Literární akademie Literární akademie - Jeho první láska

Pozoroval, jak si děti dávají jablka do kapes a pak rychle utíkají. Ještě se na chvilku zastavily, aby mu zamávaly, a pak rychle zmizely z dohledu. Byl večer a jejich maminka je už určitě vyhlížela, stejně jako to kdysi dělávala ta jeho. Vydal se pomalu k domu.

Říkali o něm, že je samotář. Obyvatelé města si na něj ukazovali prstem. Ano, proč to nepřiznat, byl samotář. Vždyť neměl rád společnost, na jakékoli otázky odpovídal zásadně jedno slovně a celé dny trávil buď doma, nebo ve svém jabloňovém sadu. Ty dvě děti byly jediní „lidé", které si za posledních deset let pustil k tělu.

Jabloňový sad. To bylo místo jeho vzpomínek. Stále znovu a znovu zde prožíval události, ke kterým došlo tak dávno. Pomalu si sedl na jednu z laviček, zaklonil hlavu a oddal se vzpomínání.

Viděl tvář své první lásky Veroniky, opět ji žádal o ruku, sestavovali spolu seznam svatebních hostů, vedl ji k oltáři, všichni odjížděli na hostinu do nejlepší restaurace ve městě... Vždycky si přál, aby uměl své vzpomínky zastavit. Přesně v tomto okamžiku. Jenže to nešlo. S hezkým si musel prožít i to zlé.

Restaurace byla zase plná až k prasknutí. Objednali spolu s Veronikou živou kapelu. Někdo, už ani nevěděl, kdo to byl, jim ji doporučil jako jednu z nejlepších. Všichni se bavili a křepčili za tónů tehdy tak populárních písní.

Už velice záhy přišel na to, že jeho novomanželka mu nevěnuje ani zdaleka tolik pozornosti jako černookému bubeníkovi. Byl docela pohledný. Všechna neprovdaná děvčata od patnácti do třiceti let se kolem hudebníka točila. Veronika po něm nejdřív jen po očku pokukovala, ale za chvíli se pokukování proměnilo v intenzivní pohledy, které se ani jeden nepokoušel schovávat. Bylo v nich obsaženo všechno.

Bohužel on nebyl jediný, kdo si jich všiml. Za chvíli si o tom šeptali už všichni hosté a vrhali na něj soustrastné pohledy. Nevěsta do větru, to ho nic dobrého nečeká. Nesnášel ty pohledy. Jako by ho spalovaly. Měl chuť začít řvát.

To už ale Veronika ztratila všechny zábrany a měla se k hudebníkovi veřejně. Tančila jen s ním, měli oči pouze pro sebe. Snad proto mu nebylo zatěžko, když za ním přišla s prosíkem, říct jí: No tak tedy jdi. Jdi si s ním. Myslel si, že se mu vrátí. Že jí bude stačit jen jediná noc a ta vášeň vyprchá. Nevěřil na nějakou jiskru, která přeskočí a nezhasne. Bohužel se tak nestalo. Nevrátila se.

Nestrávili spolu ani jeden den jako manželé. Hned nazítří za ním přišla a prý, aby jí odpustil a povolil rozvod. Potkala svou osudovou lásku. Co měl dělat? Miloval ji tolik, že neuměl říct ne.

Ano. To se stalo před deseti lety. Veronika si onoho bubeníka vzala a žije s ním šťastně a spokojeně až doteď. Mají spolu dvě krásné děti. Jiskra neuhasla. Rozhořela se jasným plamenem. Pomalu se zvedl z lavičky a zadíval se na nebe. S Veronikou za celé ty roky ani nepromluvil. Stále se jí vyhýbal, od soudu se neviděli. Jen ty děti. Ty mu ji stále připomínaly. Byli to jediní obyvatelé města, kteří se mohli ukázat v jeho jabloňovém sadu a nikdy neodešli s prázdnou. Její děti. Rád si s nimi povídal. Vždyť to mohly být stejně dobře jeho děti. Jen kdyby tehdy nepozval tu kapelu.