Americká tragédie

11. září 2001 televizní hlasatel Pavel Zuna v úvodu zpráv řekl, že svět už nebude nikdy jako před tímto datem. Lze s ním souhlasit? Jako žena zaujatá celý život historií vím, že většina událostí má někde svůj začátek často nejasný a v dějinách často trpký konec. Proto mi dovolte, abych s vámi sdílela několik myšlenek. Svět, myslím, svět evropské, potažmo evroamerické civilizace, stojí na jejích třech pilířích (antický, židovský a křesťanský). Z antické filozofie vyšla filozofie evropská, bible obsahuje desatero přikázání, která jsou nejstručnějším morálním kodexem jak ho chápe evropská etika. Je skutečností, že většina zásad byla vždy porušována. Dny bez válek a násilí se dají počítat pouze na desítky. Vzato planetárně, snad ani není dne bez násilí. Ale vraťte se se mnou na začátek nedávno minulého století. Po atentátu v Sarajevu byla v několika málo dnech rozpoutána první světová válka. Ten, kdo se jejími dějinami někdy zabýval, je otřesen průběhem a silou prožitku těch, kteří se jí účastnili. Byla to válka poziční a tisíce mrtvých se vršily na nevelké ploše front. Řada těch, kteří žili roky v zákopech za nepředstavitelných podmínek, se vrátila navždy poznamenána. Pro mnohé to znamenalo ztrátu víry v Boha, pro jiné naprostou ztrátu všech ideálů. Lidé místo prožitků hledali požitky. Smrt byla anonymní smrtí tisíců a je bohužel jisté, že se člověka daleko více dotýká smrt jednotlivce a těžko si dokáže představit smrt skrytou za číslovkou o několika nulách. A odtud už byl jenom krůček k pocitu odcizení, který je typickým pocitem člověka 20. století. První světovou válku znám i z osobního prožitku mého dědečka, původně vojáka v rakousko-uherské armádě, poté srbského zajatce, francouzského legionáře bojujícího v zákopech až do konce války, aby ještě dva roky hájil jižní hranici svobodné vlasti. Šest let jeho života a života jeho rodiny mi nikdo nemohl vrátit, ale přišel domů živý. O těch letech mluvil málokdy a nerad. On, venkovský, statný muž, chlap jak má být, se někdy mezi vyprávěním nadlouho odmlčel. O tom, že zlomem pro Evropu a její civilizaci byla 1. světová válka, mu přesvědčuje i umělecká tvorba těch, kteří válku prožili a ve svých dílech o ní podali svědectví. Stačí k tomu pouhé srovnání toho, co vzniklo v ;umění před rokem 1914 a po roce 1918. Uvedu dvě jména -- našeho Fráňu Šrámka a Francouze R. Rollanda -- Petr a Lucie. Bohužel, závěr mé kratičké úvahy není příliš optimistický, člověk, dnešní homo sapiens -- člověk moudrý, má vrozený pud agresivity, a ten co lidstvo lidstvem stojí obléká do roucha nějakého ideálu. A touha lidí zabíjet a většinou nevinné, právě pro ten ideál, je věčná. Ale stejně věčná je i láska, a proto mějme se víc rádi než neradi! Po tragických událostech za Atlantickým oceánem jsem chtěla ohlédnutím do historie přinést aspoň trochu útěchy i hojivé skepse do Vašich srdcí.