Antonín Dvořák (1841 – 1904)

5 2004 Kultura česky
obálka čísla

Pocházel z početné rodiny řeznického mistra Františka Dvořáka v Nelahozevsi nad Vltavou a Anny, rozené Zdeňkové. Přišel na svět jako první, ale také jako první otevřel dveře útulného domova, aby z něho vyšel poznat svět. Vyletěl doslova jako mladý sokol poznávat barvy a vůně života. Doma zatím dorůstalo jeho osm sourozenců, otec měl k řeznictví ještě hostinec a u Dvořáků nebylo o práci a starosti nouze. Pan Dvořák měl s Antonínem plány doma. Než se rozhodl chlapec odejít, měl s otcem dlouhý boj. Mládí a podpora učitelů ale zvítězily.

Doma se v živnosti, kde dorůstali sourozenci, nevedlo nijak zvlášť, s rodiči jich bývalo u stolu deset. Antonína ve světě podporovat nemohli. Přispěli chudí příbuzní v Praze a sám se musel uskrovnit. Vzpomínal, jak mu ten los určily sudičky, že právě on se stane muzikantem. Uvědomil si to poprvé učitel nelahozevský, Josef Špic. Později i ti, kteří přicházeli do místního hostince, nebo do kostela, kde při mši uslyšeli hrát na housle sóla malého Toníka. Pozastavil se nad tím i další učitel a varhaník ze Zlonic u Slaného, Anotín Liehmann, který malého Dvořáka měl možnost poznat, když jej otec poslal k cizím do učení řeznického.

„To ne," řekl tehdy, „toho kluka je škoda na sekání bůčku a kotlet. Toho si vezmu do učení já sám." Byly to varhany, začátky teorie hudby, hra na klavír; a housle, které už od útlého dětství svým jásavým hlasem upoutaly docela duši chlapce, který se měl po otci stát řezníkem.

Tak teď je v Praze a s úspěchem prošel dvouletou varhanickou školou. Vydělával si i jako hráč na violu v pražské kapele Karla Komzáka a roku 1862 jej přijali do orchestru Prozatímního divadla, právě dostavěného, předchůdce Národního divadla. Orchestr byl pro Dvořáka výbornou školou. Poznával premiéry prvních Smetanových oper a sám se pouštěl do pokusů skladatelských, Zprvu byl odmítán. Nikdo jej neznal a jeho skladby se nelíbily. Nevzdal se. Začal skládat symfonie a komorní díla a také opery. Prvními byly „Alfred" a „Král a uhlíř". Byl houževnatý. Nad neúspěchy neklesal na mysli ani na duchu. Znal počáteční potíže velikých mistrů a z těch poznatků se poučil. Vyčkával. Tak přišel skutečně jeho den. Bylo mu již dvaatřicet let, když jeho přítel, skladatel a sbormistr pražského „Hlaholu", provedl na svém koncertě Dvořákův hymnus na Hálkovu báseň „Dědicové Bílé hory". To dílo bylo skutečně prodchnuté vlasteneckým citem a lid to poznal. Dvořák sklidil ohromný potlesk. Sbormistrem „Hlaholu" byl tehdy Karel Bendl. Objímali se spolu za oponou jako bratři.

Byl to i Bedřich Smetana, který právě tak obětavě, bez konkurenční závisti a zaváhání, seznámil pražskou veřejnost s Dvořákovými symfoniemi v orchestru českého divadla. To už byl úspěch skladeb Dvořákových, doporučených navíc velkým mistrem Smetanou, opravdu radostný. Dvořák věděl, že teď už to půjde všechno lépe.

Dozrál nejen v umělce, ale i v muže a oženil se s pěvkyní Annou Čermákovou. Zařídili si spolu vlastní domácnost a odešel pak z divadla, kde byl vázán časově. Doma, v klidu začal tvořit. Z prostředí lidu, ze kterého vyšel, vznikly jeho zpěvohry „Tvrdá palice" a „Šelma sedlák".

Sedával do noci nad klavírem a notovým papírem, až se otevřely dveře a krásná Anna se pozastavila za jeho zády: „Co to je za krásu?" Byla to úchvatná a jímavá kantáta „Stabat mater". Právě tak dojaly samotného skladatele Johannesa Brahmse ve Vídni „Moravské dvojzpěvy", překrásný sbor. Doporučil je okamžitě svému nakladateli v Berlíně. Po nich přišly na svět rázovité, žhavé „Slovanské tance", „Slovanská rhapsodie" a další.

Přišel úspěch. Začínala se vydávat jeho díla, zvali jej do ciziny na koncertní turné. Prošel scénami v Německu, rakouské Vídni, Maďarsku, Rusku, v Anglii. Odtud se o něm dozvěděla Amerika a výsledkem setkání místních hudebních představitelů byly tři roky, které podepsal jako ředitel Národní konservatoře hudby. New York mu tleskal, krajané ho vítali, noviny o něm psaly dlouhé chvalozpěvy. Brzy Antonínovi tleskal nejen celý New York, ale krajané mu otvírali své domovy. Všude musel zahrát nějakou tu českou píseň, písničku...

On se však nedal ukolébat žádným úspěchem, Tak jako neklesl na mysli v časech zlých, tak nezpyšněl a tím víc psal jednu za druhou, skladby překrásné, tklivé i vášnivé, jak mu do duše padaly vzpomínky a stesk po domově. V dobách největšího stýskání napsal za hranicemi mohutné národní oratorium „Svatá Ludmila", i českou lidovou baladu „Svatební košile". Také překrásné hluboké „Requiem". Nezapomínal ani na zpěvohry. Vznikl jeho „Dimitrij" a „Jakobín".

Pracoval v rušném New Yorku, ale letní prázdniny a všechny svátky, pokud nemohl navštívit Čechy, jezdil mezi krajany, aby slyšel českou řeč a potěšil se v jejich společnosti. Pobýval např. v české osadě Spillville v Iowě. V kostele tam hrával staré nábožné písně z nelahozevského kostelíka, jak mu utkvěly v paměti z dětství. V Americe také naslouchal jiným. Zajímaly ho písně amerických černochů.

Sám stvořil nádherné „Biblické písně" a proslulou symfonii „Z Nového světa".

Když se vrátil, zasypávali ho poctami, jaké sklízí jen ti nejlepší. Zdálo se mu, že jeho svěžest a tvůrčí schopnost je nesmrtelná, nekonečná. Začal proto pracovat ze všech sil, přepínal své zdraví, skládal ve dne i v noci. Smrt si ho vybrala v nádherném dni – prvního května roku 1904 – a ukončila jeho život ke smutku rodiny a národa náhlou mozkovou mrtvicí.

5. 5. 1904 šel Prahou slavný průvod. Přijeli nejlepší umělci i zástupci korporací, kde byl čestným členem, klubů a spolků z Anglie, kde v Cambridgi dostal čestný doktorát hudby. Doprovázeli ho cizí i domácí přátelé, rodina a známí, žáci, kterým se po svém návratu do Čech stal učitelem na pražské konzervatoři, skladatelé Josef Suk, Vítězslav Novák, Oskar Nedbal, Rudolf Karel. Také herci, zpěváci oper, které složil už po návratu domů – „Čert a Káča", „Rusalka", „Armida". Za největší radost považoval Antonín Dvořák premiéru „Rusalky", která se konala 31. 3. 1901 a řídil ji Karel Kovařovic. Měla úžasný úspěch. S libretem Jarosla va Kvapila se Dvořákovi dobře pracovalo, byl nadšený při každé árii Rusalčiny lásky ke člověku, kdy mezi vodou, vesmírem a zemí hledá směr své touhy, její prosbou a úctou ke staré ženě, byť ježibabě: „Stoletá moudrost tvá všechno ví ..." „Rusalka" se setkávala s ohromným zájmem i za hranicemi. Jen do poloviny dvacátého století prošla největšími světovými scénami v New Yorku, Anglii, Rusku, Španělsku, Jugoslávii, Německu, Polsku, Rakousku a dalších. Není náhodou, že zdomácněla v Chicagu, kde trávil Dvořák za pobytu v Americe také své dny. Často ji hrála Barcelona, Madrid, Vídeň, Lvov, Záhřeb, Stuttgart a Bělehrad. V druhé polovině minulého století se dostala na další světová jeviště.

Antonín Dvořák žije ve svém bohatém díle, i když jej pochovali 5. 5. 1904 na vyšehradském hřbitově (k němu do roka i jeho nejstarší dceru Otylku, choť Dvořákova žáka Josefa Suka). Trvalou paměť má ve Vysoké u Příbrami, kde r. 1884 zřídil malou usedlost a trávil tam chvíle s místními přáteli, s rodinou a známými. Vyhledával ale i samotu nádherné přírody, která s jezírkem v lese inspirovala jej právě k jeho opeře „Rusalka". Jmenují se po něm v české a moravské zemi ulice, nábřeží a společnosti hudby, muzea. Také řada soch vznikla na jeho počest.

Dagmar Štětinová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012