Malý král

3 2004 Aktuality česky
obálka čísla

Před desíti lety zemřel Karel Kryl osobnost České hudby 2004

„Co dítě spal jsem skrčený když trápili mne půstem a tudíž chodím vzpřímený jsa pidimužík vzrůstem jak račte vidět…!

Ironizoval svou výšku – zbytečně. Jsou podstatnější vlastnosti.

„Šla krása jiným dětem a tudíž sudičky mne učinily skřetem na úkor hlavičky." (Pochyby, 1974).

Hlavu měl moudrou, duši výjimečně citlivou. Páteř rovnou. Vybral si jednou provždycky nesnadnou cestu věčného hledače pravdy. Nikoliv rebela z profese – tu nálepku mu ochotně přilepili jiní. I kdyby nedostal do vínku talent, který nepromarnil, i kdyby místo hlasu mu zůstal jen zrak, ještě by dokázal vyjádřit to, nač ostatním nestačí spousta řečí.

Všimli jste si někdy té jasné, zářivé modři v očích mnoha Moravanů? To je přec barva poledního nebe nad pšeničným polem, záblesk slunce, co je „zlatou skobou na obloze přibitý…"

Slovem znal čarovat a to je dáno jen básníkům od Pánaboha. Jen těm, co svedou „sbírat s oblohy zelená oblaka… Opojen plouti světy, přivázat na draka slabiky, slůvka, věty… Mít ze slov čtyřspřeží vět, které tryskem letí na křídlech ze souvětí po bílém pobřeží…" (Slovíčka, 1975-1977).

Přijal ten dar pokorně a dřel jak dělník, aby jej neztratil. A psal, do zápisníčků, které se časem rozpadly, na lístky papíru, na jídelní lístky i ubrousky. Psal, jako se opracovává kámen, aby zůstal jen čistý tvar. Od nápadu ke konečné podobě bylo někdy daleko.

Považoval se za básníka s kytarou. Právem. Stejným právem jej můžeme nazvat výtvarníkem čisté linky a vtipných nápadů. Jeho plátna a paňáci svědčí o dalším rozměru nadání. Pak – zpěvák a recitátor.

S hlasem, který poztrácel lehkost výšek, zato nabyl zvláštní naléhavosti, jako kdyby se do něj uložily všechny prožitky. Byl to hlas, který nelze vnímat jako kulisu, protože člověka přiměje k zastavení. Slova pak pálí, mrazí, ale také hřejí. Dají se nesnadno převést do jiné řeči. Přesto jsou desítky překladů jeho veršů nejen do polštiny, k níž měl nejblíže, ale i do němčiny, angličtiny, norštiny, překladů vlastních i cizích. O překladu do norštiny se zmiňuje paní Milada Blekastadová rozená Topičová, známá komenioložka, která si vážila Kryla-básníka a povzbuzovala ho v nelehkém životním období. Vzácná žena, která bohužel vloni zemřela.

Pousmála jsem se nad dopisem, v němž mu švédská bohemistka Ulla děkovala za jeho písničky „překrásnohrozné". Pak jsem si uvědomila, že cizinka bezděky spojila v jeden novotvar obojí, co je v Krylově tvorbě obsaženo: nádhera i hrůza tohoto světa.

Doktor Jaroslav Škarvada mu po zážitku s Carmina resurrectionis napsal, že si je přehrál několikrát a ještě mu znějí v srdci : „Je to jako to všechno Vaše – rána do hlavy, která léčí srdce – aspoň těch, co nějaké mají." Lépe to snad vyjádřit nešlo.

Životem – plíživotem.

Sudičky mu, pravda, kolébku moc měkce nevystlaly. Dědeček – Karel Jan a otec Karel Kryl museli opustit rodiště a dům, když se z Nového Jičína stal okupovaný Neu Titschein. Přestěhovali tiskárnu do Kroměříže, jenže ani tam neunikla dohledu nacistů a Kryl otec výslechům na gestapu. 12. dubna 1944 se v Kroměříži narodil Karel Kryl nejmladší, syn a vnuk tiskařů, z jejichž dílny nikdy nevyšel brak – stavovská čest by to nedovolila.

Marie, Karel, Jan – taková byla posloupnost dětí v rodině, která přežila válku, aby se o pár let později stala obětí další primitivní zvůle. K úmrtí druhého presidenta ČSR Edvarda Beneše vytiskl otec Kryl pamětní grafický list s truchlící ženskou postavou a datem. Ještě s označením tiskárny, zanedlouho zlikvidované. To už bylo staršímu synovi pět let a rané dětské zážitky bývají hluboko vtištěné do paměti.

„Milý Karlíčku, můj bývalý žáčku první třídy v Kroměříži, ráda na tebe vzpomínám," napsala mu po letech paní učitelka Šamánková. „Už tehdy ses lišil od ostatních. Zamyšleně hledíš do dáli a pod levou paží držíš knihu…" popisuje starou fotografii své třídy. Lišit se v čemkoliv nebylo bezpečné. Dostudoval střední keramickou školu v Bechyni, doporučení na vysokou školu nedostal. Nevadí, že začal pracovat jako dělník ve Spojkeru Teplice. „V té době jsme měli možná nejvzdělanější dělnickou třídu na světě," napsal o tom bez ironie v „Půlkacíři", v knížce, v níž se ohlédl zpět, když se přiblížila padesátka. Najdete v ní ostatně všechno podstatné.

Mezníkem, tak jako pro mnohé, byl rok 1968, kdy se přemístil do Prahy, aby tu prožil „do té doby největší dobrodružství svého života." Jako pamětník dvojí okupace přitakávám: Má-li člověk štěstí, i dvakrát za život se může opojit dobou nadějí a silou lidské solidarity. Nemá trvání, zákonitě, protože lidé nejsou andělé. I ta krátká jiskření dají ale pocítit , že kromě „ovčanů" tu žijí i občané. Ti „nežvaní u řízku tupě a kostrbatě," zadek jim není „základnou existence", mají hlavu a tou – myslí.

Vystřízlivění se obvykle rovná šoku. Ve vlaku z Kojetína do Ostravy napsal „Bratříčka"; ještě neměl tušení, že jeho první deska, vydaná na jaře roku 1969 v Pantonu, bude už na podzim toho roku pokladem pro ty, kteří ji stihli koupit. A že se jeho písně, s nimiž „za párek a polívku" procestoval díl republiky, rozběhnou na desítkách pásků, půjčovaných a přehrávaných do rozmazané neposlouchatelnosti. Ti, kteří se v tu dobu teprve narodili, z nich pochopí víc a lépe než jim dokázali povědět rodiče. Ještě nebylo vysloveno slovo „normalizace", když napsal báseň „Rakovina". Básníci vždycky dohlédnou dál – citem a schopností vcítění.. K našemu prospěchu – k jejich újmě. V létě roku 1969 odjel na pozvání Norského studentského svazu do Skandinávie. Po návratu zjistil, že rakovina už rozsela metastázy. 9. září 1969 se nevrátil z festivalu písničkářů na hradu Waldecku. V zemi se rozprostřela „dočasnost" ochrany „gustapa" a spřátelených vojsk. Kryl zvolil exil, nebylo jiné cesty, alespoň pro něj ne. Ve studiích Svobodné Evropy natočil v říjnu toho roku desku „Rakovina".

***

Pracoval jako volný spolupracovník, žil „z ruky do huby", učil se jazyku, z něhož neznal do té doby ani slova. Při zaměstnání studoval dějiny umění na universitě v Mnichově. Účinkoval v sérii koncertů v různých místech Evropy, v USA i v Austrálii. Účastnil se akcí k výročí ruské okupace Československa („Lieder gegen Panzer" v roce 1978), spolupracoval s exilovými časopisy, koncertoval pro emigranty, rozesílal desky, natočené většinou vlastním nákladem. Kromě ilustrací ke knížkám, vydaným v cizině, vytvořil linoryty pro edici „Poesie mimo domov".

„Návraty nejsou, není-li kam."

Kdo může soudit, že on a jemu podobní odešli někam „za lepším", nepochopil nic. Za odvahu zpřetrhat vazby a začít od nuly se platí tvrdě, nejen nočními můrami emigrantských snů. Člověk není semínko, hnané větrem, které zakoření kdekoliv, vždyť ani o semínku to neplatí.

V dopisu, který mu poslali rodiče kurýrem, aby uniknul cenzuře, mu táta napsal: „Celá rodina i bábina souhlasí s Tebou a oddechli jsme si… Nepříjemnosti jsme zatím neměli, chvála Bohu, ale i kdyby, jsme přece dávno vytrénovaní. Zatím známí nepřecházejí před námi přes ulici. Mnozí ovšem přestávají mluvit. Inu, malý lidský strach… Občas a dílčím způsobem Tě slyšíme. To nás uklidňuje. Zlom vaz … Zachovej se jako chlap, neudělej hanbu dědovu jménu. Začal jsi slibně a se ctí, pokračuj tak dále. Čestný charakter a dobré jméno je doufám i pro tebe nade vše …"

Poslední dopis od taťky, který zemřel v březnu roku 1971. Pak přicházely už jen od maminky, sestry, bratra. A od publika, které tu zanechal, které se nevzdalo zakázaného Kryla. Přes to, že jenom za poslech a šíření nahrávek, natož za zpěv „krylovek" na veřejnosti hrozil výslech a kriminál. Listy z Československa docházely většinou na kontaktní adresy, sdělované ve vysílání RFE, nebo přímo na jeho jméno do redakce. Dost lístků a dopisů z různých koutů republiky je podepsaných šifrou nebo pseudonymem, psali mu posluchači i z dovolené v „dostupné" cizině (z Maďarska, NDR, z Jugoslávie), nebo svěřili dopis někomu, kdo se ho nebál převézt přes hranice. Nestřílel tak úplně do tmy, na adresu RFE i přes vytrvalé rušení poslechu se dostalo mnoho ohlasů.

Každá z písní pro nás něco znamenala, každá, sama o sobě, by mu stačila zajistit nesmrtelnost. Kdo neznal „Anděla?" „Král a klaun" – kolikrát jsme ho se syny neuměle reprodukovali! „Morituri te salutant", „Divný kníže", „Habet", „Dachau blues", „Lásko!"

Velké bylo Krylovo „neviditelné publikum", vděčné za posilu, kterou jsme čerpali bez potuchy, kdy budeme moci dluh splatit. Bylo co splácet, dluh narůstal. 28.října 1989 jsme naposledy intenzivně pocítili, kolik může být ve slovech síly. To když Kaprovu ulici zatarasily zelené antony s posádkou a se spuštěnými motory a z okna úzké Žatecké ulice se s výšky rozléhal nezaměnitelný hlas s kytarou: „Král do boje táh‘…" Stoupal a pronikal smradem z výfuků a těžkou dekou beznaděje tolika rozprášených demonstrací, marnosti, ba směšnosti našeho počínání. Najednou byla deprese ta tam a vystřídal ji úlevný smích. Konec té bídy se zdál být na okamžik na dosah.

Nazvat Karla Kryla písničkářem je splátka lehkou mincí za tak vzácný zjev : Král básníků to byl, maličký jen vzrůstem.

Kde domov je náš?

V pětadvaceti opustil tuto zemi na dvacet let. V pětačtyřicítce se už člověk přechýlí do doby, kdy se začne vracet ke kořenům a čím jsme starší, tím víc se nám tlačí slzy pod víčky. „Já snad budu sentimentální až do skonu", přiznával. Bránil se, jak uměl, roztrousil smutek po haluzkách vět, aby se jím nezadusil v době, kdy netušil, zda se k nám ještě kdy v životě podívá. Ten domov miloval a cítil se k němu připoutaný. Napůl Čech – druhou půlkou Němec? Jeden ze žvástů, vyslovených po jeho smrti.

Svého času jsem jezdil do Československa v duši a prakticky jezdím do něj dosud. Nemohu za to, že úřady – a hlavně úředníci, změnili smysl rozdělením…" napsal v červnu roku 1993 v průvodním listu ke své „Andělské povídce", nejsmutnější z příloh, na které nečekal repliku. Poslední, co psal, bylo hořké účtování „Má vlast už není", které nedokončil. Byly věci, s nimiž se nedokázal smířit.

Podobné zklamání, jaké zažil po „sametu" 1989, neminulo ani velmi skeptické lidi. Málokdo se ale dokáže ozvat hned vzápětí, když vyvstane hrozba nových omylů a křivd. Nebylo přece nic pohodlnějšího než navléct obleček živého klasika, užívat si popularity a triumfovat nad pěvci, jejichž „barbiturát" nevinných songů se může linout v setrvalém bezčasí dob minulých, přítomných i příštích. Jenže! Ten vzteklý bard znovu jako tenkrát odmítl „jít za vozem", už zase byl s něčím nespokojený. Měl na to právo, když dál bydlel v Bavorsku a nás viděl jen „z dálky?"

Viděl a slyšel z větší blízkosti, než většina politiků s výšin svého postu. Dostával i po svém návratu stovky dopisů z obrovské škály sociálních i kulturních vrstev. Odpovídal na všechny. Nechtěl zarmoutit, urazit, dotknout se něčích citů. Nenajdeme v té záplavě zdaleka jen naivní psaníčka pubertálních děvčat, zralých žen a obdivovatelek, jaké provázejí popularitu mnoha zpěváků bez rozdílu věku. Je s podivem, jakou tíhu cizích osudů měl unést, s čím vším se mu lidé svěřovali, od školáků po upracované mámy, od bezradných chlapců po starce a stařeny. Obraceli se k němu jako k blízkému člověku s voláním o porozumění, pomoc, pochopení. Psali mu o svých životních zkušenostech a trápeních, reagovali na politické poměry. Někteří souhlasně, jiní bolestně prožívali rozdělení státu. Byl informován a rozhodně ne jednostranně. Sám vyhledával setkání s lidmi, zvlášť s takovými, kteří se nespokojovali s „brbláním na poměry u piva". Našel si pro ně čas. Zcela určitě by byl proti zveřejnění takových listů i svých odpovědí. Tak úzkostlivě chránil soukromí a právo na ně, že označil některé obálky poznámkou „priv.", ostatní jen „archiv" , aniž pro budoucí archiv cokoliv skartoval a obsahově třídil. Ne proto, že by se v budoucnu mohl bát nějakého senzačního odhalení, vždyť ani není co odhalovat (kromě naivní hlouposti či bájivé lhavosti), ale vydá-li se někdo druhému s důvěrou bez hranic, nepředpokládá tak málo taktu, že jeho list bude za pár let číst někdo, komu nebyl určený. Ani 50 let klauzury na jeho osobní korespondenci, obvyklé u všech osobních fondů, nezmění nic na faktu, který z ní jasně vysvítá: Adresát listů byl člověk s dobrým srdcem, soucitný až k velké možnosti zneužití jeho soucítění.

Kritizoval z lásky a srdce ho při tom bolelo. Nechtěl „demokracii s kosmetickou vadou", předpokládal, že si nespleteme důvěru s kontrolou, že pravidla oné hry na otevřené scéně budou jasná, poctivá a nesmlouvavá vůči kořistníkům, kterým jde v každé době jen o vlastní prospěch. Trápil se pro to víc, než si kdo umí představit.

V tom člověku nebyl hněv, vztek vydržel jen prchavou chvíli. Nebavila ho vážnost, dokázal se smát vtipu a rozdávat radost lidem, o které stál. Sám absolutně neschopný úskoku a zákeřnosti odmítal si je někdy připustit u jiných. Býval nešťastný, když vyplavaly na povrch. Dobře, že nemusel číst některé řádky, ulepené jedem a zplozené jistotou, že se už nemůže bránit! Byl natolik skeptický, že s tím mohl dopředu trochu počítat. Vždyť i přísloví o melounech a přátelích, kterých je třeba přebrat padesát, aby zbyl jeden „tak dobrý a krásný jak na povrch zdá se," pokládal za „neřestně optimistické".

Nebyli naštěstí jen vrhači kamenů a přisátá klíšťata, byli i přátelé, kterým mohl věřit. Věděl to, dokázal to dát najevo způsobem, který dojímal. Vděčný, pokorný, ohleduplný a něžný tvor, na vteřinu přesný. Tak se projevoval vůči všem, kterých si vážil.

Protiví se mi „fan kluby" a zbožnění idolů. Ty jeho se výrazně odlišily nejen tím, že trvají i po jeho smrti. Tím, co si vždycky přál ve vztahu k vlastní osobě: Aby lidi spojovaly myšlenky, snaha prospět někomu a něčemu dobrému bez ohledu na vlastní zisk. Aby lidé nebyli stádem „ovčanů", ale hrdými občany. Mluvil o nich jako o svých dětech, měl je rád.

Přes plány a naděje tušil, že tu už nebude dlouho. Jeho hektický způsob života ostatně jiný konec nevěstil a napomínání bylo marné.

„Na sloupech bez hlavic dvojoblouk píše trojku…" čteme v básni s názvem „Lot".

Bez souvislosti, nazdařbůh seskupená čísla? Být fatalista, měla bych je za předpověď.

3.3.1994 konečně „spočinul, jak pšenice v klásku…"

„Kryl – teprve bude, až to lidem dojde," pronesl nad hrobem návštěvník z Moravy, aniž tušil, že opakuje podobný výrok Bohumila Hrabala, To tiché „promiň" už od nikoho neuslyší. Jeho básně a písně ale žijí dál svým životem, sahají do svědomí, burcují, varují, smějí se i vysmívají. A to je dobré, po ničem netoužil víc.

Alena Šubrtová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012