Gratias agit Dr. Wilma Ábeles-Iggers

7-8 2004 Naši ve světě česky
obálka čísla

Mnozí obětaví lidé, kteří se svou prací zasloužili o věhlas českých rukou a myšlenek, za minulého režimu sklízeli jen nevděk. K odstranění – či alespoň zmírnění – této absurdní nespravedlnosti se pokusilo přispět také Ministerstvo zahraničních věcí. V roce 1997 zřídilo Cenu Gratias agit, kterou pravidelně vzdává díky takovým osobnostem či institucím.

Mnozí z oceněných jsou naši krajané, které sice osud zavál do všech koutů světa, přesto však nikdy nezapomněli na svůj původ, vždy se k němu hrdě hlásili a šířili slávu naší malé země. Zvláštní poděkování patří přátelům České republiky, kteří propagovali či propagují naši vlast a pomohli ji výraznou měrou zviditelnit na mapě světa. Hlubokou úctu si zaslouží také mnohá zahraniční i tuzemská občanská sdružení v neziskovém sektoru, která posilují porozumění a přátelství mezi příslušníky našeho a jiných národů.

Jednou z takových osobností, která byla v letošním roce vyznamenána Cenou Gratias agit, je i paní dr. Wilma Ábeles-Iggers.

Paní Iggersová je už od šedesátých let minulého století neúnavnou propagátorkou české kultury v zahraničí. V rámci popularizace mnohovrstevnosti kultury v předválečné ČSR organizovala na univerzitách v USA, v Německu, v Rakousku, na Tchai-wanu, v Japonsku, ve Francii semináře a přednášky věnované české, německé a židovské literatuře předmnichovského Československa a jejich vzájemné vazbě. Napsala několik desítek článků, studií a knih o literatuře a o spisovatelích 19. a 20. století (např. studie o světě Jaroslava Seiferta pro World Literature Today). Pro západní svět objevila pražskou židovskou literaturu poloviny 19. století. Výsledky svého studia o českých a moravských Židech uložila do čítanky z jejich historie (vyšlo v Německu 1986, USA 1993) a do knihy Pražské ženy, která vyšla v Oxfordu 1995. Pozornost věnovala i tématům z oblasti politiky: Masarykova předmnichovská republika, Československá republika jako země exilu antifašistů a Židů ve třicátých létech.

V dubnu tr. v Českém dialogu uveřejnila zasvěcený článek o židovském původu Johna Kerryho, kandidáta v prezidentských volbách v USA. Jeho předkové pocházeli z Horního Benešova na Moravě. Na podporu těchto svých akcí věnovala nemálo svých soukromých finančních prostředků.

Od roku 1964 je členkou Společnosti pro vědy a umění, organizace českých a slovenských intelektuálů, kteří se scházejí každý druhý rok v USA a od roku 1990 i v Evropě. Také pro tuto společnost připravila řadu přednášek.

Po roce 1990 se aktivně zasazuje o česko-německé porozumění, snaží se vytvářet protiváhu požadavkům radikálních sudetoněmeckých kruhů. Od roku 1998 je členkou Kruhu přátel česko-německého porozumění.

Paní Wilma Ingers-Ábeles se zasloužila také o „znovuobjevení" předválečné židovské komunity ve městě Horšovský Týn. O ŽNO přímo ve městě Horšovský Týn jsou v dochovaném listinném materiálu jen sporé zmínky, většinu dokladů patrně zlikvidovali nacisté. Teprve práce paní dr. Iggers, zaslaná do Horšovského Týna, upozornila na význam a velikost tamní židovské komunity a podnítila zájem veřejnosti o osudy těchto už téměř zapomenutých občanů města.

Pro svůj neskrývaný obdiv k prezidentovi T. G. Masarykovi a pro chválu poměrů v předmnichovské ČSR byla paní Vilma Iggers pro komunistický režim osobou nežádoucí. Když v roce 1971 připravovali organizátoři 100. výročí založení gymnázia v Domažlicích k vydání gymnaziální almanach, požádali o příspěvek několik významných absolventů ústavu, mimo jiné i paní Iggers. Tehdejší okresní vedení KSČ se dožadovalo, aby byl příspěvek paní Vilmy Iggers vyřazen, protože autorka působí v řadě exulantských organizací zahraničních Čechů. Situaci tehdy zachránil fakt, že paní Iggers se právě v té době účastnila jakési mírové konference OSN. Zpracovatelé almanachu tehdy namítali, že nelze vyřazovat příspěvek bojovnice za mír a tento argument nakonec rozhodl o tom, že zcela nepolitická vzpomínka Wilmy Ábeles-Iggers na její domažlická studentská léta směla v almanachu vyjít.

Dr. Wilma Ábeles-Iggers se narodila na velkostatku Miřkov v německé vesnici u Horšova Týna. Jako celá vesnice i její rodina mluvila německy. Po pozemkové reformě ve třicátých létech se odstěhovali do Horšovského Týna. Byli členy židovské obce, ale rodina nebyla zvlášť pobožná. Po německé obecné škole se začala učit česky a vystudovala v Domažlicích české gymnázium. Dál paní Iggers o sobě říká:

„Léta v gymnáziu pro mne byla velmi důležitá; brzy jsem se ztotožňovala s českým prostředím. Vycházeli jsme dobře s většinou německého obyvatelstva až do roku 1938. V polovině září jsme náhle opustili Horšovský Týn – byli jsme varováni, že Němci v ten den mají „nějaké úmysly vůči Židům."

Další týdny jsme strávili na statku příbuzných u Berouna a v Praze. Tam jsem zažila Mnichov, který stále ještě pokládám za nejhorší politické trauma svého života. Mám živé vzpomínky na tu dobu, kdy můj domažlický profesor, kterého jsem si velmi vážila, spáchal sebevraždu, a že strýcův šofér nás děti odvezl do Lán k hrobu prezidenta Masaryka.

Přestože kanadská vláda tehdy byla vyloženě antisemitská, se nám podařilo společně se skupinou příbuzných a horšovskotýnských Židů emigrovat do Kanady – jako farmáři, které Kanada potřebovala.

Od podzimu 1939 jsem studovala na univerzitě v Ontariu. Ve čtyřicátých letech jsem potom střídala studium germanistiky na chicagské univerzitě s prací v kanadské poštovní cenzuře v Ottawě. Skoro stále jsem byla podporována stipendii a prací, například překládáním a o prázdninách prací v továrnách a dojením krav. Od roku 1947 jsem také učila na univerzitách na částečný úvazek.

Roku 1948 jsem se vdala za Georga Iggerse, který už učil na univerzitě v Akronu ve státě Ohio. Tam jsem také učila, jakož i na jezuitské univerzitě v Clevelandu.

Po dvou letech jsme se přestěhovali do Little Rocku ve státě Arkan-sas, kde jsme učili na malé černošské univerzitě. Tam jsem učila mimo němčiny také francouzštinu, španělštinu a anglickou literaturu. Bydleli jsme v černošské čtvrti a plat byl špatný, ale byla to snad nejlepší léta našeho života. Tam se také narodili naši tři synové. Byli jsme přesvědčeni, že se účastníme boje proti diskriminaci černochů, a nepochybovali jsme o tom, že vyhrajeme. V té práci jsme pokračovali, když jsme strávili rok 1956–1957 na univerzitě v krásném městečku Fayettville, a další čtyři roky na černošské univerzitě Dillard v New Orleansu. V Buffalu ve státě New York jsem učila 26 let. Už skoro čtyřicet let bydlíme v Amherstu, předměstí Buffala, pokud nejsme v Goettingen, kde už dlouho trávíme půlku každého roku. Od roku 1966 jezdím skoro každý rok do Čech, do „svého" kraje a do Prahy.

Svůj první článek jsem publikovala – o Vojtěchu Rakousovi – roku 1964. Moje první kniha pojednává o Karlu Krausovi, rodákovi z Jičína, a za svou nejdůležitější knihu pokládám Die Juden in Böhmen und Mähren, která také vyšla anglicky. Další kniha, Women of Prague, německé vydání Prager Frauenleben, pojednává o jednotlivých ženách: českých a německých, křesťanských a židovských. Od roku 2002 jsem čestnou občankou Horšovského Týna, a od té doby se moje styky s mým starým domovem staly ještě intenzivnějšími.

Zpravodaj České společnosti přátel Izraele č. 49

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012