Nuda? ... aneb chlapeček a jeho štěteček

7-8 2004 Povídka česky
obálka čísla

Horké letní odpoledne dolehlo na autobusovou stanici Želivského. V tu dobu je dopravní „sedlo" a na autobusy se čeká delší dobu. Jistě i proto se nad stanicí rozprostřela nuda bublající a houstnoucí jako správně vařená povidla těsně před dokončením. I jednotliví čekající cestující vypadají unaveně, sklesle, zdá se, že nuda z nich stéká jako vosk z nadměrně rychle uhořívající svíčky. Nemám však pojem nuda příliš rád, nebo přesněji, nevím úplně přesně, co to znamená, i když se o ní často mluví, a to i mezi velmi mladými lidmi.

Myslím si totiž, že vždy a za každé situace se něco děje, co je hodno pozornosti, je třeba jen vidět a chtít vidět, vždy je o čem přemýšlet, a to za každých okolností. Vzorovým příkladem mohou být osudy čsl. národohospodáře dr. Hejdy, dlouhodobě vězněného za totality. Léta strádání a samoty jej měla duševně zlomit, nuda měla otupit jeho intelekt a schopnosti myšlení, aby se podrobil. Opak se stal pravdou. Dr. Hejda za léta věznění složil přes sto básní, a protože neměl ani papír, ani tužku, ukládal si je pouze do své paměti a denně si je přeříkával a nezapomněl je. Když se z kriminálu vrátil do civilu, napsal za několik hodin obsáhlou básnickou sbírku, hodnocenou jako velmi krásnou. Za tou krásou však byla skryta léta, jež ho měla udolat nudou. Nestalo se tak. I proto dnes říkám, že ti, kteří až příliš často nudu zažívají, nebo o ní mluví, jsou jakýmisi duševními nedonošenci. Snad by bylo dobré založit institut pro výrobu duševních inkubátorů – ačkoli takovým institutem by měla být především škola a rodina. Ale nějak příliš často jim do těch pomyslných inkubátorů dochází kyslík.

Vraťme se na autobusovou stanici. Vida, tamhle přichází mladá pohledná maminka s hošíkem asi čtyřletým. Oba jsou krásně oblečeni, snad až nad obecné zvyklosti, maminka má bělostnou halenku plnou krajek, chlapeček je nápadný hezkými, pravděpodobně úplně novými botičkami. Zařadili se mezi čekající, když tu maminka poznala mezi nimi svoji zřejmě blízkou přítelkyni, nebo dobrou známou. Hned se daly do řeči. V jednom ze svých slavných výroků říká Oscar Wilde (1856-1900) zhruba toto: "Nazývejme věci pravými jmény, tím se hodně zjednoduší!" Přidržím se tedy návodu – prostě ženské drbaly a drbaly. Živé i mrtvé snad až do desátého kolena a nazpátek. Chlapeček tím vypadl úplně ze zorného pole dohledu. Začalo mě zajímat, jak na to bude reagovat? Mnohé děti za takové situace si vyžadují pozornost násilím, zlobí nebo povykují. Ne tak náš hošík! Vysoké čelo, inteligentní, zvídavý a všímavý pohled a schopnost zabavit se sám sebou byla patrna na první pohled.

V ručičce třímal malý lakýrnický štětec, úplně nový, a byl tou svojí „hračkou" tak zaujat, že nevyžadoval další pozornosti. Nedovedu si představit, že čtyřletý chlapec vstoupil do prodejny „Barvy – laky" a suverénním hlasem požadoval lakýrnický štětec č. 2. Byl to zřejmě neobvyklý dárek od někoho, kdo asi tušil, že právě ta neobvyklost hošíka zaujme. A tak se stalo.

Z toho, jak pozorně sledoval okolí a jakoby něco hledal, se dalo vytušit, že dobře ví, k čemu takový štětec slouží. Hledal co a čím by mohl natřít. Ale najděte něco takového na autobusové stanici a za popsané situace!

Až najednou se radikálně změnila: Kde se vzal tu se vzal velký černý pes, přiběhl a na jeden ze sloupků, které drží střechu čekárny, udělal tu obvyklou psí loužičku. Ne jen tak nějaké psí stříknutí, užívané psy běžně k označení svého teritoria, ale pořádnou louži, hodnou tak velikého psiska. Hned na to odběhl. Chlapečkovi zasvítila očka a už seděl na bobku, namáčel do ní štětec a pečlivě roztíral tento nátěrový materiál na svoje nové botičky. Dělal to soustředěně, pečlivě, občas si svoji práci prohlédl a pokud seznal, že to někde odbyl, svědomitě ten nedostatek ihned opravil. A maminka drbala a drbala a drbala. Také z ostatních cestujících si na bobku sedícího hošíka nikdo nevšímal, zdálo se, že všichni se obírají jenom svými myšlenkami. Konečně hoch svou práci dokončil, postavil se a zálibně shlížel na svoje dílo. A opět prudký situační obrat: odkudsi přiběhli dva jiní psi, a kdo jen trochu zná psí mentalitu, musí uhodnout, co následovalo. Jejich citlivé čenichy ihned zaznamenaly cizí pach a kdyby si měl představit, co se asi v jejich mozečcích odehrávalo, byl by to stav rozhořčení: Jaký vetřelec si tu značkuje naše teritorium!! Jaká drzost!!! To se musí hned napravit! A už oba stojí každý po jedné straně chlapečka a svojí močí označují jeho nohy a hlavně botičky. Chlapeček neprotestuje a maminka drbe a drbe.

A opět situační obrat: Najíždí autobus, je třeba nastupovat. Maminka toho má ještě asi mnoho na srdci, ale je potřeba končit. Loučí se s přítelkyní, bere chlapce do náručí, z botiček kape ještě něco mokrého na luxusní sukni. Ale ouha! Změna rozdráždila oba psy! Oni si svoje teritorium pracně označkovali a teď jim to chce někdo brát! Haf, haf, haf! vrhají se psi na chlapečka, vyskakují na paní, již také označkovanou, i na štětec s cizím zápachem, který chlapeček stále drží v ruce. Maminka nechápe nic, psi se derou za ní do autobusu, nakonec je s pomocí ostatních cestujících vyžene. Jako psy!

Autobus odjíždí, paní má chlapečka na klíně a oknem je vidět jak jeho, stále ještě vlhký štětec přejíždí po maminčině halence. Stanice osiřela. Osiřela také již vysychající psí loužička. Ta opomíjená, přehlížená, bezvýznamná, nicotná. Přece však za kratičkou dobu své existence splnila, neváhám říci, vznešený úkol: Těch pár kapek psí moči skanulo jako krůpěj rosy čisté do duše hošíka, stejně čisté, jako protipól lidské nechápavosti. Buď pozdravena psí loužičko, buď pozdraven světe, kde stále ještě kousek všední poezie vítězí nad nudou!

Vladimír Kulíček

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012