O Češích, ale také o lachtanech ve Švédsku

Naši krajané ve Švédsku si trošku stěžovali, že se v Českém dialogu stále píše o Češích v Americe, at´už Severní či Jižní, ale méně o těch, kteří zůstali na starém kontinentu. Nemyslíme si sice, že je to tak úplně pravda (viz naše nedávné reportáže z Bruselu, rozhovory a články o Češích a Češkách v Německu, ve Vídni, o Velikonocích v Dánsku apod.), ale rádi přineseme opět jednou zprávy ze severu Evropy. V zeleném a krásném Švédsku máme opravdu mnoho věrných čtenářů.

Většina z nich jsou členové některého ze čtyř českých či česko-slovenských spolků, které na území Švédského království vyvíjejí činnost. Je to jednak Sokol Göteborg (dlouholetý předseda Pavel Mrázek, též obchodní zástupce ČD ve Švédsku), Sokol Stockholm, spolek De Fria Tjeckernas och Slovakernas Förening i Stockholm (Svobodní Češi a Slováci), jeho jižní odbočka v Malmö a dále Švédsko-česko-slovenská společnost též s ústředím ve Stockholmu.

A protože jsou to lidé družní a vesměs se navzájem dobře znají, pořádají každoročně v květnu čtyřdenní setkání v kompromisně zvolené oblasti středního Švédska, nedaleko městečka Mullsjö na krásné turistické chatě uprostřed lesů, jezer a nedaleko řeky Tidan. Jako každoročně, i letos měla redakce možnost toto setkání navštívit. Oproti loňsku jsem byla letos vyslána sama. Proto bylo na mně úkolů více, ale přesto doufám, že mise Českého dialogu i tentokrát přinesla své ovoce v podobě několika nových zájemců o časopis, této reportáže a rozhovoru s mladou účastnící setkání Veronikou Koutnou, na který se můžete těšit v příštím čísle. Také po dovezených českých knížkách se jen zaprášilo.

Letošní setkání zástupců všech spolků bylo poněkud bilanční, protože na něm oficiálně složil svoji funkci předsedy zastřešujícího jejich činnost pan Pavel Mrázek. V jeho osobě se nakumulovalo funkcí a povinností již tolik, že se rozhodl setrvat dále pouze v roli předsedy göteborského Sokola a nově byl hlavou a koordinátorem činnosti všech spolků ve Švédsku zvolen pan Vratislav Langer, vědecký pracovník též z Göteborgu. Všichni věří, že i jemu se podaří navázat na bohatou činnost, kterou všechny organizace koordinují – např. i ve vztahu k Českému centru a k velvyslanectví, jejichž zástupci jako každý rok též přijeli účastníky pozdravit a pobesedovat s nimi o aktuálních tématech.

Vrcholnou akcí, kterou již po několik let tyto spolky organizují, je letní dětský tábor, kde polovinu účastníků tvoří ratolesti švédských krajanů, druhou děti z ČR. Cílem tábora je vylepšení komunikace v češtině u „švédských" dětí a poznání „jiného kraje" a řeči u dětí z Čech a Moravy. Letošní tábor se na rozdíl od předchozích, které se konaly na téže turistické chatě jako toto setkání, bude odehrávat na jednom z göteborských ostrovů. Charakteristiku jejich přírody najdete níže, protože i pisatelka článku se měla možnost tam podívat, a nutno říci, že dětem dopředu záviděla.

Vrcholným zážitkem z letošního setkání (vedle tradičních projížděk na kánoích po krásné řece, i když v letos dosti chladném počasí), bylo muzicírování jihomoravské cimbálovky, kterou sem přivezl a s níž aktivně spoluúčinkoval Jura Holásek. Ano, legenda švédských krajanů, člověk s velkým srdcem a talentem pro lidovou muziku, žije již opět několik let na rodné jižní Moravě. Jeho charismatická osobnost postavou, hlasem i košatým dobrosrdečným humorem velmi připomíná Jana Wericha. Jura stále rád přijíždí za svými přáteli ve Švédsku, kde strávil mnoho let v emigraci. Vedle svého povolání (je lékařem – anesteziologem) se vždy věnoval hudbě (však si taky muzicírováním ve Švédsku vydělal na studia!) a založil tu legendární cimbálovku složenou ze Švédů. Léta jí dělal primáše a švédské muzikanty naučil perfektně hrát moravský folklór. V současné době však hraje s chlapci z Týniště, kteří se snad nepotřebovali od Jury ani nic učit, protože mají moravskou muziku opravdu v krvi – a to tak, že chvílemi při poslechu až jde mráz po zádech, jak je to krásné. Při pohledu na jejich ručně šité a vyšívané kroje se neubráníte myšlence, jak dlouho ještě budou moravské ženy a dívky tuhle nádheru umět. Ujistili nás však, že ani tato řemesla snad nezahynou tak, jako nezahynula ta krásná muzika, kterou zpívali a hráli, a to nejen k poslechu, ale i k tanci. A nejen nám, čekala je další vystoupení ve Stockholmu a v Göteborgu.

Ale zpět k setkání. Tam jsem se také pozdravila a opět prožila pěkné chvíle s manželi Janákovými z Osla (viz rozhovor v loňském ČD), kteří se sem opět přijeli nadýchat českého živlu a také švédské pohody – a nezastírali, že i nakoupit! (U nich právě již měsíc stávkovali dopravci, takže obchody s potravinami byly vymetené! – a to je Norsko prosím jedna z nejbohatších zemí.) Výbornou krmí – pečeným vepřovým s divokou omáčkou – mne poctil Zdeněk Černý. To je ten, co má kamaráda za polárním kruhem a o prázdninách mu pomáhá pást soby. Však také vlastní nádherný nůž se zdobenou rukojetí ze sobího parohu! Manželé Šípkovi měli opět zajímavou přednášku, tentokrát ze svých cest po Egyptě. „Přespolní" manželé ze Sandhämu sice nic nepřednášeli, zato ale přiváželi vždy ráno čerstvě upečený koláč – v tomto období jak jinak, než rebarborový. Ještě nesmím zapomenout na Růženku Svedelius s manželem Guyem, kteří mne vyzvedli v Helsinborgu u autobusu a dovezli na místo setkání. Růženka se stále nadšeněji věnuje ekologickému zpracování biologického odpadu, na kteréžto téma jsme si již loni obsáhle povídaly. A také na Mílu Druneckou, Amazonku z Göteborgu, u níž jsem našla azyl na dva dny před odjezdem. Míla měla v Kyrkekvarnu na setkání malou výstavu své keramiky, které se v poslední době úspěšně věnuje. Vystavená dílka byla ke koupi a také jsme si mohli vyslechnout malou přednášku o tom, jak se s keramikou pracuje. Zde Mílu doplňoval i Jura Holásek, taktéž zkušený keramik.

Ráda bych touto cestou pozdravila všechny ostatní, které nemohu vyjmenovat a vzkázala jim, že si velmi vážím jejich pohostinství a děkuji jim za to, že v rozhovorech jsem měla možnost nahlédnout do jejich starostí i radostí, které jsou v mnohém stejné jako ty, co máme my doma, ale v něčem přece jiné. A to jiné je ovlivněno prostředím, zemí, v níž se rozhodli žít, a kde má život přece jen řadu odlišností od toho našeho.

Tak třeba relativní bezpečnost. Děti nechávají klidně svá kola a hračky na trávníku před domem a běží třeba na oběd. Nikdo je neukradne! U nás nevídané!

Nebo doprava. Všichni jezdí v předepsaných odstupech, zbytečně neriskují a nepředjíždí, posádky jsou samozřejmě připásané. A to není na obzoru policejní hlídka. U nás neslýchané!

A také jakási spořádanost a úhlednost krajiny, vsí, měst i městeček, interiérů obchodů a obchůdků. Ale ne ta německá, až puntičkářsky nalinkovaná, nýbrž jaksi přirozená a samozřejmá. To se mi na Švédsku líbí nejvíc. Ne, že bychom se u nás nesnažili. Oproti komunistickému nepořádku a šedi se můžeme chlubit opravenými ulicemi i náměstími a relativně mizivým nepořádkem v ulicích. Jenže ve Švédsku je to tak úplně všude, i v tom nejbezvýznamnějším koutě městečka či obce. A k tomu veškerá výstavba tak krásně zapadá do krajiny a je umocněna tou bezbřehou zelení, v níž navíc poletuje a poskakuje spousta ptáků. A když už jsme u nich, pojďme se chvilku věnovat švédské fauně.

Ptáci, to je vůbec švédské téma. U pobřeží všudypřítomní racci, ve vnitrozemí na řekách a jezerech množství různých druhů kachen, potápek, čírek, volavek a husí a kdovíjakých ještě druhů. Zatím jsem nikde neviděla tolik vodních ptáků, jako ve Švédsku.

Ryby, těch jsem tolik nezahlédla, ale to bude tím, že pod vodu není moc vidět. Zato ve veliké rybí tržnici, nacházející se ve svérázném starém pavilonu v Göteborgu jich měli bezpočet. Platýzy, sledě, pstruhy, ale také jiné dary moří a zdejších řek. Jejich králem je tu ale bezpochyby losos. A ten švédský na trhu soutěží s norským.

Savci, ti zajímaví, to jsou vedle jezevců, kteří se tu prohánějí a navštěvují prý i zahrádky rodinných domků, hlavně losi a sobi, ti až za polárním kruhem. Losů je ve Švédsku moc, takže v určitém období je povoleno je i střílet. Také podél silnic v zalesněných částech země – a to je skoro všude, tu mají tisíce výstražných dopravních značek – pozor, los! – taková srážka losa s autem opravdu není legrace. Končí obvykle smrtí zvířete, ale často i posádky auta. Los prý, když si proti vám stoupne, na vás hledí hodně svrchu! A s váhou až 600 kg to opravdu není žádný drobeček. tak se ani moc nedivím, že když jsem loni i letos při jízdě autem nahlas skuhrala, že bych nějakého chtěla v lese vidět, místní mne spíše přesvědčovali, že raději ne, že jsou rádi, když hodně dlouho žádného losa nevidí. Útěchou mi tedy musely být alespoň obrovské losí bobky, které jsem k Kyrkekvarnu v lese opravdu našla, a roztomilá plyšová hračka, kterou jsem si na rozloučenou se Švédskem koupila.

No a lachtani, roztomilí vodní savci, o těch by vám měla vyprávět spíš Míla Drunecká, která je členkou kajakářského oddílu (také proto jsem ji překřtila na Amazonku). Ze svého kajáčku, když brázdí vlny Severního moře mezi göteborskými ostrovy, jich už prý viděla plno. Jsou to zvědavá zvířata, která neváhají obeplout či podplout loďku, aby se podívala, s kým mají tu čest. Jejich fousaté tlamičky prý se objevují a zase schovávají ve vlnách docela blízko lodi – ale bohužel ne na hlavních trasách trajektů ani dopravních lodí, kterými jsem já cestovala.

Tahle malá odbočka ke švédské přírodě a zvířatům se mi zdá logická, i když si třeba někdo může říct, že bychom měli psát hlavně o lidech. Ano, ale já jsem ve Švédsku získala dojem, že okolní příroda určuje i lidi – a to určitě nejen „domorodce", ale i „našince", kteří se zde usadili. Vždyť jací jiní lidé by měli chuť se sžívat s dlouhými zimními nocemi, krátkým, ale krásným létem, kdy skoro do půlnoci můžete číst bez baterky? A také s rozlehlými lesnatými či hornatými oblastmi, protkanými jezery a řekami, krajinou oplývající zvěří, rybami a všude rostoucími lišejníky. Jen ti, kteří přírodu milují. Vždyť možná právě proto je mezi nimi tolik krajanů, jejichž profese nějak s přírodou souvisí, je jí určována či inspirována (vědečtí pracovníci v oboru přírodovědy, ekologové, umělci – výtvarníci i hudebníci), nebo si v ní prostě prozaicky rádi bydlí či sportují (nějakou loď, plachetničku, kánoi či kajak tu má každý).

Kdo u nás může říct, že s kamarádem pase soby? To je právě to švédské kouzlo.

Touto úvahou jsem se dostala ke krásnému výletu, který jsme po setkání podnikly s Mílou v Göteborgu. Chtěla mi totiž ukázat svoji loděnici na břehu moře a místa, kam si o víkendech jezdí zapádlovat se svým kajakem. Blízko loděnice, kde je spořádaně uskladněno mnoho desítek, možná stovky nejrůznějších soukromých plavidel, se nachází městský přístav Saltholmen. Odtud jezdí tak každou půlhodinku několik osobních lodí, které spojují obyvatele Göteborských ostrovů a ostrůvků s městem. My jsme zvolily nejdelší možnou cestu, která trvala necelou hodinku a s několika zastávkami na obydlených ostrovech nás loď zavezla až na ten poslední. Cestou míjíte skalnaté ostrůvečky s jedinou rybářskou chajdou nebo i úplně holé, ale také si můžete prohlédnout krásné bílé domečky s úhlednými zahrádečkami, které tu v kamenitém terénu obyvatelé udržují, nechat se ošlehat větrem a opálit sluníčkem na palubě. Ostrov Vra°ngö pak obejdete dokola tak za 3 hodinky rychlé chůze. My jsme však nespěchaly, užívaly si slunečného dne a přes mírná skaliska a malé plážičky putovaly až k nejhezčímu místu na břehu moře, kde jsme roztopily cestovní gril a udělaly si na něm dobrý oběd. Pravda, málem jsem se podělila s rackem, který měl také zájem ochutnat maso přímo z grilu, ale naštěstí jsem byla rychlejší. Pak jsme pokračovaly dále kamenitou stezkou, z níž se nám otvíraly stále nové a nové výhledy na moře, až jsme se dostaly do rybářské vesničky s rozšiřujícím se přístavištěm. Odtud opět přes přírodní rezervaci ke starému hřbitůvku hned kousek od moderních hřišť a dalších rekreačních i obývaných domků již blízko zastávky naší lodě. A opět cesta po moři, sbohem ostrovy – a v Götebrogu ještě zastávka na vysoké skalnaté vyhlídce, z níž jsem si prohlédla město shora. Tam se podívám poslední den svého pobytu.

Göteborg není příliš starý (založen až r. 1621). Dřevěné stavby častokrát shořely, takže nejstarší objekty se zachovaly až z pozdějších let. Byl to důležitý obchodní přístav, kde žilo mnoho národností (Holanďané, Skotové, Dánové, Němci i Angličani). Dnes se loděnice přesunuly za město, ale v centru na kanále zůstalo mnoho památek – např. v podobě námořního muzea v obrovské lodi. Jinak je to město zelené a přívětivé, které si můžete prohlédnout při jízdě turistickým člunem po kanálech nebo pěšky. Také je to město kulturní, pyšnící se např. prosklenou moderní budovou opery u kanálu a řadou dalších divadel a muzeí. Čechů tu žije spousta a jsou tu spokojení – asi právě pro to kulturní klima a trochu menší shon než ve velkém Stockholmu. Pomníček české kultury, malou síň Bedřicha Smetany, která leží mimo centrum, jsem bohužel nestihla navštívit. Zato jsem ale objevila a vyfotila docela náhodou na jednom z nábřeží pamětní desku na domě, kde Smetana bydlel. Dnes je tam kadeřnický salon. Tento turistický zážitek ukončil mé toulání se městem a nezbývalo, než nasednout a odjet opět do české reality. Cestu mi zpříjemňovali veselí Norové, kteří se těšili do Prahy na typický pivní zájezd a chtěli poradit, jak se dostanou ke které vyhlášené hospodě či přímo k pivovaru. Přesvědčováním, že v Praze je k vidění i leccos jiného, jsem se definitivně přenesla zpět domů. Vzpomínky ale zůstanou…

V příštím čísle si přečtěte příběh Veroniky Koutné ze Stockholmu, která je další z „emigrantských dětí", jimž se v Českém dialogu rádi věnujeme.