umění pozorovat svět kolem sebe, hluboké porozumění lidským osudům, sečtělost a vzdělanost se projevily už na začátku jeho spisovatelské dráhy. Psal básně (nejen milostné, jak to bývá v mládí zvykem, ale např. i Nezoufejte, lyricko-epickou báseň o čtyřech zpěvech), povídky (např. Povídky tenorsaxofonisty), napsal román Tankový prapor (který si však na vydání musel počkat celých sedmnáct let), ale rázem známým se stal románem Zbabělci, který byl čtenáři přijat s velkým nadšením, zato vládnoucí stranou s velkou nevolí. Co vlastně na něm komunistům tolik vadilo? Autor se nedržel obvyklých klišé, že v revoluci proti nacistům bojovali jen komunisté, zobrazil „revoluci" v rodném Náchodě civilně, nikoliv černobíle, jak bylo tehdy jedině přijatelné, sovětské vojáky popisoval tak, jak skutečně vypadali, zmínil se pozitivně i o osvoboditelích z Británie, neodsuzoval jednoznačně všechny Němce – a hlavně, dovolil si, i když jen okrajově, vyslovit jisté obavy o budoucnosti Československa pod eventuální nadvládou SSSR. A tak se na příkaz shora zrodila aféra s přívlastky jako „prašivé kotě", „červivé ovoce" a pod. Marie Majerová dokonce prohlásila, že když dočetla Zbabělce, „musela si jít umýt ruce"!

Následovalo vydavatelské ticho. V té době J. Škvorecký hlavně překládá (Sinclair Louis: Babbitt, W. Miller: Prezydent krokadýlů, A. Sillitoe: Osamělost přespolního běžce a další) a píše s J. Zábranou detektivní trilogii (Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou, Vražda v zastoupení), která musela vyjít pod Zábranovým jménem. „Detektivní žánr jsem miloval, neboť mi pomohl přežít jeden z nejhorších okamžiků mého života..."J. Š..

S postupem šedesátých let nastalo známé „uvolňování" a J. Škvorecký se vrací z anonymity. Vychází magická Legenda Emöke a osobitý Bassaxofon (díla výjimečná nejen obsahově, ale i ozvěnami faulknerovského stylu, Bassaxofon se dokonce stal jeho nejoblíbenější knihou v anglicky mluvících zemích, byl vydán sedmkrát), Lvíče (detektivní melodrama, ale současně i subtilní kritika absurdních poměrů v nakladatelstvích i jinde), Sedmiramenný svícen, kde autor do vzpomínek na své spoluobčany židovského původu vložil silnou empatii k jejich osudům. V tě době píše také filmové scénáře (např. Zločin v šantánu, Farářův konec), text appealy (Ze života lepší společnosti), detektivní povídky s poručíkem Borůvkou, a další. Rázný konec za tímto obdobím učinila okupace v roce 1968. J. Škvorecký odjíždí přednášet na universitu v Kalifornii a po určitém váhání se s manželkou Zdenou Salivarovou rozhodnou emigrovat. J. Škvorecký se stává profesorem „Writer-in-Residence" na universitě v Torontu v Kanadě a po krátké době na podnět své manželky zakládá společně s ní nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Dalo by se očekávat, že v tomto období rozhodně nebude mít mnoho času na psaní, ale pravý opak je pravdou. Píše napínavý Mirákl (téma: tzv. čihošťský zázrak, propojení let 1948 a 1968), analytického Inženýra lidských duší (konfrontace dvou světů: vzpomínky a přítomnost), Scherzo capriccioso (román o Dvořákovi, ale i o tom, že „Československo není východní zemí... Mělo vždycky západní církev i kulturu." J. Š.), Nevěstu z Texasu (román o Čecho-američanech zasazený do prostředí války Jihu proti Severu, kde se opět silně projevuje jeho jazykové mistrovství), eseje (Mezi dvěma světy a další), povídky (lyrická, ale i humorná Prima sezóna, inspirovaná prvními láskami, Povídky z Rajského údolí o pedagogických zážitcích z prostředí torontské univerzity a další), divadelní scénář Bůh do domu, o vítaných i nevítaných návštěvách Čechů a Slováků v Kanadě, spolupracuje na rozhlasových pořadech Hlasu Ameriky, později píše i televizní scénáře (např. Poe a vražda krásné dívky), články do zahraničních cizojazyčných, ale i exilových časopisů (na nejrůznější náměty, např. F. Kafka, jazz a jiné marginálie), cestopisné postřehy (Velká povídka o Americe), sci-fi Nevysvětlitelný příběh (záhada týkající se vypovězení Ovidia z Říma, ilustrovaná fiktivním technickým objevem), Pulchra (tragická výprava na dalekou, a přece sesterskou planetu) a v poslední době píše se Zdenou Salivarovou také detektivky z „domácího kanadského" prostředí. Toto je ovšem jen velmi stručný přehled. Přesto však, abychom se vrátili k úvodu, nejvíce svých děl napsal v exilu, ze kterého se nevrátil ani v devadesátých letech. (Svou rodnou zem ovšem pravidelně navštěvuje.) A jeho čeština je brilantní, anglicismy používá pouze k charakteristice některých postav, (i když je nijak nezavrhuje, naopak, nazývá je dalším českým dialektem) právě tak, jako obecnou češtinu, subtilně místy okořeněnou východočeským dialektem.

„Oblouky času napnuté k prasknutí. Jsem to ještě já? Jsem. Do jednoho života se vejde strašně moc." J. Š. (román Inženýr lidských duší).

Michaela Swinkels-Nováková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012