Je snadné být velvyslankyní v Kuvajtu ?

Rozhovor s PhDr. Janou Hybáškovou,

bývalou velvyslankyní v Kuvajtu a autorkou knihy Čekání na válku, která právě vyšla

Paní Hybášková, jak jste se dostala poprvé do arabského světa?

Ocitla jsem se tam jako úplně malinké dítě, protože tatínek pracoval jako veterinární lékař v Alžírsku, takže když mi bylo pár týdnů, byla jsem odvezena do jižního, posléze do východního a středního Alžírska a nakonec do hlavního města Alžíru.

Kde a co jste vlastně studovala?

Začala jsem studovat arabistiku na vysoké škole v r. 1983 a myslím, že hned po druhém ročníku jsme dostali možnost účastnit se šestitýdenního kurzu arabského jazyka na Ústavu živých jazyků, v hlavním městě Tunisu. To byla ta první opravdová zkušenost. Rodiče tam byli šest let, ale mou vlastní osobní zkušeností byla letní škola arabštiny. Když jsem pak ukončila studium arabistiky na Karlově univerzitě, dostala jsem stipendium egyptské vlády a studovala jsem na arabské sekci Káhirské univerzity v letech 1988 a 1989. To bylo velice zajímavé, protože jsme byli limitováni tím, že jsme dostávali úplně stejné prostředky jako egyptští studenti Káhirské univerzity. Člověk měl možnost měsíce pohybovat se v arabském světě za stejných podmínek jako nejchudší arabští studenti, což myslím je výborná zkušenost pro mnoho dalších kroků v životě, to se každému Evropanovi hned tak nestane, aby dostával sto dvacet egyptských liber na měsíc.

Takže Vaše nedávná mise v Kuvajtu nebyla dílem náhody.

Nebyla dílem osudu ani náhody, já jsem předtím od r. 1991 do r. 1997 vedla odbor Blízkého východu na Ministerstvu zahraničních věcí, čili 7 let jsem byla odpovědná za spoluvytváření zahraniční politiky na Blízkém východě. Pak jsem byla velvyslankyní ve Slovinsku, následně jsem pracovala jako poradkyně státního tajemníka Teličky. Když vypukla protiteroristická operace Trvalá svoboda, byla do Kuvajtu vyslána česká protichemická jednotka, ale nebylo tam obsazeno místo velvyslance, obrátil se na mě jak pan prezident (V. Havel), tak ministerstvo zahraničí. Vzhledem k tomu, že v této době nebyl nikdo vhodný, kdo by tuto misi mohl vykonávat, mně vlastně nezbylo nic jiného, než ji přijmout.

Je velice složité tyto dva světy, islámský a evropský, srovnávat. Kromě toho, že je na Blízkém východě sluníčko a teplo a pro Evropana to má takový optimistický ráz, já se celkem nedomnívám, že by naše hodnoty, myslím tím tedy hodnoty západní judokřesťanské civilizace, byly jednoznačně a ve všech ohledech pozitivnější, lepší, cennější, než jsou hodnoty islámské populace. Myslím si, že to, co je obsaženo ve slově islám, to je určité spolehnutí se na obecný chod věcí a jakousi boží vůli, což je velice přítomný a silný prvek v islámské kultuře, dává těm lidem pevnější životní základ. V momentě, kdy ta společnost funguje vnitřním způsobem, je to dělá šťastnějšími než jsme my. Někdy dojde k prudkému nárazu na západní civilizaci, na její informační a technologickou expanzi. Islám pak na to neumí najít odpověď a způsob, jakým si odpovědi hledá, je velice diskutabilní.

Ráda bych se zeptala, co Vás na práci velvyslankyně nejvíce těšilo a co naopak rozčilovalo?

Na práci velvyslance mi nejvíce vyhovuje to, že je to činnost, která spojuje sociální aktivity na jedné straně, na straně druhé je to přece jenom hlavně práce úřednická a na straně třetí je to práce politického analytika. Takže máte vlastně možnost se věnovat sledování a analýze politických událostí, vytvářet si určitý politologický náhled ... a na straně druhé, když vás přestane bavit počítač, hloubání a přemýšlení, je tam ta živá činnost. Vyhovuje mi, když mám práci, která obsahuje obé. Nejen život v sociální aktivitě, i když těch je na velvyslaneckém postu také dost, ale člověk se musí zamyslet nad světem, v němž se nalézá. Velvyslanec má právě možnost tyto věci kombinovat. Dobré je to v tom, že u velvyslance se předpokládá určitá míra politické a občanské samostatnosti, ne vše je dáno úředními předpisy. Když dotyčný chce, může si najít nějaký svůj projekt, který má šanci dovést do konce, a který může být významný a zajímavý.

I tato možnost, vybrat si samostatně určité působení, je na jeho práci zajímavá.

Přicházela jste běžně do styku s místním obyvatelstvem v Kuvajtu, nebo Vaše činnost spočívala převážně v aktivitách uzavřených za zdmi vyslanectví a jiných rezidencí politiků a činovníků, s nimiž jste musela spolupracovat?

Záleží to na úkolu mise, kterou plníte. Umím si představit, že naši kolegové, především ve státech Evropské unie, kupříkladu v Bruselu, mají administrativní agendy tolik, že jim mnoho času na kontakty s normální populací nezbývá. V době, kdy já jsem byla v Kuvajtu, bylo naším hlavním úkolem poskytnout veškeré zabezpečení naší protichemické jednotce, a pakliže jsme se s někým stýkali, tak to byli převážně vojáci, ať už čeští, američtí nebo britští. Za normálních okolností je samozřejmě úkolem velvyslance se nejen stýkat s diplomatickým sborem, což je povinnost, která se nedá obejít. Když máte veliký diplomatický sbor, bohužel vám spoustu času zaberou formální povinnosti, návštěvy recepcí, kondolence, rozlučky a podobně. Když je sbor menší, tak se s ním člověk dostane ke krajanům a k místní populaci. Záleží to také samozřejmě na velikosti velvyslanectví. Když je člověk sám, je to těžké, a o to více je pak vystaven podmínkám běžného života. Pro moji misi v Kuvajtu bylo nutné, abych byla velmi oběma nohama na zemi. Řadu věcí jsem si musela zařídit úplně sama, a tím pádem nutně byla v každodenním styku s místním obyvatelstvem. Je to tak třetina na třetinu. Třetinu věnujete diplomatickému sboru a třetinu úředním povinnostem, a za normálního stavu věcí, nikoli válečného, můžete třetinu věnovat kontaktu s tou zemí, krajany, obyvateli, kulturou.

Jak jste se tam, v prostředí islámu, cítila jako žena? Ženy – političky nebo jinak veřejně známé či úspěšné nejsou asi v těchto zemích běžným jevem a vztah místních k takovým ženám z jiných částí světa musí být nutně jiný než u nás. Sice i v Evropě je ještě mnoho co napravovat, ale přesto jsme již běžně zvyklí na úspěšné ženy v nejrůznějších oborech. A tam?

U mě to bylo o to zajímavější, že já jsem skutečně byla první a jediná žena – velvyslankyně v Kuvajtu. Nikdy přede mnou tam žádná žena velvyslankyní nebyla. Už toto je bizarní moment, být někým prvním na světě. Počátek byl rozpačitý pro obě strany, protože Kuvajťané neměli formální oslovení pro ženu velvyslankyni a já jsem se nechtěla smiřovat s tím, že mi všichni budou říkat mistr Jana, velvyslanec Jana i když v arabštině dnes již existuje přechýlenina. Posléze se myslím rovnováha ustálila, já jsem se snažila ne příliš provokovat ve věcech jako je oblečení, vystupování, dávání přednosti a podobně. Na druhé straně se mi nikdy nestalo, že by to, že jsem žena, jakkoli zabránilo v plnění povinnosti, spíše naopak. Kdyby člověk byl v Evropě v diplomatickém sporu jedinou ženou, tak má všude přednost. V Kuvajtu jsem žádnou neměla, prostě jsem byla jako každý jiný velvyslanec, ale nikdo mi neubíral možnost být přítomná čemukoli, kdekoli a jakkoli.

Vidíte posun k lepšímu postavení žen v arabském světě? Je klíčem vzdělání těchto žen? Nebo nejprve dostatečné vzdělání jejich mužů, kteří musí pochopit, že ženy mohou mnohem více než jen rodit děti a starat se o ně?

To je velice složitá otázka. To co vede ženu v arabském světě k samostatnosti, kupodivu není ani tak vzdělání, ani míra vyzrálosti mužů, jako existenční nutnost se živit. V chudších arabských státech, kde je většina rodin především ze střední a nižší střední vrstvy, musí ženy pracovat, aby rodina přežila. Pracují jako bankovní úřednice, v nižší administrativě, ve školách jako učitelky. Žena v momentě, kdy pracuje, musí mít právní subjektivitu, mít právo dědit, vlastnit. Žena, která tato práva potřebuje, se o ně uchází. V zemích, kde je poměrně rozsáhlá nižší střední vrstva, ženy musí tato občanská práva mít, aby se mohly uživit. Vlastně to vytváří tlak na zákonodárství, které pak umožňuje rozvody a dělení majetku a podobně. Jiná situace je v bohatých arabských státech, kde ženy nemají potřebu vydělávat, jejich zdrojem existence není vlastní výdělek, ale jsou sociálně závislé na svých mužích. Tam je situace úplně opačná, právě tyto ženy se nejvíce snaží o to, aby situace zůstala taková jaká je. Moje zjištění jsou, že žena, která nemusí vydělávat, tak opravdu ani nechce vydělávat. Je to vidět na bahrajnských, Qatarských volbách, a dostanou-li ženy volební právo v Kuvajtu, bude vidět i zde, že ženy volí nejkonzervativnější, nejvíce fundamentalistické islámské směry. Protože věří, že jimi vytvářené zákonodárství jim umožní dál setrvávat pohodlně a zajištěně v domácnosti.

Jak se vyrovnáváte s pocitem, který musí mít nutně každý, kdo se pohybuje ve světě plném bídy, nemocí, chce pomáhat a ví, že nemůže pomoci každému, ale jen malé hrstce potřebných?

Sociální situace v Iráku je naprosto zoufalá. Mně se to stalo po osvobození Iráku, když jsme zjistili skutečný stav na jihu země. Populace byla opravdu decimovaná i fyzicky a potřeba pomoci souvisela i s tím, že ČR jako člen OSN se velice zasazovala o udržení sankcí vůči Iráku a právě tyto sankce na druhou stranu poškozovaly místní obyvatelstvo. Člověk měl nakonec téměř výčitky svědomí, když viděl dopad sankcí. Myslím si, že dnes už všichni v řadách diplomacie chápou, že v krátkodobém období humanitárních katastrof je dobré poskytnou přímou pomoc, ale že daleko důležitější je pomoc nepřímá, stipendia, zlepšení obecných sociálních podmínek, ne darovací akce. Někdy je to srdceryvné, zejména když máte možnost přejíždět z Kuvajtu do Basry. Je to šedesátikilometrová vzdálenost přičemž na jedné straně máte nejbohatší společnost na světě a na druhé straně jednu z nejchudších islámských populací. Vyrovnáváte se s tím obtížně.

Teď směřujeme k Vašemu pobytu v sousedním Iráku, v Basře, kde několik měsíců pracovala česká polní nemocnice, kvůli níž jste byla odvolána z funkce velvyslankyně. Prohlásila jste, že ukončení činnosti této nemocnice je předčasné a kritizovala toto rozhodnutí naší vlády jako chybný krok. Podle Vás měla nemocnice zůstat mnohem déle. Nelitujete toho, že jste si takto připravila rychlou cestu zpět do ČR? U nás doma z Vašeho odvolání udělala média docela pěkný malý skandálek, i když nutno říci, že dávala za pravdu spíše Vám.

Na tento dotaz neodpovídám poprvé. V případě, že se člověk rozhoduje nějaký krok udělat a je velvyslancem, předpokládá se, že je dostatečně dospělý na to, aby zvážil důsledky svého konání, takže těžko lze hovořit o lítosti. Já si stojím za svým, že nemocnice v Basře měla zůstat, že skutečně byla odvolána nejen předčasně, ale i svým způsobem potupně, jak naznačují některé opoziční strany. Myslím, že jako někdo, kdo nesl a nese odpovědnost za vyslání této nemocnice i vůči českému daňovému poplatníkovi, jsem nemohla neříct své a že toho nemohu litovat.

V každém případě Vás nyní česká veřejnost dobře zná a pamatuje si, že Vy jste ta rebelka, která si prosazuje svou a zároveň také odvážná žena, která se nebojí pracovat s plným nasazením ve válečných podmínkách. Jak s tím nyní naložíte?

Já se strašně vzpěčuji výroku rebel, jsem velice loajální člověk, který má rodinné důvody, nějakou snahu vůči naší zemi. Velice ráda bych rozlišila rebelství vůči komu a čemu. Já se nedomnívám, že bych byla rebelem vůči naší zemi. Být rebelem vůči rozhodnutí konkrétní vlády sestavené z konkrétních politických subjektů je samozřejmě jiná věc. Já jednoznačně vždycky jako velvyslanec za různých vlád a prezidentů, cítím větší odpovědnost vůči zemi než vůči ministrovi, nebo politické straně. Právě proto mi to slovo rebel ne úplně sedí. Nedomnívám se, že bych jakkoli poškodila Českou republiku. Všechny své schopnosti a zkušenosti bych ráda dál uplatňovala, tak abych mohla hájit zájmy naší země. Proto jsem se nyní poměrně složitě, ale přesto rozhodla kandidovat jako nestranický kandidát ve volbách do Evropského parlamentu.

Protože děláme rozhovor pro Český dialog, nesmí chybět otázka na Čechy, kteří v Kuvajtu, kde jste byla velvyslankyní, žijí.

V Kuvajtu je poměrně veliká komunita, se kterou jsme se nejenom setkali, ale jedním z mých významných úkolů bylo zajistit bezpečnost této komunity, tzn. připravit lidi na možný průběh válečného konfliktu na území Kuvajtu. Pořádali jsme školení o protichemické, biologické a radiační ochraně. Distribuovaly se masky, mezitím jsme prováděli opětovnou evakuaci. Spoustu maminek s dětmi jsme vládním speciálem dostávali do České republiky. To jsou situace, kdy jde všechno na hranu a člověk zažije nejrůznější zážitky. Česká komunita v Kuvajtu je dosti početná, má něco kolem 150 lidí na dvoumiliónový stát. Jsou to zpravidla lidé, kteří zde žijí velice dlouho. Kuvajt nikdy nikomu neuděluje státní občanství, oni zůstávají českými občany za všech okolností. Udržují mezi sebou velice hezké vztahy, stýkají se a je tam řada žen, které jsou provdány za Kuvajťany velmi šťastně a spokojeně, jsou tam bohužel i dámy, které takové štěstí neměly. Žije tam celá řada českých lékařů a myslím si, že ta komunita je zajímavě strukturovaná, je v ní hodně osobností a bylo mi příjemné se s nimi setkávat.

A Vaše děti? Cestují s Vámi a seznamují se s jinými kulturami rády?

Mám dvě dcery a obě se mnou absolvovaly v zásadě všechny mé pobyty, s výjimkou jara 2003, když probíhala irácká operace. To byly v Čechách a já jsem pracovala v Kuvajtu. Cizí prostředí je zajímá, ale jen do určité míry. Když už je všelijakého cestování a létání příliš, přestává je to přirozeně bavit a raději se uklidí někam do koutku a hrají karty, než aby chtěly se mnou řekněme poznávat památky a zajímavosti té země. Což je, myslím, u dětí přirozené. Problém diplomatických dětí ovšem je, že kvůli častým přesunům nemají opravdové kamarády.

Jakou byste jim přála budoucnost? U nás doma, nebo někde daleko odtud, ve světě, který už měly možnost poznat? Vždyť dnes je mezi mladými běžné naštěstí už i u nás cestovat, poznávat, studovat, pracovat v Americe, Austrálii nebo někde úplně jinde. Člověk by až řekl, že se mnozí snaží dostat se naschvál rodičům a naší malé republice co nejdál na druhou stranu zeměkoule. Naštěstí se ale dnes vždycky můžou vrátit…

Jako každý rodič můžu říct jediné, že bych ráda viděla, aby byly šťastné a spokojené, a je mi jedno, jestli toho dosáhnou tak, že se vdají a budou doma, nebo jestli naopak odjedou do zahraničí, kde budou dělat vysoce profesionální činnost. Ráda bych, aby se jim splnilo to, co my jsme mohli zažít po roce 1989, volně a svobodně se rozhodovat a mít pocit, že je to normální.

Přeji Vám hodně energie do další práce, ať již to bude ve službách české diplomacie, Evropského parlamentu či kdekoli jinde a věřím, že o Vás zase brzy uslyšíme.