Perchta z Rožmberka

7-8 2004 Dějiny česky
obálka čísla

narozena kolem r. 1429 na Krumlově, zemřela 2. 5. 1476 ve Vídni

Letos je tomu skoro šest století, kdy na zámku krumlovském spatřila světlo světa holčička, jíž dali poněkud zvláštní jméno Perchta. Otcem byl Oldřich II. ze slavného a mocného rodu pánů červené růže ve stříbrném poli zvaného Rožmberský. Mnozí jeho členové se zapsali svými činy do dějin našeho národa. Ne vždy stáli na straně panovníka, přečasto byli jeho protivníky. Oldřich II. přišel na svět v lednu r. 1403 za vlády Václava IV., potomka rodu Lucemburků, nejšťastnějšího z panovníků. Nikdo na začátku 15. století jistě netušil, že jeho první polovice bude v Českých zemích patřit k nejkrvavějším válkám mezi příslušníky jednoho národa. Oldřich jako pravá hlava rodu pánů z Růže většinu svého života se věnoval politice. Zpočátku se přidal k husitům, aby se velmi rychle stal jejich vášnivým odpůrcem. Ve 20. letech 15. století s jejich polními vojsky svedl řadu půtek, aby se později uplatnil jako diplomat. Za krále Zikmunda vyjednával jak s Janem Žižkou, tak s Prokopem Holým o možnostech uzavření dohody. Vyjednávání mařila ve vzájemné nedůvěře jedna nebo druhá strana. Za oběma byly potoky krve nevinných obětí, zkáza a spoušť vypálených, zcela zničených měst a vesnic. Nikdo nebyl schopen v krátkém období necelých dvaceti let zapomenout. Snahy páně Oldřichovy o zemský mír odbyl v jednom z mnoha listů císař Zikmund těmito slovy: „…všem kurfiřtům a jiným knížatům, hrabatům a mistrům říšským položili jsme sněm zvláštní do Vídně na den sv. Kateřiny a doufáme pánu Bohu, když se sejdeme, že tu s Vaší pomocí tak s nimi (husity) uhodíme, jakž se to Vám i nám hoditi a líbiti bude…" a přikázal mu, aby úmluvy neplnil a vedl k tomu i další členy katolické strany. Kardinál Branda navíc pohrozil těžkým soudem božím.

V takové době vyrůstala na Krumlově se svými sourozenci holčička Perchta. Dětem navíc zemřela v r. 1436 matka Kateřina rodem z Vartemberka, otec se podruhé neoženil a děti zůstaly v péči chův a služebnictva. Dlužno říci, že podle zachovaných dopisů se Perchtě dostalo dobrého vzdělání, což u dívek její doby nebylo ani ve šlechtických rodinách zcela obvyklé, ovšem rodina Rožmberků byla po staletí skutečně nejvýznamnější v Českém království a dbala o výchovu svých potomků. Otec Oldřich přes všechny strázně doby rozmnožil a sjednotil pozemkové državy rodu, ale neustálé války, cesty k diplomatickým jednáním ztenčily finanční prostředky, takže se rozhodl provdat svou dvacetiletou dceru do moravské rodiny Lichtenštejnů seděním na Mikulově. Byl to na první pohled běžný sňatek sjednaný rodinami bez ohledu na případné city budoucích manželů.

Dovolte mi osobní pohled. Jako mladá studentka jsem poprvé viděla portrét Jana z Lichtenštejna na jednom z rožmberských zámků a zatrnulo mi. Z bezkrevného obličeje na mne hleděly studené rybí, mírně vypoulené oči, můj lehký úsměšek vzbudily pavoučí nohy v smetanově bílých punčochách. Zdá se, že malíř ani trochu pánovi z Lichtenštejna nekřivdil. Jak se ukázalo, manžel nejenom nevynikal lepostí těla, ale tvář přesně vyjadřovala jeho mizernou povahu. Není známo, zdali se snoubenci potkali před svatbou. Sňatky dohodnuté rodiči byly naprosto běžné. Vzácně v sobě našli manželé zalíbení, v lepším případě si na sebe zvykli. Rozvod byl vzhledem k církevním podmínkám skoro nemožný, a tak nezbývalo – zvláště ženám – než nést svůj rodinou určený osud. V případě paní Perchty se navíc vrchovatě naplnila ještě jedna stará zkušenost o nedobrých vztazích mezi snachou a tchyní. A ta skutečně manželku svého syna nenáviděla, využila každé možnosti k tomu, aby ji trápila. Nic na tom nezměnilo ani narození dětí. Křehkou, vzdělanou paní z Rožmberka oba společně zle utiskovali nejenom špatným zacházením, ale dokonce hladem. Strádala jak tělesně, tak duševně nedostatkem lásky. Psala rodině zoufalé dopisy, které ukazovaly její bídu v celé nahotě. Zachovaly se v rodinném archivu a jsou důkazem nelehkého postavení žen i v urozených rodinách. Bez nich by zůstalo její utrpení jako v mnoha dalších případech navěky skryto za dveřmi honosných panských sídel, ve skrytu závěsy ozdobených ložnic. Dlouho nedošly její dopisy ohlasu, ale hanebné jednání rodiny pána z Lichtenštejna přinutilo k zásahu samotného českého krále Jiřího z Poděbrad. Učinil tak přesto, nebo právě protože Oldřich II. dlouho stál proti němu v čele katolické opozice. Nakonec paní Perchta uprchla i s dětmi na rodný Krumlov, dlouho tam ale nepobyla. Po manželově smrti se odstěhovala jako vdova do Vídně. Odtud vedla nekonečné spory o právo na dědictví po manželovi pro sebe a svoje děti. Zemřela jednoho krásného májového dne roku 1476 ve Vídni, kde byla také pochována.

Jeden z jejích nejznámějších portrétů visí na zámku v Českém Krumlově. Vidíme na něm štíhlou až křehkou ženu ve smetanově bílých šatech, tmavých vlasů a očí, hlavu zdobí renesanční šperk. V rukou drží rukavičky.

Její osobu záhy začaly opřádat četné pověsti (legendy) o bílé paní. Snad ani po smrti v daleké Vídni nenašla klidu. Vypravuje se, že nejčastěji byla viděna právě na rodném krumlovském zámku, ale i v Telči, na Bechyni či Rožmberku. Zjevovala se vždy, když se mělo v rožmberském rodě dít něco významného. Měla-li bílé rukavičky, značilo to radostnou událost, držela-li černé, věstila většinou něčí smrt. Jedna z nejkrásnějších legend se týká Jindřichova Hradce. Tam ukazují středověkou černou kuchyni, v níž prý mladá paní Perchta vařila sladkou kaši pro místní chudé, což svědčí o tom, že měla soucitné srdce, o to hůře za života na Moravě snášela stálé ponižovánía ústrky od manžela a tchyně.

Ještě dvě zajímavosti závěrem. Sto deset let po jejím narození přišel na svět Petr Vok, skvělý, mírumilovný a tolerantní muž vskutku renesančního ducha a mravů. Neváhal a přikázal roztavit stříbrný rožmberský poklad, aby vyplatil za císaře Rudolfa II. vojska pasovského biskupa bezostyšně plenící zem. Letos uplyne 465 let od jeho narození a je další náhodou, že 155 let po smrti dávné příbuzné paní Perchty právě jím vymřel slavný rod jeho českých pánů červené růže ve stříbrném poli Rožmberků. Vzpomeňte v letošním roce obou.

Druhou zajímavostí je, že potomek pánů z Lichtenštejna Vilém se po prohrané bitvě na Bílé hoře a popravě 27 českých pánů na Staroměstském náměstí stal místodržícím v Českých zemích a proslul jako výjimečně bezcharakterní, chamtivý a bezohledný správce.

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012