Bedřich Smetana

narozen 2. března 1824 ve východočeské Litomyšli

zemřel před 120 lety, 12. května 1884 v Praze

Osobnost projektu ČESKÁ HUDBA 2004

Rodina Smetanova díky otcově podnikavosti byla poměrně zámožná. Malý Bedříšek přišel jednoho březnového dne jako jedenácté dítě. Jeho maminka Barbora byla třetí manželkou sládka Františka Smetany. V době chlapečkova narození bylo matce 32 let a otci 47. Tmavovlasý okatý chlapec byl jak se říká jako „živé stříbro". Otec hrál na housle a v rodině, jak bylo tehdy zvykem, se muzicírovalo. Rodiče záhy rozpoznali hošíkovo hudební nadání, a proto ho otec už ve čtyřech letech začal učit hrát na housle. Malý drobný chlapíček poprvé veřejně vystoupil v  šesti letech na studentské akademii v rodné Litomyšli. Zahrál na klavír předehru k opeře Němá z Portici. Následujícího roku složil první skladbičku, byla to část kvapíku. Lze o něm říci, že byl geniální dítě. Díky svému talentu byl naprosto zaujat hudbou, a proto nepříliš dobře prospíval ve škole. Vystřídal jich několik a k pravé katastrofě došlo na staroslavném Akademickém gymnáziu v Praze. Přišel tam ve školním roce 1939–40. Svůj studijní neúspěch s humorem později popsal svému příteli J. Nerudovi: „Otec šel direktně k Jungmannovi (tehdejší ředitel AG), aby se pozeptal, jaké pokroky činím. Žádné, odpověděl Jungmann, nechodí několik týdnů už ani do školy. Otec byl co nejnepříjemněji překvapen, vyhledal si mě a – mám to říci? Řeknu. Dal mi pohlavek, velký pohlavek. První a také poslední, jaký jsem vůbec od otce kdy dostal. Sebereš si věci – pojedeš domů – budeš příručím při hospodářství! Tedy jsem jel."

Osobní svědectví skladatelovo není třeba komentovat. Téměř každý máme zkušenost rozjívených 16 let. Otec během prázdnin ve své přísnosti polevil. Dospívající mládenec odešel do Plzně ke staršímu otcovu bratranci, který byl profesorem na tamním gymnáziu a za jeho dozoru v r. 1843 studia dokončil. Ovšem i v Plzni se drobný, štíhlý mladíček měřící pouhých 152 cm čile účastnil společenského života. Jako nadšený klavírista, roztomilý společník a dobrý tanečník byl všude vítán. Na podzim r. 1843, v 19 letech, se rozhodl věnovat svůj život jenom hudbě, a tehdy se začala jeho strastiplná životní pouť plná existenčních starostí, trampot a útoků ze strany méně talentovaných současníků a těch, kteří neuznávali jeho dílo. Mezi jeho kritiky patřil i přední český politik, skvělý řečník a právník dr. Ladislav Rieger. Smetanův osobní život přerušovala pouze kratičká období štěstí a úspěchů. Nejlépe se mu dařilo v době několika pobytů ve švédském Göteborgu, kde dodnes žije jeho památka, a při uvedení některých oper v Prozatímním a později v Národním divadle. Byl od přírody tvrdohlavý, o čemž například svědčí i jeho vytrvalé odmítání uvést operu Libuši jindy než při slavnostním otevření Národního divadla.

Život Bedřicha Smetany byl popsán v řadě vědeckých děl, vznikl i životopisný film. Dostatečně je známo prosazování jeho díla historikem Z. Nejedlým, které skladatelovi spíše uškodilo než prospělo. Avšak ani čas, ani zlovolní lidé nemohou ubrat krásu jeho hudbě jako ostatně žádnému z umění. Chtěla bych vám přiblížit jednu opomíjenou až zamlčovanou stránku jeho osobnosti. Tou byl jeho opravdu vřelý vztah k ženám, hlavně k jejich tělesným půvabům. Lze dokonce říci, že umělecká tvorba rezonuje s jeho nejsoukromějšími city. Na počátku jsou to názvy polek – Luisina, Eliščina atd.

Polka, která vznikla v Čechách, kde jí mladí lidé s radostí holdovali, neboť je uchvacovala tempem, živostí a rytmem, vybočovala z důstojné pomalosti tehdejších tanců. Jak zjistili vědci, tak pořadí dívčích jmen jeho dílek odpovídá citovým vzplanutím mladého skladatele. Opravdově se však mladý Bedřich zamiloval až do krásné, tmavovlasé, hnědooké Katynky Kolářové. Znal ji ještě z Jindřichova Hradce jakou malou, těžko zvladatelnou holčičku o tři roky mladší. Znovu se setkali v Plzni, kde ho jako devatenáctiletého temperamentního mladíka okouzlila půvabem šestnáctileté dospívající dívky. Kromě toho byla i vynikající pianistkou. Dne 19. června 1843 píše Smetana do svého deníku: „… Jsi zvědavá moje milá knížko, kdo že sídlí v mém srdci? … Je to Kateřinka, Katy, ta virtuoska, která mě spoutala svým uměním, jako svou láskou. Je to ona a to se nezmění…" Za deset dní pokračuje: „… Nejsem-li u ní, nemám stání žádného klidu." Cítíte vášnivost jeho mladého srdce? Kdo z nás neprožil něco podobného v krásných i trpkých letech raných lásek, kdy se v rychlém sledu střídá radost, naděje a nejistota rodícího se citu? Smetana je zklamán váháním milované dívky, odmítající jeho dvoření, cítí, že její cit k němu je spíše přátelský. Vypovídá o tom tentokrát zachovaný zápis z deníku jeho milé Katky: „… Musím, i kdybych nechtěla, musím vzít na vědomí, že mne miluje. Jsem na něho dobrá, ale lásku mu nemohu dát, protože žádnou necítím…" Smetana patrně deník nečetl a nevzdával se. Jeho milá se s rodiči stěhuje do Mladé Boleslavi. Zamilovaný Bedřich se v krásném letním čase vypraví za ní na návštěvu. Podniknou několik výletů do okolí. Okouzlí je tajemný hrad Bezděz i městečko Bělá pod ním, vyslechnou pověst o tajné chodbě, která obě místa spojuje. Možná, že hudba k opeře Tajemství, která se v těchto místech odehrává, je reminiscencí prožitého štěstí před dlouhými pětatřiceti léty po boku mladičké dívky. Naplněn nadějemi a okouzlen společně strávenými chvílemi Katynce vyzná lásku. Dostane se mu jednoznačného odmítnutí.

Na podzim svede s otcem boj o svou budoucnost. Přes jeho varování zvolí nejistou existenci hudebníka a skladatele místo kariéry úředníka. Odchází do Prahy, kde záhy poznává celou nejistotu postavení umělce. V největší nouzi ho zachránila budoucí tchyně, matka jeho milované dívky Kateřiny, paní Kolářová. Pomohla mu k místu učitele hudby u hraběte Leopolda Thuna s platem, ubytováním a stravou. Za čas se učitelského místa vzdává, aby se mohl zcela věnovat skladbě a koncertům. 1848 v domě na rohu Staroměstského náměstí a Železné ulice otvírá hudební školu. Dne 29. srpna téhož roku uzavírá sňatek s milovanou Katynkou, skromnou svatbu mají v kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském a po domácím obědě se vydají na první novomanželskou procházku po městských hradbách. Líbánky prožívají díky veselé Smetanově povaze a něžnosti mladé choti v pohodě. Od r. 1850 bydlí ve vlastním bytě, kam o sobotních večerech přicházejí přátelé a hosté. Hlavně se muzicíruje, neboť oba manželé hrají výtečně na klavír.

V těchto letech má B. Smetana lehce kuriózní funkci. Dvakrát až třikrát týdně dochází na Hradčany jako osobní pianista odstoupivšího rakouského císaře Ferdinanda V., posledního korunovaného českého krále, který po své abdikaci dožíval svoje dny v Praze na hradě českých králů.

Smetanovům se v rychlém sledu pěti let narodí čtyři holčičky. Zřejmě vlivem rychle po sobě následujících porodů, žalu nad ztrátou tří holčiček v útlém věku a dědičné dispozice, se u mladé matky objevuje tuberkulóza. Štěstí a radost se začínají z mladé rodiny vytrácet. Kateřině nepomáhá ani pobyt na Moravě, ani stěhování do Nuslí, které tehdy byly venkovem. Začaly i existenční starosti, malost tehdejšího prostředí provinční Prahy, tíha politických poměrů padesátých let nakonec donutily B. Smetanu hledat uplatnění za hranicemi. Slušně placené místo dirigenta, hudebního pedagoga a možnost sólového vystupování mu nabídlo švédské město Göteborg. Odcestoval zatím bez manželky. Když se usadil a zajistil byt, přijela za ním, ale podlomené zdraví se v drsném severském podnebí rychle zhoršovalo. Zprávy o tom najdeme v jednom ze Smetanových dopisů tchyni Anně Kolářové: „Naše obavy o Kateřinino zdraví se, bohužel, vyplnily. Její stav se nezlepšil, ale zhoršil. Největší vinu snad mám já v tom, že jsem se přistěhoval sem do ciziny. Dalo se očekávat, že podnebí, cizí zvyky a lidé jí dají silně pocítit ztrátu milovaného a navyklého domácího prostředí… a podnítí tak ještě víc touhu po domově … odtud i větší podrážděnost nervovou a tím zhoršení choroby. Chtěl jsem si hmotně pomoci a ztratil jsem nyní vše…" Není k tomu co dodat. Smetana se rozhodl urychleně opustit Švédsko, ale milované ženě to již nepomohlo. Zemřela během cesty v Drážďanech 19. dubna 1859, bylo jí pouhých 32 let. Je pochována na Olšanech v rodinném hrobu vedle nejnadanější ze svých dcerušek, předčasně zemřelé Bedřišky. Bez zajímavosti není poslední vůle Smetanovy ženy: Je určena jediné dceři Žofii, tehdy šestileté. „Mé drahé, mé milované dítě! Mé poslední štěstí, má poslední radosti! Až budeš moci číst a rozumět těmto slovům, už u tebe nebudu, mé sladké dítě, to budu už spojena se svými děťátky, která mne předešla, s tvými sestřičkami, a bude-li Bůh milostiv, s tvým andělem strážným, mé požehnání a má láska však zůstanou u tebe." Ani slovo o manželovi dokresluje její patrně spíše přátelský vztah k manželovi nebo tušení či dokonce jistotu o jeho milostném vzplanutí k švédské žákyni Fröjdě. Mladá žena pocházela z bohaté židovské rodiny Gumpertů. Sama po dlouhých létech přiznala, že ji B. Smetana obdivoval, ale jakýkoliv poměr odmítla. Umělcovy deníky z té doby se dílem ztratily, dílem jsou zašifrovány. Za svého života se s ní ještě dvakrát setkal. Okolnosti vztahů zůstávají zahaleny rouškou tajemství.

Smetanovy deníky vypovídají o smutku nad odchodem manželky, ale je opět zajímavé až zvláštní, že už v roce jejího úmrtí, konkrétně v zápisu z července r. 1859 vyplývá, že se bezhlavě zamiloval do Bettiny Ferdinandiové, ani ne devatenáctileté dívky vysoké, štíhlé postavy, tmavovlasé, temperamentní krásky o 16 let mladší. Historie Smetanových námluv se jakoby opakovala. Opět s ním Bettina koketuje, skutečnou lásku k němu zřejmě nepociťuje, ale rodiče nakonec svolují k sňatku.

Ženich odjíždí na devět měsíců zpět do Švédska a opět z deníkových zápisů vyplývá, jak se zralý muž trápí nad rozmary své budoucí ženy, běduje nad stručností a malým počtem dopisů, které dostává, sám píše často v naději, že dopisy naleznou patřičnou odezvu. Vztah končí zdánlivě šťastně sňatkem. V deníku novomanžela najdeme výjimečně stručný zápis z června 1860 „… Ó, jak ona byla nádherná!…" Bettina byla chytrá, vzdělaná žena, dobře hrála šachy, byla dobrá společnice, skvělá hostitelka. Jeden ze současníků vyjádřil její kvality lapidární větou: „Jediné, co Smetanovi závidím, je jeho choť." Kromě společenských povinností se starala dobře o rodinu, dobře vychovávala jak svoje dvě dcery Zdeňku a Boženku, tak nevlastní Žofii. Zlom ve vztahu mezi manželi nastal po narození druhé dcery někdy v 70. letech – okolo roku 1863. Bettina odmítla jakýkoliv intimní styk a důsledně na tom trvala. Pro Smetanu to byl šok, se kterým se do konce svého života nedokázal smířit. Ovšem nahlédneme-li do jeho deníků, změníme rychle názor na dříve často prezentovaný výrok, že jeho druhá manželka byla tvrdá necitlivá žena.

Smetana byl celý život velkým ctitelem žen, a to nejenom platonickým. Prožil několik milostných vzplanutí a jedním z nich byl i románek s mladou operní pěvkyní italsko-českého původu Lellou Ricci, která přišla do Prahy z Terstu v 70. letech 19. stol., krátce zazářila na operní scéně a zemřela ve čtyřiadvaceti letech patrně na syfilidu. Paradoxně odpočívá na Olšanech nedaleko skladatelovy první manželky Katynky a předčasně zemřelé milované dcery Bedřišky. Je velmi pravděpodobné, že touto tehdy nevyléčitelnou chorobou nakazila svého milence – B. Smetanu. Průběh této metly staletí je pomalý, o to záludnější. Musím se přiznat, že jsem umělcovy zápisky o počátcích jeho zdravotních potíží pročítala s mrazením v zádech a tlakem kolem žaludku. Děsila a děsí mě tehdejší a bohužel i dnešní naivita mužů, kteří jsou schopni podcenit nebezpečí pohlavních chorob. Syfilida byla kvůli pruderii minulých století také občas nazývána trapnou nemocí. Nebudu se příliš zabývat detaily let, ve kterých počáteční potíže přešly v naprostou hluchotu až k umělcově izolaci a smrti v Ústavu pro choromyslné. Uvedu jenom pár zápisků, které o své nemoci uvedl ve svých denících. Jeden z prvních: „…vyraženina nad žaludkem, která mi vadí a dělá bolesti až k zádám…" O rok později: „… ohromný nežit v rozkroku," o čtyři roky později „…vyrážka na těle, doktor řekl, že to není nic zlého…" Osudná noc 20. října 1874 „naprostá hluchota"… O pět roků později tráví čtyři týdny sám v bytě, nesmí s nikým mluvit a léčí se mazáním. Zbývá mu deset let života. V jeho obtížné situaci se ho ujala dcera z prvního manželství Žofie s manželem. Odstěhoval se za nimi do jabkenické myslivny a do Prahy občas dojížděl. Když se jeho stav zhoršil, byl převezen do Ústavu pro choromyslné v Praze 2, kde v krásném jarním dni 12. května 1884 zemřel.

Jeho druhá žena, která byla nejen chytrá, ale i vzdělaná, záhy poznala oč běží a velmi rozumně a včas ukončila intimní styk s manželem a ochránila tím nejen svoje zdraví, ale patrně při tehdejším stavu lékařských vědomostí a způsobu léčení této nemoci i svůj život.