Češi v Belgii - Evropská unie – cesta domů nebo krok do neznáma?

Rozhovor s předsedkyní českého spolku Beseda – Volnost v Bruselu, Olgou Schmalzried na dvě různá, avšak přece v mnohém související témata.

Víte, kolik asi žije v Belgii Čechů (starousedlíků)? A těch, kteří sem přijeli v posledních letech za prací do unijních a jiných institucí?

V Belgii je určitě několik tisíc lidí českého původu, ale myslím, že na tuto otázku neznají nyní odpověď přesně ani na velvyslanectví! V mé databázi je asi 350 adres. Je však mezi nimi i několik Belgičanů, přátel České republiky, kteří umí nebo se učí česky. Asi 140 elektronických adres patří většinou mladším lidem, kteří se do Belgie přiženili nebo přivdaly, mnozí zde pracují na našem ZÚ, na české misi či v soukromém sektoru nebo v evropských institucích. Je tu mnoho starousedlíků, s nimiž ani v kontaktu nejsme. Zpravodaj posíláme všem Čechům i cizincům, kteří o něj projevují zájem, ať jsou či nejsou členy spolku. Mnohé z nich jsem nikdy neviděla, pro některé, hlavně staré lidi, nebo ty, kteří bydlí dále od Bruselu, je to jediný kontakt s naší komunitou.

Je kromě Besedy – Volnosti ještě na belgickém území jiný český spolek nebo instituce? Nebo má Beseda mimo Brusel nějakou pobočku?

Myslím, že žádný jiný organizovaný český spolek v Belgii neexistuje. V jedné belgické kavárně, jež se jmenuje „The First", se každou středu večer scházejí Češi a Slováci, kteří pracují nebo studují v Bruselu a blízkém okolí. Jedná se většinou o mladé lidi, kteří nemají chuť zakládat spolky, i když se někteří účastní našich aktivit. Například v prosinci 2002 jsme s jejich pomocí zorganizovali Mikulášskou zábavu. V červnu 2002 začala tuto tradici Radka Ciscátová, od letošního jara existují webové stránky www.ceslobe.ceskyweb.cz. Odbočky Besedy existovaly v Antverpách, v Lutychu, v Monsu, ale většinou se bohužel rozpadly brzy po té, co vážně onemocněl či zemřel člověk, který se krajanskému životu v dané lokalitě věnoval.

Jaké jsou kontakty Besedy – Volnosti s nově příchozími Čechy, těmi, kteří jsou zde třeba jen dočasně za prací? Zaměřujete se nějak ve spolkové činnosti  na oslovení těchto lidí?  A osobní kontakty mezi „starousedlíky" a nově příchozími?

Spolek je otevřený všem, mladým i starým, starousedlíkům i nově příchozím. Máme dobrou spolupráci s Českým centrem i s naším velvyslanectvím. Nově příchozí se na nás často obracejí s nejrůznějšími dotazy ohledně zdravotní péče, docházky dětí do školy, hlídání dětí, brigád pro studenty apod. Snažíme se vše zodpovědět, jak nejlépe umíme. Pravidelné měsíční schůzky lákají hlavně starší lidi. Konají se v sobotu večer, kdy se malé děti ukládají k spánku. Mladí lidé také mají obvykle problémy s hlídáním, je dost drahé na to, aby přišli oba manželé, kromě toho člověk nesvěří své děti na hlídání někomu, kdo nezná jazyk dítěte. Proto někdy hlídají partneři a manželky si přijdou samy popovídat s krajany. Toto vítají hlavně mladé ženy ze smíšených manželství, které žijí v užším kontaktu s místní vlámskou či valonskou komunitou a nemají  většinou možnost mluvit česky s někým ze svého okolí. V dnešní době, kdy díky internetu mohou zůstat v blízkém kontaktu s rodinou a přáteli v Česku,  jim tolik ta vzdálenost nevadí. Přímý kontakt to samozřejmě nenahradí a tak jsou i takové maminky, které jezdí do Česka každých 6 týdnů. Těžší to mají ty, které bydlí dále od Bruselu.

Pro lidi, kteří přijeli do Belgie dočasně za prací, je situace opět jiná. Muži jsou obvykle zcela zaneprázdněni novou prací. Pokud manželka pracuje též, lépe se adaptuje na novou situaci. V případě že se jedná o rodinu s malými dětmi, připadá si tato žena zcela ztracená a sama, zvlášť když má ještě jazykové bariéry. Tyto maminky velmi potřebují kontakt s naší komunitou, hlavně v prvních měsících pobytu. Bohužel nemáme dostatek času a vlastní prostor věnovat se dalším schůzkám například maminek s dětmi. Myslím, že by o ně byl zájem. Leckdy pomůže a povzbudí je alespoň pár hřejivých slov v e-mailu. Mohu mluvit ze své osobní zkušenosti, přišla jsem do Belgie z Rakouska v lednu 1987 se dvěma malými dětmi (3 a půl a 1 a půl roku, další dvě děti se nám narodily v Belgii). Můj muž často cestoval, bydleli jsme a stále bydlíme ve Valonii, já neuměla francouzsky, málokdo kolem mě ovládal dostatečně angličtinu či němčinu, autem jsem nejezdila a krajany neznala. Nebylo to zrovna moc jednoduché období, protože tenkrát se do Československa nedalo jezdit jen tak, kdykoliv jsme si vzpomněli. Mám to v živé paměti a osobně a hluboce s těmito mladými lidmi cítím.