ANTONÍN SLAVÍČEK 1870 -1910

Antonín Slavíček (1870-1910) se právem řadí mezi přední zakladatele českého moderního výtvarného projevu. Jestliže byl v krajinářské škole Julia Mařáka na pražské AVU považován za jednoho z největších talentů – již zde v „obrazech plných melancholie dokázal velmi dobře vyjádřit náladu konce století" (Červnový den a další), počítalo se s tím, že po smrti Mařákově převezme právě on tento ateliér. Namísto toho byl však ateliér zrušen. Slavíček hledá vhodné místo i nová témata pro tvorbu, a to podle svých představ. Po letním pobytu v Hostišově (1902) objevuje u Hlinska vesničku Kameničky: zde ve svých plátnech zobrazuje okolní krajinu, stromy a lesy, chalupy i vysokou oblohu. Zachytit navíc těžký a tvrdý život místních lidí stává se pro umělce málo výtvarným, a proto ne důležitým. Maluje tedy drobné záznamy, v nichž je patrná změna malířského rukopisu a větší barevná významovost. To mu dále umožňuje zachycovat život Prahy, kam se vždy z venkova vrací. Zachycovat ji, ať již jako metropoli historickou, jako tržiště plné života, jako panoráma s pražskými nábřežími či jako město plné zákoutí a parků.

Při návštěvě Paříže (1907) je Slavíček uchvácen barevností pařížských bulvárů. Doma, brán jako typický představitel impresionismu, se zde v galeriích a muzeích přesvědčuje, že v tomto duchu jsou pouze některé prvky jeho malířského projevu a že estetika impresionismu neodpovídá jeho tvůrčím záměrům. Po návratu vytváří mnohé barevné kompozice. Na podkladě výsledků konkurzu pro výzdobu pavilonu hlavního města Prahy – na výstavě k 60. výročí panování Františka Josefa I. zhotovuje obraz „Pohled na Prahu od Ládví". Pro sebe maluje známé plátno „Praha z Letné", vystavené na jubilejní výstavě (1908). Poté v tichu Hostišova tvoří řadu krajin, podobných oněm z Kameniček. Tématem katedrály sv.Víta podvědomě soutěží s francouzským pojetím impresionismu, neboť škálu jeho monumentálních variant nepovažuje za konečné řešení. Umělce, který velmi intenzívně pracuje a přímo překypuje životem, postihuje mrtvice. Je bez možnosti velkého pohybu, na nějž je zvyklý. Může tvořit pouze drobná zátiší. Volí tedy dobrovolný odchod ze života (1910).

Tvorba Antonína Slavíčka je pozoruhodná a vzrušující, stejně jako jeho dramatický životní osud. Vždy sledoval pravdivost vyjádření. Proto odvážně opouštěl již získané jistoty. Ke svému výtvarnému projevu přímo potřeboval vnitřní napětí a hluboký vztah k námětu. Opravdovost a intenzita celého jeho díla, provázená i neúspěchy, nám přináší nezapomenutelný umělecký zážitek.

Výstava Antonína Slavíčka (v prostorách Městské knihovny – do 5. září 2004) je toho přímým důkazem. K  výstavě vycházejí obsáhlé katalogy a je připraven doprovodný program.