Ze sokolského světa - ZNOVUVZKŘÍŠENÍ LUŽICKOSRBSKÉHO SOKOLA

7-8 2004 Ostatní česky
obálka čísla

Lužice – slovanský ostrov v německém moři – znovu podstupuje hrdinský zápas o svůj život. Budyšínské „Serbske noviny" bijí na poplach:" Lužičtí Srbové vítají každou vládu, která přispěje k uklidnění a zlepšení hospodářských poměrů i veřejného života. Bude-li však vláda potlačovat Lužické Srby, pak se musíme bránit. Násilí nás umlčí, ale jen do doby než přijde spravedlnost."

Dne 9. dubna 1933 se usnesl Svaz Lužickosrbského Sokolstva v Budyšíně (Bautzen) na své mimořádné valné hromadě, že pod tlakem současných poměrů v Německu se dobrovolně rozejde a doporučí jednotám ve Svazu sdruženým, aby svou činnost rovněž ukončily. V prohlášení rozeslaném jednotám se praví:

„Dvanáct let lužický Sokol zápasil s nadlidskou silou proti svým nepřátelům. V posledních letech se překážky a útoky stupňovaly. V posledních měsících /pozn.: po uchopení moci nacisty/ události zvláštního rázu nás postavily před těžké a zásadní rozhodnutí. Není již dnes možné sjednotiti lužickou mládež pod jedním praporem. Lužické sokolstvo je státověrná a nepolitická organizace a proto doufalo, že bude moci i za změněných poměrů dále pracovat ve službě svému národu a tím v zájmu státu. Lužickému Sokolu se bohužel nepodařilo odstraniti nedorozumění a nedůvěru proti sokolstvu a přesvědčiti odpovědné kruhy o správné a státu neškodící naší práci. Poněvadž za těchto poměrů nám není možno více dospět, hájit náš program a plnit svůj úkol, jsme donuceni svoji činnost zastaviti."

Tak končí emotivní provolání Svazu Lužickosrbského Sokolstva v Budyšíně. Jisté je, že lužický Sokol byl trnem v  oku saským úřadům a k dobrovolnému rozpuštění přistoupil fakticky pod nátlakem na vyšší příkaz, jak si můžeme domyslet. Lužický Sokol, který svým vystoupením na pražském všesokolském sletě (1932) dal výraz svému odhodlání dál žít v míru, musel ustoupit násilí. Rovněž výbor ČOS ve svém zasedání 13.5.1933 přijal s hlubokým politováním zprávu o rozpuštění lužického Svazu a zatčení jeho čelných činovníků. To ovšem sama netušila, jaký podobný osud s mnohem krutějšími důsledky ji za pouhých osm let, v říjnu 1941, očekává.

V Lužici je rmutno a dusno. Hitlerova vláda násilí nastoupila a s ní vzápětí všeobecné zhoršení poměrů. Obavy před perzekucí zastavují práci národní tak slibně se rozvíjející. Ještě počátkem roku 1933 bylo v Lužici celkem 17 sokolských jednot, všechny v Lužici Horní (Oberlausitz) blíže k severní hranici Čech. Prvá jednota byla založena 9. listopadu 1920 v Budyšíně, bezprostředně po návratu delegace lužických Srbů ze VII. sletu v Praze. Rychle po sobě vznikají jednoty další:

1921 v Bukecy, v Malešecích

1922 v Radiboru, v Poršicích

1923 v Hrodžisku, Komorowě,

v Pančicích, v Rablicích

1924 v Chrósčicích, v Njebjelčicích, ve Wotrowě, v Dol. Wujezdě

1926 v Rakojdech

1929 v Haslowě

1930 v Chwalčicích, v Lichani.

Jednoty Wulki Čisk, Kulow a Sowrjecy po krátké existenci v roce 1932 zanikly.

Uvedené jednoty se organizovaly v Lužickosrbském sokolském Svazu v Budyšíně (Lužickoserbski sokolski Zwjazk), který se dělil na dvě župy: Čišinského (7 jednot) a Lubin (10 jednot). Župy se staraly o duchovní výchovu členstva v rámci sokolských idejí, po stránce tělovýchovné byly zařazeny jednoty do čtyř okrsků, středního, severního, západního a východního. Národními barvami Lužičanů byly modrá-červená-bílá, hymnou „Rjana Lužica".

„Sokolské listy" časopis Lužickosrbského Sokola nám nedávno připomněl, že před 10 lety, v prosinci 1993 – 60 let po rozpuštění nacisty – byl Lužickosrbský Sokol znovu obnoven a že v únoru 1994 vyšlo první číslo Sokolských listů jako příloha krajanského tisku „Serbske Nowiny". V červenci 1994 se již několik členů zúčastnilo XII. Všesokolského sletu v Praze. Valná hromada Lužickosrbského Svazu Sokol se konala v červnu 1996. Zvolila nové předsednictvo v čele se starostou Achimem Kowarem, místostarostou Jurijem Nukem a jednatelem Pětrem Šoltou. Redaktorem Sokolských listů byl schválen bratr Miklawš Krawc.

Naše sokolská obec přijala tuto zprávu s uspokojením a věří, že podaří-li se bratrům Lužičanům překonat v nových celoevropských poměrech případné obtíže, vytrvají-li ve svém nadšení, stanou se rovnocennými členy široké sokolské rodiny.

Než obtížím malé národnostní enklávy není konec. Před časem saské ministerstvo přišlo s inovací vzdělavací koncepce, jejíž součastí je i reorganizace základního školství. S tím souvisí i uplatňování normativu počtu žáků na jednu třídu a centralizace tzv. středních škol (druhý stupeň našich základních škol). Vzhledem k hospodářské recesi a poklesu natality v zemi jde sice o krok pochopitelný, ale necitlivě uplatněný i na školy minoritního lužickosrbského národa.

Vše začalo zákazem otevření pátého ročníku lužickosrbské školy v obci Chrósčice v srpnu 2001 z důvodu nedostatku dětí (17 žáků proti normativu 20). Lužičané protestovali, obrátili se s prosbou o pomoc i do zahraničí. Zachování stávající sítě škol je pro ně jednou z nezbytných podmínek další existence. V dalším období jde o to nalézt takový způsob komunikace se saskou vládou, aby byla ochotna pro Lužické Srby uplatnit zásady evropských dokumentů na ochranu malých národů a jazyků.

Lužice ve svém úsilí o svépravnost není sama, svědčí o tom internetové kontakty se světem, např. s institucemi a spolky ve Vídni, Praze, Berlíně, Varšavě a dokonce až v Texasu. V české veřejnosti vyvolala tato událost nebývalý zájem a snahu pomoci. V souvislosti s ní dostalo se Lužičanům nejen podpory morální, např. Od Spolku česko-lužického, Společnosti přátel Lužice, České obce sokolské, Českého centra PEN klubu, Obce spisovatelů, Slovanského výboru ČR, Masarykovy společnosti aj. Nejpodstatnější je, že se tak daří dokazovat, že Lužice není místem zajímavého folklóru, ale domovem svébytného národa.

Dle soudobých pramenů
Vladimír Kašák
Milan Hrabal

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012