Únor vítězný

5 2004 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

S textem uvedeným ve Věstníku Sokola v Sydney k Vítěznému únoru naprosto souhlasím, s vyjádřením čtenářky ze Švédska naprosto nesouhlasím. Vysvětlím proč: Člověk má odpouštět, nenávist za hrob je zhoubná. Komu se ale má odpouštět – podle mne jen tomu, kdo vysloví lítost nad svými činy, odsoudí je a je rozhodnut chovat se v budoucnosti jinak. To ale naprosto není případ komunistů – ti zarytě trvají na svém a jsou rozhodnuti pokračovat v budoucnosti, kdyby nedej Bůh se někde ještě dostali k moci, stále ve své linii potlačování lidské osobnosti a tvrdém omezování lidských práv. Odpuštění je vzácná květina a rozhazovat ji jen tak bezdůvodně zločincům, to není správné. Vždyť i biblický otec nezdárného syna počkal, až se synáček pokorně vrátí do otcovského domu. Pak mu ovšem vyšel vstříc a vystrojil na jeho počest hostinu. Nikdy mu ale nenadbíhal a neprosil ho, aby se polepšil. Počkal.

Co ale máme odpouštět ? Posuďte sami. Za čtyřicetiletou komunistickou vládu u nás bylo z politických důvodů odsouzeno a vězněno 205 486 osob, popraveno 248, ve vyšetřovací vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody zemřelo zhruba 4500 osob, při přechodu státní hranice jich zahynulo 327, do zahraničí odešlo 170 938 lidí. Emeritní profesor politických věd na Havajské universitě Rudolf J. Rummel ve svém životním díle Statistika democidy: Genocida a masové vraždění po roce 1900 z roku 1997, kde pro masové zabíjení lidí komunistickými vládami používá termín democida, vytvořil tabulku, kde uvádí počty mrtvých v jednotlivých zemích. V případě Československa je uveden průměrný počet obětí do roku 1968 65 000.

Toto jsou čísla postihující nejdrastičtější evidované případy. Co ale my ostatní, kteří jsme sice přežili, ale v podstatě prohráli skoro celý život. Já jsem rozená v roce 1937, v roce 1939 nás obsadil Hitler a vypukla válka, po válce, až na tři nejasné roky svobody, přišel Vítězný únor a komunistická nadvláda trvala dalších hrozných 41 let. V roce 1991 jsem odešla do důchodu, tj. celý svůj život jsem nebyla svobodná, musela jsem skrývat své názory, potlačovat své schopnosti, žít v chudobě, posílat své dítě do komunistické školy, kde bylo vychováváno v tendencích, které jsem tvrdě odsuzovala, musela studovat exaktní vědy, ke kterým měla odpor, protože na univerzitní obory by ji, jako dceru nekomunistických rodičů jednak nevzali, jednak jsme neměli zájem, aby byla vystavena komunistické ideologii. (Tato skutečnost je dosud bolestivě aktuální – naši soudci jsou vesměs děti komunistických amorálních rodičů, kteří vystudovali komunistická práva a výsledkem je žalostný stav našeho soudnictví. A to opravdu není minulost).

Pravda se nesmí zakřikovat, nesmí se předstírat, že se nic nestalo. Ten, kdo nic neví o minulosti, je vystaven nebezpečí, že si kruté zkušenosti ještě jednou zopakuje

Co je to svoboda, to si teprve teď užívám plnými doušky. Jen děkuji Bohu, že konec komunismu nepřišel ještě později, že jsem ještě relativně k světu, že si píši a mluvím, co chci, jezdím kam chci, kupuji si vše nač mám peníze, mohu ještě, byť omezeně – jsem už přec jen poněkud přestárlá, podnikat. Život je překrásný ve svobodě !

Takže suma sumárum – ano, ano milá paní, mluvíte o věcech o kterých vůbec nic nevíte, asi jste prožila jiný život a vaše názory jsou pro budoucnost celého světa velice nebezpečné.

Se srdečným pozdravem

Dr. Marcela Šafaříková, Praha

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012