Motto, Saša a Banální?

Když se v roce 1990 vrátila mladá žena Romana Přibylová z Rakouska, kam prchla před komunisty, založila s elánem jí vlastním jedno z prvních soukromých nakladatelství. Vsadila na ženskou literaturu a vsadila dobře.

I když si musela prožít těžké chvíle jako většina podnikatelů (nikoli tunelářů, to je rozdíl!) na tomto Divokém východě (dobře vím, o čem píšu – neplatící odběratelé apod.), prosadila se na přebujelém knižním trhu a brzy se stalo její nakladatelství MOTTO renomovanou značkou.

Poprvé čtenářkám v Česku představila spisovatelky – Češky žijící v zahraničí (např. Jindru Tichou na Novém Zélandu, Ivu Hercíkovou navrátivší se z USA), ale uvedla již autorky zde velmi známé jako je Halina Pawlovská či Alexandra Berková.

Posledně jmenované vydalo nedávno Motto knížku s názvem Banální příběh. Je o pětačtyřicetilé ženě, vzdělané intelektuálce, kterou opustí manžel kvůli milence zrovna v těžké životní situaci, kdy by naopak potřebovala jeho oporu. Tu jí poskytne zcela nečekaně jiný muž, dalo by se možná napsat Muž s velkým m, což má však jeden háček – není ani intelektuál ani Čech, je Moldavan – z východu, tedy naší společností považován s pejorativním přídavkem za Ukrajince, Rumuna, Rusa, laciná námezdní síla v nastupujícím českém bezskrupulózním kapitalismu s pozůstatky komunistické byrokracie, což obé příběhem prolíná. Samotný příběh je však velmi čtivý. Autorka čtenářům přibližuje jak zraněnou duši ženy, která volá o pomoc, ale o tom píší mnohé jiné knihy, tak, což je téma zatím neotřelé – i příšerné podmínky života na skutečně Divokém východě, kde buď se člověk podřídí mafii nebo zahyne. Hrdina knihy, sportovec Boris to řešil odchodem do České republiky. Jeho mentalita je dosti vzdálená našemu chápání, ale hrdinka Eva se velmi poctivě snaží mu porozumět a sladit ty dva tak rozdílné světy do jednoho společného života.

Bude se dít ještě hodně věcí: Boris se bude muset vypořádat s vymahačem z rodné Moldávie. Eva se vzdá své profese a odjedou na venkov. Boris bude muset přijmout, že Eva je pořád profesorka, i když sype slepicím. Eva bude muset přijmout, že Boris chce jíst u jednoho stolu. A mnoho jiného...

„Ale vsjo budět charašo..." píše se v závěru knihy.

Myslím, že velmi poutavě napsaná knížka Saši Berkové (dovoluji si tak svou kamarádku oslovovat) má jednu chybičku – název. Není to vůbec příběh banální, naopak netradiční. Díky za něj.

P.S. V říjnu bychom rádi přivítali na prknech, která znamenají svět - v malém sále Městské knihovny v našem pravidelném pořadu HOVORY BEZ HRANIC – jak nakladatelku Romanu, tak autorku Alexandru. A možná i malý jazzový kvartet Aleše Charváta... těšme se spolu.