Literární akademie - Literární akademie - Cizinci ve vlaku

3 2004 Ostatní česky
obálka čísla

Alan se díval po přeplněném nástupišti. Davy proudily neznámo kam a kdyby se na ně člověk podíval z ptačí perspektivy, soustředil se, přimhouřil oči, jistě by spatřil fantaskní obrazce. Alan letmým dotekem prstů zkontroloval přítomnost jízdenky v zadní kapse u kalhot. Zvedl svůj kufr ležící v nádražním prachu a zamířil na modře nalakovanou, oprýskanou lavičku. Stála přesně naproti místu, kam měl jeho vlak přijet. Sledoval všechno to hemžení kolem sebe, zmatené pobíhání blonďatého chlapečka, nervózní pošlapávání staršího muže s až nemožně obrovským zavazadlem, i veselý, koketní smích mladých dívek.

Přiběhl k němu malý, černý, chlupatý voříšek s nezbednicky veselýma očima psím světem protřelého pána. Zároveň se v jeho tváři daly najít znaky a stopy osamělého a snad i smutného pouličního života. Alanovi toho až neuvěřitelně sympatického a přátelského zvířete bylo líto. Opatrnými, jemnými pohyby prstů zkušeného hudebníka čistil psovi zanesenou, zplstnatělou srst.

„Tak, kamaráde, je z tebe fešák," pohladil ho po hřbetě a pes mu odpověděl vděčným zavrtěním ocasu. Nahmatal mu obojek, hledal na něm psí známku, adresu… Obojek byl tmavý, mírně roztrhaný a nesl nějaký, léty vyšisovaný nápis. Alan se sklonil, aby rozluštil červená, kostrbatá písmena.

ALAN. Alan se musel překvapeně smát. „Tak to vidíš, jmenujeme se stejně. Mám jméno vhodné pro psa," dobrosrdečně mu zacukaly koutky a malého Alana podrbal za ušima.

Po této zvláštní příhodě cítil k psovi tak trochu nesmyslně odpovědnost. Šel se zeptat bodře vypadajícího muže na informacích, jak to s jeho malým kamarádem je.

„Jo, jo ten tulák… Každej den tady žebrá jídlo, ale nic neudělá, nemějte strach," usmíval se, až se mu ve tváři objevily přátelské ďolíky.

„Myslím, že ti možná radši začnu říkat Tuláku," oznamoval Alan psovi, když si ho odváděl k lavičce. Sotva usedli, vlak právě přijížděl.

„Tak vstříc novému domovu," mrkl na psa. Ten se, když uslyšel hukot lokomotivy a skřípění brzd, zuřivě rozštěkal.

„Ty jsi nějaký obranář…," pohladil psa, ačkoliv obdržel od okolí několik nevrlých pohledů.

Za pár minut už byli pohodlně usazeni v pro ně prostorném kupé. Velký Alan s rozloženými novinami na sedačce a malý pod ní. Na stolku měl odloženou knihu a šálek horké kávy, kterou právě pevně uchopil a nasával její silně aromatickou vůni. Navzdory tomu, že se vlak právě rozjížděl, se mimo šálek neocitla ani kapka. Alan měl nezvykle jisté, klidné ruce. Byl na ně nesmírně, až přehnaně opatrný, stejně jako ostatní lidé živící se jejich výjimečností. Světoznámí umělci, hudebníci, uznávaní chirurgové.

Za pár minut už malý Alan spokojeně podřimoval a velký se chystal následovat jeho příkladu. Noviny pečlivě složil na geometricky přesný obdélník a pohodlně se opřel do sedačky. Pomalý, houpavý pohyb vlaku ho ke spánku přímo nutil. Z několikaminutového klimbání ho probralo až zavrzání právě otvíraných dveří. Stál v nich dokonale upravený, elegantní muž vysoké postavy. To, s jakou přehnaností měl vyžehlený, jistě drahý, oblek, vyleštěné boty a učesané havraní vlasy, působilo skoro nepříjemně, zvlášť ve smutném kontrastu s Alanovou skromnou vizáží. Alan na něj rozespale zamrkal, pes se jen nervózně zavrtěl.

„Dobrý den, pane, omlouvám se, že ruším," promluvil melodickým hlasem s anglickým přízvukem onen muž.

„Je tady volno?"

„Jistě," odpověděl Alan rozpačitě ze svého pravděpodobně dosti neupraveného zevnějšku. Zkoumavě si prohlížel svého nového spolucestujícího, který právě ukládal do zavazadlového prostoru malý, černý kufřík.

„Máte hezkého psa," zapředl jednoduše konverzaci, když usedl. „Jak se jmenuje?"

„Al – vlastně Tulák."

„Dost příznačné jméno."

„Našel jsem ho dneska potulovat se po nádraží," sklonil se, aby uviděl psův spokojený výraz a pravidelné zvedání hrudníku. „Je unavený," řekl téměř láskyplně.

„Vážně jste si ho jen tak vzal?" zeptal se tónem ze kterého se nedal vyčíst ani obdiv ani opovržení. „A odkud vlastně cestujete?"

„Z Belgie. Vy?"

„Já z Londýna. Mám tam matku. Otec je Čech, ale já byl spíš vychováván v Anglii a po anglicku," pousmál se. „Chtěla ze mě mít anglického džentlmena."

„Říkal jsem si, že máte takový zvláštní britský akcent," a zvláštně netečnou, pokerovou tvář, pomyslel si.

„Copak to čtete? Knihy jsou mojí vášní, samozřejmě jen ty dobré," ozval se po chvíli ticha onen anglický džentlmen a už po knize vztahoval ruku. „Á Anna Karenina. Líbí se vám?"

„Málem nudou okusuju stránky," pokrčil rameny Alan.

„Anna Karenina je výborná kniha," pravil ledově jeho spolucestující v tmavém obleku. „Musí se jen správně pochopit. Je o lidské slabosti i síle," řekl už trochu přívětivějším tónem, ale stále ještě mírně rozladěn, stejně jako člověk, jemuž pomluvíte třeba jeho oblíbený film.

„Neříkám, že není. Jen… jsem trochu na jiné žánry – třeba taková rafinovaná, šťavnatá detektivka… Tohle mi dala moje žena. Prý aby ze mě nebyl úplný kulturní analfabet, ačkoliv někdy naznačí, že už je stejně pozdě," pousmál se, a byl si jist, že říct tohle někdo muži naproti jemu, byl by nekonečně uražen. „Mám doma ještě pěknou hromádku: Hemingwaye, Remarqa, Němcovou… Prostě všechno čemu ona říká klasika. Pro mě je klasika spíš Agatha Christie nebo třeba Dick Francis. Vaše žena tohle nedělá? Myslím, že vám nevnucuje svůj vkus? Ženy tohle většinou dělají."

„Moje žena je mrtvá," odpověděl mu a z jeho tváře se při vyřčení těchto čtyř slov nedala vyčíst žádná emoce.

,Mrtvá?‘ lekl se v duchu Alan a sotva znatelně se oklepal.

„Tragicky?" vyklouzlo mu z úst při pomyšlení, že manželka dobře vypadajícího pětatřicátníka nemohla být nikterak stará.

„Dá se to tak říct…," zvláštně se mu zalesklo v očích.

„Co… Co vlastně děláte? Myslím zaměstnání," dost neobratně se pokusil dostat z osidel tématu, při kterém tonul v lehkých rozpacích. „Já hraju na klavír. Koncerty a tak," zálibně si prohlédl své ruce. „Hudba je už od malička moje láska."

„Já… Já nedělám nic. Dědím," odhalil své až nepřirozeně bílé zuby v krokodýlím úsměvu a jemně naklepl Alanovi nepříjemné téma. „Ale nemyslete si, že je to jen tak," zprudka a zpříma se mu podíval do očí. „Musel jsem tomu trochu, řekněme, pomoct," říkal pomalu a očima vpaloval do Alana díru.

Alan myslel, že se přeslechl nebo to špatně pochopil. Uhnul pohledem, už nemohl vydržet sílu tmavých, takřka černých očí.

„No, ano, příteli," řekl v odpověď otazníkům v Alanových očích a zlomyslným způsobem zdůraznil slovo příteli. „Zabil jsem ji. Musel jsem," říkal hlubším, jaksi důvěrným tónem a přes tvář se mu mihl drobný úsměv. Dělalo mu dobře Alana šokovat. „Nebo si snad dovedete představit, že bych já někdy pracoval?" lehce zvedl svoje pěstěné ruce. „Chtěla se rozvést. Moc si zahrávala," padoušsky přimhouřil oči.

Alan byl úplně konsternován. Hleděl na muže, kterého znal sotva pár desítek minut, trochu poplašeně.

„Nevěřím," řekl tónem, který měl působit rozhodně, ale v žádném případě tak nepůsobil.

„Nevěříte?" jeho tvář získala trochu mefistofelský výraz. „Chtěl byste vidět důkaz?" pohledem ulpěl na svém malém, černém kufříku.

„Blafujete," zašeptal Alan a právě v ten okamžik se otevřely dveře jejich kupé.

„Dobrý den, pánové," pravil monotónně klidný hlas postaršího vlakového revizora ve vybledlé o číslo menší uniformě. „Můžu vás poprosit o jízdenky?" řekl, když vstoupil dovnitř.

Alan na něj v jeden okamžik pohlédl jako na záchranu. Měl neodolatelnou chuť, říct mu všechno to, co si právě vyslechl. Věřil by mu ale? Věřil by mu vůbec někdo? Při pohledu na klidnou, vážnou důstojnost svého přítele si nebyl jist. Nebo možná bohužel ano.

„A od vás, pane?" vytrhl ho z úzkostných myšlenek netrpělivý revizor.

„A-ano. Jistě," vykoktal a svými, jindy tak jistými, prsty mu podával mírně zmačkanou jízdenku.

„V pořádku," řekl milým, nikoli takzvaně sterilním hlasem jako jeho kolegové. „Na shledanou a příjemnou jízdu."

Alan měl pocit, jako by na něj zlomyslně mrkl, v duchu se ale hned okřikl. Paranoia je největší nepřítel.

Sotva za revizorem zaklaply dveře, výraz Alanova spolucestujícího se okamžitě změnil, tak náhle jako tvář herce.

„Ale, ale vypadáte nějak polekaně. Známka toho, že mi přece jenom věříte," předl jako kočka onen neznámý, podivný cizinec.

„Proč bych měl?" vybuchl Alan, částečně proto, že si nebyl jist. „Proč byste mi tady všechno tohle vykládal? Možná jste si to všechno vymyslel. Možná vás baví šokovat… Možná –"

„Ano, možná…," přerušil ho a vytáhl z náprsní kapsy cigaretu. „A možná ne," připálil si malým, snad stříbrným zapalovačem. Táhle a pomalu nasál a vypustil našedlý kouř.

„Právě teď bych se mohl zvednout a jít na policii," namítl Alan.

„A co byste jim asi tak řekl? Vsadím se, že byste nedal dohromady ani můj popis," říkal samolibým tónem a sledoval špičku rozžhavěné cigarety.

Měl pravdu. Jeho vzhled byl částečně tak nezvyklý, jako nepopsatelný. Samozřejmě kromě takových banalit jako je výška, barva očí, vlasů… Neměl žádnou jizvu, znaménko… nic určujícího. Alan si nebyl jistý ani jeho věkem. Mohlo mu být stejně dobře čtyřicet jako třicet.

„A proč vám to říkám? Každý máme svoje tajemství. Ano, i vy,„ řekl měkce. „Možná mi ho ještě dneska povíte. Navíc… Vy neznáte mě, já neznám vás. Neznám dokonce ani vaše jméno."

„Jsem –"

„Ne," zadržel ho lehce ale prudce zdviženou pravicí. „Ne, příteli. Jsme vlastně cizinci a cizinci zůstaneme," říkal přátelsky, až se Alan lekl sympatie, kterou k němu začínal cítit.

„Asi už jsem začal mít výčitky. Výčitky svědomí. Tímhle zlozvykem zrovna moc netrpím. Ani upřímností většinou netrpím," hořce se pousmál.

„Pro vás je upřímnost zlozvyk? Já měl vždycky za to, že je to klad," mírně ho Alan popíchl.

„S poctivostí a upřímností dneska nikam nedojdeš. Podívejte… Lidi jsou svině, jestli chceš uspět, musíš bejt větší," odhodil na okamžik masku své dokonalé uhlazenosti.

„O trochu míň skepticismu by vám neuškodilo."

„To není skepticismus, to je realismus. Bohužel," lehce pokýval hlavou.

Na Alana v ten moment působil moudrostí a smířeností starého muže.

„No, vida, už jsme tady," řekl vesele i smutně zároveň Alanův netypický spolucestující po chvíli ticha. „Tak to už se asi to vaše tajemství nedozvím. Škoda. Jsem si jist, že by bylo alespoň trochu skandální. Máte to v očích," mrkl na něj. „Tichá voda břehy mele. Tohle přísloví mám rád. Na vás určitě platí dvojnásob."

Alanovy tváře získaly lehce nachový nádech.

„Tak, pánové," ozval se zase onen muž, když v ruce pevně svíral již zmíněný malý, černý kufřík. S neznámým obsahem. „Budu vás už muset opustit. Bohužel. A přitom mám ještě tolik historek, které by stály za řeč," přimhouřil oči a Alana při jeho slovech ,tolik historek‘ lehce zamrazilo. Ne zcela nepříjemně. Jako při napínavém filmu.

„Nevadí, příteli, myslím, že máte i tak o čem přemýšlet," nasadil si tmavý klobouk hluboko do čela.

„Tak příjemnou cestu," spokojeně se pousmál, v očích takový zvláštní téměř vševědoucí lesk a elegantně jako kočka proklouzl ven.

Alan dobrou minutu s pohledem upřeným ke dveřím doufal, že ten tajemný, neznámý, anglický džentlmen je dobrý lhář. Tak dobrý jak vypadá. Velmi, velmi přesvědčivý.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012