Soci či kapi?

Melou si pořád dokola. Zastánci socialismu a kapitalismu. To druhé jsme tu zažili trošku mezi válkami, byli jsme prý ekonomicky nejvyspělejší země Evropy. A to se stalo za pouhých 10-20 let po absolutistickém režimu. Téměř neuvěřitelné! Pamětníci, řekněte k tomu své!

To první jsme tu měli čtyřicet let. Přineslo to devastaci charakterů (čemuž hojně napomohla předchozí devastace lidí v jiném totalitním systému – šest let okupace německým fašismem a podporou zrádců a donašečů), obojí pak vyvoláváním strachu, zavíráním a popravováním odvážných lidí, dušením všeho tvůrčího, ať už to byla kultura, připomínání národních tradic a historie, rozvoj měst a venkova atd. Všichni, kdož chtějí, si to dobře pamatují, ti co nechtějí, zacpávají si uši, oči a naopak vzpomínají jak to bylo krásné, když bylo mléko za dvě koruny, bezplatná lékařská péče, člověk, když držel hubu a krok se nemusel o nic starat, postaral se o něj tatíček stát. Ano, bylo to všechno hezky naplánováno. Od tří měsícíců života mohl být dáván do jeslí – kolektivního zařízení, kde se všechna děťátka učila najednou jíst, pít, čůrat a hajat, od tří let školky, kde se dětičky učily milovat tatíčka Lenina, Husáka a další zločince, od šesti let do školy a všude se děti učily hlavně poslouchat, nemít a nesmět projevit vlastní názor, prostě zase – držet hubu a krok. Pak přišlo zaměstnání, bylo povinné (resp. oni říkali, že je to právo na práci). Pak bylo nalinkováno, společensky žádoucí, by se člověk oženil, provdal, měl dvě tři děti, chodil do práce budovat socialismus, aby měl nějakou funkci v práci, třeba v lidových milicích či aspoň v odborech (které byly jako všechy oficiální organizace pouze hlásnou troubou KSČ). Volné chvíle či únik z této absurdity mohl trávit chalupařením, sexuálními aférkami s manželi(lkami) svých spolupracovníků či přátel, sbíráním známek, ti odvážnější disidentstvím.

Fascinovaly mě řeči, které jsem slýchala od rána do večera: Jé, to máte hezké děťátko, už aby začalo chodit, co? Jé, on ten malý už chodí? No, brzy půjde do školky/ly, No, to je krásné, už chodí do školy, brzy z ní vyjde a co bude dělat? On už pracuje? No né, to aby se oženil a kdy bude nějaké vnouče? A co důchod? Už na něj máte zažádáno? – A pak by mělo logicky následovat: A co hrob? Už jste si na něj složili hotovost?

Celý život v tzv. socialismu byl pevně nalinkován, sledován, výchylky byly trestány. (Jednou, asi v roce 1980 jsem jela v autě s hudebním skladatelem. Zastavilo nás SNB a chtělo vidět jeho občanku. Neviděli tam však zaměstnání, neboť skladatel byl tzv. na volné noze. Neustále řvali, že to nejde, že musí být někde zaměstnán, že nesmí jezdit autem a že ho zavřou.)

Ale jak je vidět i v neméně tvrdém (rozvedu dále) našem kapitalismu, se tato praxe mnoha lidem líbila. Nemuseli na nic myslet, o nic se snažit, když nešli na tzv. volnou nohu, všechno za ně zařídil stát. Nemocenské pojištění, dovolenou třeba za podpory odborů v odborovém hotelu či chatách za minimální poplatek, zájezdy do zahraničí za směšnou cenu, kterou ovšem doplatili jiní pracující...

A pak přišla ,,pohroma" – rok 1989, kdy začalo svítat, že když se člověk nepostará sám o sebe, bude na tom hůř a hůř. A tak to skutečně je v 15. roce tzv. kapitalismu v Čechách. Vlády, ať již tzv. pravicové (jenom prohlášením ale nikoli skutky) či levicové, jenom slibují občanům lepší příští a tahají z nich další a další daně a dluží naší zemi na úkor svých potomků. Celý svůj život jsem poslouchala představitele socialistické čs. vlády v jejich proslovech, jak si máme TEĎ utáhnout opasky, aby bylo PŘÍŠTĚ líp. Je mi šedesát let. Ani jednou jsem za svůj život neslyšela, že už je nám konečně líp. Utahování opasků naopak pokračuje, stát zadlužuje další generace. Jak v socialismu, tak v kapitalsmu si ovšem neutahují opasky ti, kteří to svému ,,lidu" doporučují a vlastně je k tomu i nutí, tj. vláda, parlament a senát.

Dnes, 14. března 2003 se v TV v poledne v pořadu Sedmička, ,,utkali" (jak se to většinou prezentuje, proč by si nemohli např. vyměnit názory, nebo si popovídat?) místopředseda poslanecké sněmovny komunista Filip a unionista ekonom Karel Kühnl. A zase to bylo kolem dokola. Filip mlel celou dobu o tom, jak by to hezky pěkně komunisté vyřešili, kdyby se dostali k moci. Znárodnili by co by mohli, „např. dopravní sítě, energetickou síť, a nějaký soukromý sektor by také mohl být" cituji jeho slova. Nevšimla jsem si, že by např. kolos zvaný dráhy, městská hromadná doprava či největší energetický mamut naší země ČEZ byly v soukromých rukách! Naopak. V těchto státních černých dírách, kde mizí miliardy peněz daňových poplatníků, sedí v dozorčích radách opět státní papaláši.

Marně pan Kühnl oponoval rozumnými argumenty. Komunistická demagogie je zřejmě nesmrtelná a bude mít svou podporu u „mas", protože pořád bude na světě spousta lidí, kteří se bojí postavit se na vlastní nohy, projevit svůj názor, bojí se, že nebudou mít své ,,jistoty", bojí se...bojí se všeho možného a proto se jako tonoucí stébla chytají těch lží, které jim slibují zářné zítřky.

V poslední době zcela v tichosti naše socialistická vláda prosadila větší daně pro živnostníky, čímž zařídila, aby jejich řady notně prořídly. Já bych měla docela jednoduchý návrh na tento nekonečně se dějinami lidstva vlekoucí problém (otroci a otrokáři, feudální vykořisťování rolníků, kapitalistické vykořišťování dělníků atd.): Rozdělit lidi ve státě na dvě skupiny – na ty, kteří se chtějí sami o sebe postarat, tedy podnikatele, v našem úřednickém slangu SVČ, tedy samostatně výdělečně činné a na ty druhé, tedy ty, kteří dávají přednost tomu, aby o ně pečoval stát. SVČ by si pracovali, pokud by jim stát vytvořil podmínky, dokonce by vydělávali (prosím, vynechte nyní ze svých myšlenek tuneláře – to nejsou podnikatelé, ale podvodníci, kterým rozkrádat neumožnil nikdo jiný než STÁT!), a ze svých malých daní (protože jen takové motivují k další práci a vytváření nových pracovních míst) by přispívali na pomoc tělesně či duševně postižených apod. Druhá skupina by byli ti nesamostatní, které by podporoval stát, třeba by se to mohlo nazvat Ostrov krásných zítřků v prohnilém kapitalismu. Ale peníze by nebral od skupiny první, které by brzy došly a tak by zanikla, ale musel by si je nějak vydělat. Ale jak? To je otázka, co? Ti lidé by totiž museli pracovat a to tak, aby vytvářeli nějaké hodnoty, které jdou prodat, zpeněžit. A jak to udělat, aby byla zpeněžitelnou hodnotou např. práce úředníka, poslance, celníka, policisty, ale i lékaře, učitele aj. Nijak, odpovídám. Opět musejí brát peníze od těch, kteří podnikají. Z jejich daní. (Odmítám se tady bavit o zločinu státních půjček od mezinárodních bank, kteréžto dluhy jdou na úkor příštích generací, proboha, cožpak ti, kdo to podepisují nemají děti a vnoučata či je nemají vůbec rádi?) Tedy, ať je nechají v klidu pracovat, když oni sami pracovat samostatně nedokážou. Ať je nechají v klidu pracovat, aby mohli nabídnout zaměstnanecká místa těm druhým. Ať je nechají v klidu pracovat a neotravují je znovu a znovu idiotskými úřednickými omezeními, vymyšlenými jen proto, že úředník musí prokázat nějakou činnost na papíře.

Představte si, že v klidu prošel v poslední době parlamentem, senátem i prezidentem takový zákon, že i když živnostník v kalendářním daňovém roce nebude mít žádný zisk (což je letitý problém např. Českého dialogu a jiných neziskových organizací), musí si někde půjčit a zaplatit nejméně devět tisíc na daních (zřejmě pro ty úředníky, kteří to vymýšlejí).

Myslím, že by bylo tzv. u věci, aby se na ty peníze na daně těch, kteří je nevydělali, složili ti, kteří to navrhli a schválili. Jsou totiž placeni právě z peněz daňových poplatníků...