Lidická výstraha neslábne

Nikdy nebyly naše vztahy s Německem tak dobré, jako nyní, shodují se čeští i němečtí politici, a oba národy jim k tomu souhlasně přitakávají. A přece je věc, která nás trápí. Se vstupem do Evropské unie se v našich myslích snoubí optimistické výhledy vztahů se západním sousedem s nedobrými reminiscencemi. Totéž na druhé straně hranic, v jejichž bezprostřední blízkosti, jak se nám možná neprávem jeví, mnozí zdůrazňují fenomén „odsunu" na úkor fenoménu „Lidic".

Češi jako takoví neměli pravomoc nikoho odsunout na území, které nebylo pod jejich správou. Odsun schválila v listopadu 1945 Komise spojenecké kontroly (Allied Control Commission) a čtyři velmoci přijímaly přesídlence ve svých okupačních zónách v Německu. Britské ministerstvo zahraničí – na rozdíl od Benešova stanoviska odsunout Němce jen na základě jejich prokazatelné individuální válečné viny – prosazovalo od 29. září 1942 (Cadogan minute) kolektivní odsun. K němu nakonec došlo.

Londýnský dopisovatel českého Rádia 6 Jan Čulík minulý měsíc připomněl zdroj tehdejšího hněvu vůči nacistům vyjádřeného 13. června 1942 americkým ministrem námořnictva Frankem Knoxem symbolicky: „Budou-li se nás příští generace ptát, za co jsme v této válce bojovali, budeme jim vyprávět historii Lidic."

„Avšak o šedesát let později je příběh Lidic na Západě téměř úplně zapomenut," soudí Čulík. „Namísto toho jsou Češi za posledních patnáct let v západních myslích stále více spojováni s brutalitou a násilím odsunu (či vyhnání) sudetských Němců."

Svět nezapomíná

Nu, já nevím, snad nebude tak zle. Jako Čech si nedovedu představit, že by se mi z hlavy vykouřil pojem „Coventry". Loňské anglické filmy o Wintonových dětech a lidických souvislostech sahajících na Britské ostrovy dabované pro Českou televizi, mi zase dávají znát, že také slovo „Lidice" označuje pro celý svět jednou provždy symbol, rovnocenný termínům „genocida" a „holocaust".

Dávno jsem psal a fotograficky zachycoval pozornost, která byla osudu Lidic věnována ve světě. Na přiloženém snímku kladou věnce k lidickému památníku 10. června 1972 zleva Samuel Jelínek, Rusín z Kanady, Marie Šišková z Belgie a lord Davies of Leek z Británie. Ten první se dostavil do Čech s plánem, že Lidicím daruje dvě kravičky ze svého stáda. Byl zklamán, když v nově vybudované obci neobjevil žádný chlév, a tak místo toho koupil sekačku na trávu a traktor pro lidický růžový sad, kde sázeli návštěvníci růže pocházející snad ze všech zemí světa. Šiškové se dostalo

cti zastupovat jeden z nejstarších krajanských spolků, Besedu-Volnost (letos v dubnu slavila 100. výročí). Lord Davies kladl věnec coby předseda Sdružení pro britsko-československé vztahy a výboru „Lidice Will Live".

Prošlo dalších 30 let. Nepíši, nefotografuji, ale jako ministerský referent na krajanskou a nevládní problematiku do databáze zaznamenávám mimo jiné i to, do jaké míry Lidice setrvávají v povědomí lidí v teritoriích, která mám ve své agendě. Nedávno jsme přivítali prefekta Rio Claro dr. Didácio de Penna, který se přijel pochlubit, jak velký ohlas u nich měla loňská vystoupení českých umělců. Městečku o pěti tisících obyvatelích, které vzniklo z obce Santo Antonio de Capivary v okrese Rio Claro ve státě Rio de Janeiro a dostalo své pojmenování 28. 2. 1944, vévodí na hlavním náměstí socha Fénixe postavená na počest obětí českých Lidic a škola Eduarda Beneše. Každoročně se tam konají slavnosti, v roce 1992 přejmenované na Svátky míru (Festa da Paz). Tato lidová pouť přitahuje soubory a návštěvníky až ze Sao Paula, odkud, jak mi napsal legionář genmjr. v. v. Josef Souček, byl na křest Lidic v roce 1944 vypraven celý vlak vezoucí mimo brazilských hodnostářů i vedoucí misí spojeneckých zemí. Ideovým heslem oslav je „Lidice, budete navždy žít v srdci Brazílie jako symbol svobody". Zvláště oceňovaný bývá pořad folklorního souboru ŽIVOT krajanského spolku Česká a slovenská kulturní díla Sao Paulo. V činnosti od roku 2000 je v Lidicích Kulturní středisko Ludmily Amálie Baťové, provozované dcerou Ludmilou Dolores Baťovou de Echeverria, věrnou filantropickému odkazu Jana A. Bati, jehož Brazílie svého času nominovala na Nobelovu cenu, a stálá Galerie českého umění.

Roku 1996 předal prezident Václav Havel faráři otci Sebastiao Latinoameričanům mimořádně cenný dar, sošku Pražského Jezulátka posvěcenou pražským arcibiskupem v lidickém kostele za účasti jejich starosty Jaroslava Skály.

V roce 1999 byly ve Slavkově u Brna vystaveny fotografie brazilských Lidic. Pořídila je fotografka Tete Amarante, která v současné době pracuje na projektu spojujícím a zároveň představujícím všechny Lidice na světě.

V Latinské Americe slyší na slova Lidice, Moravští bratři a Pražské Jezulátko. Odkaz Jezulátka tam hovoří o naší bohabojnosti. Víme, že s vírou je to u nás doma všelijaké, ale k ideálu bohabojnosti, mravnosti, přece máme namířeno. Obraz Moravských bratří nám byl napůl zcizen Němci, původně moravskými Němci, díky mj. bezvěrectví naší komunistické epochy, která jejich odkaz, úředně řečeno, neventilovala. Odkaz Komenského jen tu a tam vystrkuje růžky – zatímco odkaz Lidic žije a jeho memento neslábne.

Pojem vštěpovaný dětem

„I letos se konala v mexických Lidicích (městská část Magdalena Contreras), vzpomínková akce pořádaná radnicí" čteme ve zprávě Velvyslanectví ČR z června 2003. Místem konání bylo tradičně lidické náměstí, které už rok zdobí nástěnná malba věnovaná Lidicím a české historii. Starosta Carlos Rosales Eslava a velvyslankyně Věra Zemanová pak položili pamětní věnce u lidické zdi. Patnáctičlenný sbor dětí ve věku od 5 do 12 let vystoupil před 200 účastníky se širokým repertoárem českých a mexických lidových písní zpívaných v češtině a španělštině.

Ve čtvrti San Jerónimo Lidice bylo před třemi lety otevřeno divadlo Lidice. V současné době záchytné body vnímání Česka v Mexiku tvoří čtvrť San Jerónimo Lidice (pojmenovaná v srpnu 1942), tamní základní škola Lidice, dynamicky se rozvíjející Avenida Presidente Masaryk, škola

J. A. Comenius a kostely zasvěcené Pražskému Jezulátku včetně hlavního kostela na ulici Praha. V Mexiku je přijatelné používat – a používá se – Lidice jako ženské křestní jméno.

V Peru stojí dva památníky související s ČR, a to obětem v Lidicích v parku radnice limské přístavní čtvrti Callao, a čtrnácti českým horolezcům, kteří tu zahynuli při zemětřesení v roce 1970. „Období heydrichiády není v Peru zcela zapomenutou událostí," napsal náš velvyslanec do Prahy.

V červnu 2004 bude v Lidické galerii v Lidicích zahájena již 32. Mezinárodní dětská výtvarná výstava Lidice, která dává dětem v ČR a dětem ze zemí všech světadílů možnost vyjádřit se svými výtvarnými pracemi proti válce a násilí. V některých zemích se přikládá projektu takový význam, že například v syrském Homsu uspořádali v březnu prezentaci letošních prací dětí, přičemž teprve o nejlepších z nich bylo rozhodnuto zaslat je do Lidic, v naději, že překročí loňský rekord oceněných – 23.

Z obrázků, které jsou dětmi do ČR zaslány, vybírá porota nejlepší, a ty oceňuje medailí Lidická růže s diplomem nebo čestným uznáním. K předání dochází zpravidla na školních slavnostech, jindy prostřednictvím ministerstev školství příslušných zemí.

Expozice se vždy rozdělí na menší putovní výstavy, které putují i do zámoří. Soutěže se účastní děti nejméně ze 70 zemí a některý rok se sejde až 15 000 prací. Loni bylo nejvíce oceněných z ČR – 788, následovalo Slovensko – 339, Srí Lanka – 124, Srbsko a Černá Hora – 120, Polsko – 116, Ukrajina – 93, Lotyšsko – 90, Gruzie – 78, Turecko – 63, Indie – 49, Indonésie – 46. Musíme věřit, že než se školáci dali do kreslení, pověděli jim učitelé, co slovo Lidice znamená.

Citlivé struny

Kruh přátel německo-českého porozumění, který z pamětníků českých Sudet založil v pohraničních oblastech po listopadu 1989 laureát Ceny Gratias agit dr. Walter Kotrba, nespravedlivě odsunutý německý antifašista, pořádá pravidelné pietní návštěvy Lidic.

Toto občanské sdružení je protiváhou radikálních sudetoněmeckých spolků, jejichž někteří členové podávají na Česko stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. (Podle dosavadních výsledků žádná z takových žádostí o odškodnění za odsun, jak řekl premiér Vladimír Špidla, nebyla úspěšná.)

Před několika lety byl blízko hranic s Německem vztyčen Památník česko-německého smíření. V minulém roce jej neznámý pachatel poškodil, a tím vhodil mezi smířený pohraniční lid jablko sváru.

Jak jsme si všichni ulevili, když se později ukázalo, že jde o akt nemocného, choromyslného člověka.