Lída Lojdová – Štemberková: Soukromá fata morgana

6 2004 česky
obálka čísla

Den utíká, jakoby se bál, že ho další dohoní. Čtyřicet stupňů Celsia ve stínu nutí teploměr, aby začal psát poslední vůli. Slunce pálí, až oslněné květy přimhuřují zorničky. Zahrada stojí v pozoru před vedrem, jako ucho před generálem. Vše je zbaveno pohybu. I motýli. Čmelák po marném úsilí uletět, padá na okenní parapet. Leží odevzdaně na zádech a nemá naději. Jenom stín, otužilý světlem, a neznatelný vánek hrají bezstarostně své stínohry. Zarudlé ticho přerušuje hysterický štěkot podrážděných psů. Jejich hlasy přecházejí až do fistulí, jak nervózně touží odložit línající kožichy a vypít rybník.

Je tu však jen stará, plechová vana, naplněná včerejší vodou. Vana mezi oleandry, palmami a hořcovými stromky vypadá na luxusní pískovcové terase bizarně. Nad vanou stojí rozkročená sprcha s odpojenou hadicí. Hadice leží opodál a její žlutý konec, jako zobák bez ptáka, se válí v rychle vysychající loužičce vody.

Na bílém lehátku odpočívá žena v černých plavkách a slaměném širáku. Biologický stupeň číslo 3 pro tento den způsobil, že sedí nehybně, jakoby navždy. Má zamhouřené oči. Její mysl, povzbuzená samotou, sahá do klaviatury vzpomínek. Nahmatala minulost.

„Liuško, ty seš umělčině", obdivuje ji právě stejně starý kamarád z dětství. Oba jsou upatlaní od barev. Nacákali je na papír ve snaze namalovat mapu Polska, „Polácko".

Začala druhá světová válka. Alespoň dospělí si to mezi sebou šeptají a v očích mají něco nového, něco jako strach. Dospělí jsou legrační. Všeho se bojí. My se Zdeňkem se nebojíme ničeho.

Rozhodli jsme se vylézt na nejvyšší jabloň. Je jich plný sad. Kdo bude dřív na vrcholku! Zdeněk vyhrál, ale vzápětí leží na zemi. Vyrazil si dech.

„Bonbón! Štamprdel! Hadrýček!" (Prášek, vodu, obklad!) Křičím do nitra domu. Nikde nikdo. Přináším láhev koňaku, která stála ukrytá za kachlovými kamny v jídelně. Leju koňak do Zdenečka ve snaze ho zachránit. Zdeneček chytil dech. Chce vstát, ale moc mu to nejde. Motá se, motá. Domotal se až domů.

Mnoho dní se pak neobjevil.

Až jednoho rána, když se procházím kolem plotu v tmavomodrém mámině klobouku s dlouhým střapcem, neodolal: „Já už k vám nikdá nepřídu, protože ste mě vožrali", vyklopil výhružně a zároveň smutně. Ale už následující den se hlásí ve dveřích: „Pani milospani, já už k vám zase můžu, ale nesmím u vás nic jíst, ani pít", říká mojí udivené mamince.

Navrhl, abych vlezla do kočárku pro panenku (bylo ho škoda, byl z minulého století) a vozí mě se schodů, do schodů. Nakonec mě vyklopil, že si budeme hrát na četníky a na zloděje. „Já budu četník!", rozhodl kategoricky a zavřel mě do opuštěného prasečího chlívku. Zavolali ho k večeři, tak šel domů. Mne nemohou nikde nalézt, až pozdě v noci. Maminka hubuje, táta se musí smát.

Je neděle. Přijede návštěva. Navlékli mi bílé šaty a učesali zvlášť vydařeného kohouta s velikou taftovou mašlí. Mračím se, protože v šatech nesmím na písek. Na písku mám rozestavěný hrad s podzemní chodbou a potřebuju vyřešit vodní příkop. Mračím se hrozně. Chodím po domě, který voní nedělním obědem. Maminka upravuje dlouhý jídelní stůl a květiny ve váze. Abych přispěla k slavnostní výzdobě domu, kreslím na zeď záchoda veselého čerta, jak radostně skáče. Maminku jsem tím nerozveselila. Právě mě ohýbá přes koleno, když hosté přijíždí.

Strýček „Osi" (Josef), farář z Lidic a jeho kuchařka Tonča, která mi určitě upletla nové šaty. V kuchyni ji pomlouvají, že moc nevaří, ale co má taky vařit, když strýček ráno, v poledne i večer jí jenom bílou kávu a do ní si láme chléb. Přijely také strýčkovy sestry, tetičky „Poldynka" a Anežka. Jsou velmi pobožné. Hodné. Mají na krku velké kříže a já nevím proč, se jich trošičku bojím. Přijeli ještě strýčkovi přátelé z Pecky (vždycky jsem si myslela, že to městečko musí vypadat jako jadýrko), kde se strýček a můj dědeček narodili.

Nakonec dveře černého auta přibouchl šofér Bublík. (Však mu právě Růža musela ustlat ve vaně, protože na něj už žádná postel nezbyla).

Naštěstí mě má strýček Osi moc rád. Sotva zjistil, proč se na mě maminka zlobí, začal jí vysvětlovat, že tak krásné kresby je na záchod škoda, že by měla být na zdi v salóně. Pak utřel slzičky zneuznané umělčini a začal oběd.

Strýčkovi se celý život třesou ruce. Jí raději odděleně od společnosti. Já jediná k němu smím. Sedíme sami v tmavé jídelně. Dubový nábytek se tváří přísně. Ani pohovka s tmavočerveným, sametovým potahem a vysokým opěradlem nevypadá moc přívětivě. Nad pohovkou visí sádrové portréty Ježíše Krista a Panenky Marie ve zlacených rámech. Krajkové dlouhatánské záclony, pokračující ještě metr na parketové podlaze, dělají z vysokých oken nevěsty. Je slyšet jen tichounké cinkání strýčkovy lžíce o porcelánový hrnek, když jí svou celoživotní kávu a chléb. Hodiny tikají. Pozoruji ho a tajím dech. Cítím se jako v kostele při bohoslužbě.

Společnost v terasovém pokoji už také dojedla. Minerálky, vínečko, pivečko dopila. Dámy sedí na pohovkách, švitoří jedna přes druhou. Připomínají mi rajské ptáky, které chová pan Netík ve velké voliéře. Jen Anežka s Poldynkou se trochu ošívají a zůstaly sedět na židlích u stolu. Pánové hrají šachy.

Pochválená kuchařka Růža nese pro všechny na velikém tácu kávu a káva voní a voní až na zahradu, kde už se o mne delší dobu nikdo nestará.

Vyhlížím marně Zdenečka. Pozoruji bílého králíka s červenýma očima a velikého kohouta, jak se spolu procházejí kolem plotu zahrady. Dělají to tak celý den a já jim trochu závidím, že jsou na to dva.

Pouštím se do vodního příkopu.

„Liduško, Luděnko, Lidko!" Společnost usoudila, že se budeme fotografovat.

Liduška v šatičkách od písku a vody přichází. „To se nestydíš takhle se zřídit?" útočí maminka. Je mi to líto a nabírám do pláče. „Usmívej se!" velí maminka. Moc mi to nejde. Mám smutek v duši. Šklebím se, i když nechci. „Nechte ji, vždyť je to ještě dítě!" ujme se mne soucitně teta Poldynka. „Všechno zkazíš!", ukončí záležitost maminka a cupitá za společností, která se už navzájem vyfotografovala.

„Všechno zkazím," opakuju si a jdu navštívit housata. Nejmilejší je Babula. Beru house do náručí a mazlím se s ním.

Strýček Osi stojí s fotoaparátem proti mně. Šťastně se usmívám. Jdeme si spolu sednout na lavičku. Vypráví mi o domě, který staví v Pecce, aby se tam mohl nastěhovat i se svými sestrami, protože je mu sedmdesát tři a na lidické faře ho už příští měsíc vystřídá jiný kněz. Nakonec se mě ptá, líbil-li by se mi balkón. Budu tam prý přece jednou bydlet. Nadšeně souhlasím. Strýček si povzdechl, jak se teď ve válce staví s obtížemi.

„Vypadáte na lavičce při těch vážných řečech jako spiklenci", prohodil jeden z kolemjdoucích hostů.

Večer se všichni loučí. Černé auto vyjíždí ze vrat. Mávám jim na cestu. Je konec května 1942. Nemám ani ponětí o tom, že je vidím naposled.

Žena v bílém lehátku se zachvěla zimou. Je letní podvečer. Žízeň obdařila kosáky odvahou. Hopkují kolem dlouhého čumáku psa k nádrži pod okapem. Mlsají zbytky špinavé vody zahuštěné semínky bříz. Psa to neruší. Z celodenního vedra líný je laskavý ke kosím tělíčkům, poskakujícím pudrátkům. Slunce zmizelo po anglicku za obzor. Růžový oblak v podobě prasátka požehnal nebe. Stíny zbavily zahradu barev. Široký slamák proti slunci se cítí zbytečný na chladném lehátku. Květy definitivně zavřely unavené oči. Harmonogram času připomněl, že se úporně měsíčná noc nepozorovaně promění v nový den.

Celý svět zná příběh Lidic a lidického faráře. Od 10. 6. 1942 uplynulo mnoho dní. Liduška, dítě, které mezitím už dávno dospělo, nosí ve svém srdci stále vykřičník.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012