Ab intestato

8 2001 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

    Trochu potíž. To s tou Amerikou. Představila se dobře, policajtem na Kennedyho letišti, takhle kolem druhé ráno, když jsme tam dorazili, pohlédl na naše slabých patnáct hodin stará rezidentská víza a pravil:
    "Welcome on the board!" Čili: "Vítejte na palubě!"
    Samozřejmě že jsme byli indoktrinovaní a nevěděli o tom, a na číhané, na co všecko nás v téhle zemi připravovali pánové Dickensem počínaje a E. E. Kischem konče. O dva měsíce později jsme už bydleli v Ciceru, městečku česko-italském a proslaveném Al Caponem, o kterém se starý agent Kominterny, E. E. Kisch zmiňuje, jako o zločinecké vesnici, ačkoli je to docela obyčejná dělnická čtvrť. V Americe se tomu říká čtvrť modrých límců, což bílému límečku Kominterny nikdy nedošlo.
    O sedmnáct let později byl stejně vyjevený Viktor Ivanovič Bělenko, který ulítl Brežněvovi s Migem 25, a když mu šli do obchodního domu Marshall Field & Co. koupit oblek, nevěřil, že není ve vládní prodejně a nebylo ho možno přesvědčit, že v USA žádné vládní prodejny nejsou, ani když byl zaveden přes ulici k Searsovi a ještě k MACY´s.
    "Nejsem blbec," namítl na tvrzení, že Amerika vládních prodejen nezná. "Nedělejte ze mne blbce, všude plno obleků a skoro žádný zákazník, teď v jedenáct dopoledne. Prostě jste bohatší a máte víc vládních prodejen."
    Přijeli jsme ze země, vlastně tehdy už ze zemí, kde se pozná kdo je kdo, například podle toho, jaké cigarety kouří. Kouřil jsem tehdy dlouhé Kentky, a majitel podniku, železáren, kde jsem končil svou dělnickou kariéru v ;Chicagu (Cicero je předměstí téhož), je kouřil také. Říkal mi Jan, tak jako všem dělníkům říkal křestním jménem, a já jemu zase Boss. Měl jedinou privilej. Na rozdíl od nás, směl do provozu bez helmy, ochranných bot a brýlí, aniž by platil pokutu. Jenže svou pojistku si platil on, a tu naši platil také on. Platil také prádelnu, která nám každý den po směně vyprala (naše vlastní) montérky, takže jsme je každé ráno měli čisté.
    Ta helma ještě v Chicagu ostatně posloužila i manželce jednoho věhlasného českého šachisty, když jsme ve Winnetce zapíjeli turnaj, který mu tehdy nevyšel a cestou domů se choti zvedl žaludek. Posléze, když jsem zvěděl, že u té nejrevolučnější americké mládeže, akumulované po univerzitách, platí Yellow Helmet, za přezdívku pro podlé reakcionáře, nosil jsem ji i po Harvardu dávno poté, co jsem už nebyl modrý límec. Docela je mi dnes líto, že nevím, kam se poděla, zatímco nářadí, se kterým jsem do železáren nastupoval (každý americký dělník má své vlastní), i hořáky na svářečku, dosud mám.
    Svou americkou kariéru jsem ovšem začínal u firmy Dellin Landscape & Nursey v Northbrooku. Pan Dellin, čili Ed, od Eduard, byl přes to francouzské jméno Čech jako poleno, a navíc člověk nesmírně dobrý. Jeho podnikání vězelo v tom, že se staral o zahrady a budoval zahrady. Také například u věhlasného finančního odborníka a filozofa, pana Friedmana. Však jsem mu sázel kolem příjezdu ke garáži jilmy.
    Jeho předkové, tedy pana Dellina, prchali z Francie před Sansculloty do Čech, on potom zase, jako vedoucí agrární mládeže, před bolševikem, z Čech do Ameriky. Dobrota pana Dellina vězela v tom, že u něj nalezli zaměstnání i lidé nemající o kytičkách, zahradách a stromech ani ponětí. Ale chtěli pracovat, aby mohli jíst a bydlet. Například později v Československu hodně známý redaktor Voice, Mirek Zástěra, dr. Snopek, jako lékař, později člen týmu vyznamenaný Nobelem. Desítky dalších. Zaměstnal i českého kameramana ORTF z ;Paříže, který se za nimi zajel podívat. Základ pracovních sil tvořili hoši z ;Portorika. Neb s dobrotou, kterou vůči nám prokazoval, by to věru mohl pan Dellin dotáhnout leda na žebrotu.
    Dokládám příhodou prožitou se vzpomenutým Mirkem Zástěrou. Byli jsme vysláni k nejstarší zákaznici podniku pana Dellina, sídlící na Mary Street číslo 10 ve Winnetce, která z nějakého důvodu nechodila pro okurky do First National, ale pěstovala si je na zahrádce. Potřebovala je vyplít a okopat. Pracovali jsme s Mirkem pilně a s hrdostí hleděli na zkypřený záhon, kde se v dlouhých řídkých řadách tyčily jakési oku lahodící rostliny. Podle našich představ okurky. Jenže okurky to nebyly, byl to jen hezky vypadající plevel. Když se pan Dellin přijel podívat, jak jsme pokročili, byl na mrtvici. Majitelka naštěstí nebyla doma, a tak jsme nebohé okurky pod jeho vedením vytahali z kompostu, znova zasadili a zalili. Kupodivu to přežily.
    Tohle zaměstnání mělo ale tu nevýhodu, že s příchodem zimy končilo. Nebýt toho, dělám tam asi dodnes. Časem jsem se tam vycvičil na stavění plotů, což mi šlo podstatně lépe, než rozeznat okurku od pýru. Obor, kde jsem v Illinois dosáhl značných budovatelských úspěchů.
    Co ještě dodat k Americe, respektive USA? I pánové V + W, ač členové komunistického Devětsilu, usoudili, že je to země svobody a země práce, a přáli si, aby nám Strýček Sam dal svou civilizaci.
    V čem ta civilizace vězí? Především v ;práci. Potom v ;něčem, co bych si dovolil ukázat na příkladu. Češi a Němci, nikoli, že by se tím zvláště lišili od jiných národů Evropy a národů vůbec, si cosi před jedno milénium svých společných dějin, strašně rádi dávali po hubě. Což, včetně počítání mrtvol, vedlo ku stále dalším a dalším kolům nekonečného vzájemného rozbíjení hlaviček.
    Dnes už se, díky automobilu a zásadní změně výroby, typické národnostní čtvrti v USA takřka rozpadly, ale dobrých sto a padesát let v ;Chicagu a St. Louis (snad i jinde, ale o těch nevím), ty české a německé čtvrti sousedily, aniž by došlo k ;jediném národnostnímu maléru. A to evropskou kopanou hrají v ;USA, kromě Italů a Hispánců, hlavně Češi a Němci, a pochopitelně před svým publikem. Abych pravdu řekl, já tam vlastně nepamatuji (tedy někdy do roku 1973) jen Čechy a českou čtvrť. Byli jsme Čechoslováci, respektive podle chicagského argotu, Bohemians. Věnoval jsem tomu až moc místa, ale snad se mi tím podařilo vysvětlit také to, jak teprve Amerika ze mne udělala člověka. Míněno svobodného. Nic zvláštního, žádná pozoruhodnost, potkalo to tam miliony a miliony jiných.


Jan Beneš

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012