Inna Rottová - Superprázdniny

6-7 2001 Povídka česky
obálka čísla

    "Lucko, mám dojem, že se ti přihodilo něco nepříjemného," prohlásila má babička, jakmile jsem překročila práh. Prý se na mně všechno pozná už podle toho, jak odemykám dveře. Na rozdíl od mámy a táty a vůbec všech dospěláků se nikdy neptá, co je nového nebo jak jsem se měla ve škole. Asi ví, že se ve škole nic nového nemůže stát a že je to furt stejné: vykládá se, zkouší se a známkuje se. "Můžu ti nějak pomoct?" nabízela se.
    "Nemůžeš," odpověděla jsem krátce. Takovou odpověď by Káťa považovala za drzost. Káťa byla má druhá babička, tátova máma, které nikdo z nás, ani její vlastní synové, totiž mí strýcové a táta, nesměl říkat jinak než jen tak: Káťa. Ale maminčině mamince všichni říkali babička, a proto jsem jí mohla povědět všechno, co chci a jak chci. Tak jsem se jí svěřila: "Musím napsat slohovou práci Mé prázdniny..."
    "No a? V čem je problém?" Babička věděla, že slohové práce píšu ráda.
    "Přece nemůžu znovu napsat, že jsem zase celé prázdniny zůstala v Praze."
    "Proč ne?"
    "Všichni se mi budou smát..."
    "Proč by se smáli? Strávila jsi je snad špatně?" trochu se polekala babička.
    "To ne, byly supr," řekla jsem popravdě. "Jenže, například, Hanka bude psát o prázdninách na Malorce. Jakub byl s rodiči v Itálii. A víš, kde byla Martina Kubásková?"
    "To je ta, která má tatínka v bance?" upřesňovala babička.
    "Jo. Martina byla na Floridě!"
    "To je toho," pokrčila rameny babička. Tvářila se, jako bychom měli peníze na dovolenou na Kanárech a cesty kolem světa. Jako bychom si nikdy nedělali legraci, že jako rodina obyčejných inženýrů, která nemá ani chatu, ani auto, jsme byli a zůstali sociálním případem. Máma s tátou sice založili firmu, ve které zavedli unikátní technologii výroby nějakých supercitlivých čipů, ale ty peníze, co za ně dostávají, jim tak akorát stačí na zaplacení nájmu, úroků z půjčky na výrobní zařízení a na další věci, ze kterých se vyrábí... Ale o té své technologii po večerech pořád básní... Mají velikou radost, že ji už nemusejí dlouho prosazovat jako dřív, kdy by ji směli přihlásit leda jako zlepšovák a pak by ji stejně zavedli podle plánu až za mnoho let... Jsou rádi, že se jim tu technologii podařilo vymyslet a hned ji použít a pořád ji zdokonalovat. I když jejich výrobky odebírá za pár korun nějaká německá firma, která je pak za těžké marky a dolary dodává do celého světa. A dokonce i do našich podniků , které rovnou za koruny od tátovy firmy ty jeho výrobky odebírat nechtějí, protože se bojejí, že když nemají zahraniční značku, tak prý nejsou dost kvalitní.
    Táta s mámou musejí pořád pracovat a nemají ani čas, ani peníze na dovolenou. A poslední čtyři roky mě každé prázdniny posílali na Kátinu chatu.
    Ale loni jsem prohlásila, že radši skočím z okna, než abych tam jela. Už jsem nechtěla u Káti napřed milé králíčky krmit a pak se dívat, jak je zabíjí, stahuje a na smetaně vaří. Potom ještě poslouchat její výčitky, že je odmítám jíst.
    Táta se tehdy naštval, vyčetl mamince, že to mám od její bláznivé matky, a pohrozil mi, že celé léto zůstanu v Praze.
    Zůstala jsem a bylo to supr. Prolezly jsme s babičkou všechna možná muzea, výstavy a zahrady, chodily jsme na odpolední koncerty do kostelů a do krásných zahrad na divadelní představení. Nebo jsme jen tak bloumaly uličkami a babička mi vyprávěla o zajímavých domech a o lidech, kteří v nich před staletími žili.
    Letos jsem zase odmítla jet ke Kátě a řekla jsem, že chci zůstat doma v Praze. Táta řekl, že jsem úplně blbá. Maminka jen poznamenala, že stejně nemáme peníze. Z těch několika tisíc, které mi ušetřila na prázdniny, musí zaplatit školné a mé kurzy angličtiny, které se teď zdražily na dvojnásobek.
    "Kdy máš ten sloh odevzdat?" ptala se mě babička a vyndala z ledničky těstovinový salát. Obědy ve škole mi máma před rokem odhlásila. Mívala jsem časté angíny až nám jedna doktorka řekla, že je to z toho věčného masa a mléčných jídel, které máme ve škole každý den. Prý má maminka zkusit mi to maso a máslo omezit. Že ale nesmí nikomu prozradit, že to má od ní. A opravdu jsem od té doby nezastonala.
    "Za týden," odpověděla jsem babičce a pochutnávala jsem si na kuličkách kukuřice a kostičkách okurky smíchaných s obdélníčky těstovin.
    "Říkáš, že Hanička byla na Malorce?"
    "Jo. A Jakub v Itálii. A Martina na Floridě."
    "A vyprávěli o tom něco?"
    "Jo. Že to bylo moc hezký. Že pořád svítilo slunce. A pořád se koupali. A voda bylo hodně teplá. A byly velké vlny... Jo, a Hanka měla nové plavky. Takové tmavě modré s bílým lemováním a hodně vystřižené..."
    "A Martina?"
    "Ta zase měla plavky dvoudílné. Martina má už velká prsa a vytahovala se, že..." vtom jsem se zarazila. Babička se pobaveně usmívala.
    "A co tam viděli v těch dalekých zemích?"
    "No... Já ani nevím... povídají o koupání... o opalování... že pivo bylo jen v plechovkách... a tak vůbec..."
    "Lucko, mám nápad...," zajiskřilo v očích babičce. "Ten sloh bys mohla napsat o svých letošních prázdninách v Americe. Co bys tomu řekla?"
    "No jo, jenže jsem holkám už řekla, že jsem celý léto byla v Praze."
    "Řekneš, že ses prostě nechtěla vytahovat tím, že pro tebe Amerika neznamenala jen válet se na pláži... A hned zítra se do toho pustíme!"

    "Táák," zahájila jako obvykle češtinářka svou hodinu. Poklepala na stoh sešitů: "Tady jsou vaše výsledky. Zklamali jste mě... Přes léto jste zapomněli pravopis... A co se týká obsahu...," rozhlídla se po nás, "není to nic moc... Ačkoliv..." Upřela na mě ironický pohled. Vždycky se na nás dívala ironicky. "Ale než vám rozdám vaše kostrbaté popisy horkého sluníčka, modrého moře, střihů plavek a toho, jak se maminka spálila a tři dny pak nemohla z hotelu ven, což jsou hlavní myšlenková témata vašich prací," pokračovala jízlivě češtinářka, "bych vám přec jen ráda přečetla, co o svých prázdninách napsala Vronská... Lucie, nechceš nám to přečíst sama?"
    "Ne, prosím ne," vypískla jsem.
    Vtáhla jsem hlavu mezi ramena. Bušilo mi v uších. Přesto jsem slyšela, jak češtinářka čte, jak jsem s babičkou na pozvání jejích přátel letěla do Holywoodu. Jak jsme se cestou zastavily v Paříži a šly do Louvru. Jak jsem tam obdivovala Moneta a jak jsme se seznámily se starým galeristou, který si pamatuje na Braqua a Picassa.
    Jak jsme pak přiletěly do New Yorku. Co jsem viděla v Museu moderního umění. Jak jsme překonaly strach a nahlédly do zchátralých ulic v okolí Bronxu. Jak jsme se rychlovýtahem vyvezly na mrakodrap, do kterého se vejde celé město. Jak jsme jezdily v taxících, které musejí být žluté. Jak jsme byly na koncertě v Carnegie Hallu. Jak nás z divadla na Broadwayi vezl taxíkář, který je divadelní režisér, ale po nocích taxíkaří, aby si vydělal na nový chrup. Jak jsme jely dálkovým autobusem napří č Amerikou a co všechno jsme viděly a zažily na cestě do Holywoodu.
    Češtinářka ztichlé třídě z mého slohu četla o staré architektuře a o tom, co se mi líbilo na moderních vilách, a jak jsme se s babičkou účastnily turistické prohlídky holywoodských ateliérů. Jak jsem zblízka zahlédla i několik filmových hvězd.
    V tu chvíli jsem si vzpomněla, že jsem taky chtěla popsat, jak jsem s nimi osobně mluvila, ale babička mi řekla, že bych neměla zas až tak přehánět...
    Celá třída bez dechu poslouchala všechno to, co jsem vyčetla z knížek, kterými jsme se celý týden s babičkou prohrabávaly.
    "Kdybys tam, Lucko, neudělala dvě pravopisné chyby, dostala bys jedničku s hvězdičkou," uzavřela čtení češtinářka. A s lítosti dodala: "Musela jsem nad tou vynechanou čárkou a nad tím tvým schonem s chá přimhouřit obě oči, abych ti místo trojky dala dvě," usmála se na mě povzbudivě.
    Když jsem o přestávce šla na záchod kolem sborovny, zaslechla jsem, jak si češtinářka stěžuje: "Já se na to vykašlu! Ta třináctiletá holka toho za jediné prázdniny ví o Americe víc, než já za všechno své krvavě zaplacené cestování."



Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012