Jiří Šlitr

* 15. 2. 1924, zemřel 26. 12. 1969

Avšak vraťme se k Jiřímu Šlitrovi. Vyrůstal v rodině učitele Josefa Šlitra a jeho ženy Pavly. Jemné rysy své tváře zdědil po mamince. Chlapeček s hlavičkou pokrytou světlými kudrnatými vlásky a velkýma kulatýma modrýma očima připomínal andělíčka. Navíc byl všestranně nadaný, dobře kreslil, měl rád hudbu, maturitu složil

v době druhé světové války, ale na pokračování studií na právnické fakultě musel počkat až na její konec, neboť vysoké školy byly v době okupace zavřeny. Práva úspěšně absolvoval, avšak nikdy se jim nevěnoval, protože ho celý život daleko více zajímalo malování, skládání hudby a hraní divadla. Skládal, vystupoval v kabaretech, hrál na piano. Náhoda ho v roce 1959 svedla dohromady s Jiřím Suchým. Šedesátá léta byla jedinečné období částečného uvolnění totalitního režimu nastoleného v r. 1948.

Oba Jiříkové spolu založili 1959 divadlo s názvem Semafor. Informace pro později narozené: nejedná se o signalizační zařízení v dopravě, nýbrž jde o zkratku poměrně dlouhého názvu „Sedm malých forem". Pravda, šlo o malé formy, ale jaké! Pro nás pamětníky bylo divadlo Semafor zjevením. Písně dvojice Suchý + Šlitr si takřka okamžitě začali zpívat mladí lidé okouzlení jejich poezií, lehkým humorem a ironií. Záhy zlidověly, což pro verše a písně je největší pocta. Doufám, že písně vytvořené Jiřím Šlitrem budou těšit další generace posluchačů stejně jako nadchly jeho současníky.

Všestrannost talentu umělec uplatnil i na jevišti. Nezapomenutelný je nepohnutý výraz jeho tváře jak při slovním, tak pěveckém projevu, kterým umocňoval jemný humor textů. Typická buřinka na hlavě byla patrně reminiscencí na CH. Chaplina, kterého měl rád. Divadlo se několikrát stěhovalo, až zakotvilo na konci pasáže kina Alfa. Bylo neustále vyprodané. Představní Člověk z půdy, Zuzana je sama doma a řada dalších, na nichž se J. Šlitr podílel autorsky a herecky, byla plná pohody, poezie a krásných písniček. Stálo by možná za to spočítat, kolik holčiček narozených v době, kdy se hrála, dostalo jméno Zuzana. Jako herec a klavírista zazářil ve hře Jonáš a tingl tangl, Ďábel z Vinohrad. Půvab a osobitost jeho talentu zůstaly zachovány díky několika filmům. Pro mě je nejkrásnější z děl, na kterých s podílel, film Kdyby tisíc klarinetů. Absurdita války, ztvárněná s ironickým a vtipným nadhledem, je dodnes nepřekonatelná včetně nápadu změnit zbraně v hudební nástroje.

Připomněla jsem jenom několik děl, na nichž se podílel. Kromě toho stále maloval, kreslil a ilustroval. Většina umělců, kterým nebyl dopřán dlouhý život, je neobyčejně pilných, jakoby tušili blízkost svého konce. Dílo pana Jiřího Šlitra zůstává studánkou vody živé, která osvěžuje, dodává radosti a chuti do života.

Milí čtenáři,

dovolte mi k letošnímu 80. výročí narození Jiřího Šlitra drobnou osobní vzpomínku z loňského roku. Město Rychnov nad Kněžnou již řadu let kromě jiných aktivit pořádá Šlitrovo jaro. Dostává se mi cti, že přípravný výbor v čele s neúnavným dr. Janem Tydlitátem mně již několik let posílá pozvánku. S radostí jsem se vypravila na jubilejní 10. ročník. Jako vždy nádherné jarní počasí, laskavá atmosféra, milí pořadatelé, dobře naladění účastníci, bohatý program, jehož součástí bylo tentokrát odhalení pamětní desky Jiřímu Šlitrovi na domě, ve kterém žil. Všechno báječně klapalo. Krátké, výstižné projevy, hudba. V momentu, kdy měla naráz spadnout rouška zahalující pamětní desku, se náhle na jedné straně zadrhla a nepovolila. Nedalo se nic dělat, musel se začít shánět žebřík, aby se dala látka uvolnit. Z pamětní desky koukala půlka. Diváci trpělivě čekali. Dlužno říci, že pořadatelé neztratili hlavu a ve chvíli šplhal po žebříku mladý muž, šikovně sáhl na správné místo, rouška spadla a pamětní deska se objevila v celé kráse. Všichni jsme si oddychli, zatleskali a spokojeně se rozcházeli. Celou dobu si myslím, že největší radost z drobného zádrhelu by měl ten, komu pamětní deska a slavnostní shromáždění patřily – pan Jiří Šlitr.

Kdo ví, zdali z nějakého divadelního nebe nepokukoval dolů na situaci, která v dobrém ulomila hrot našemu smutnému zamyšlení nad tím, že tak brzy odešel. Rázem jsme se ocitli uprostřed někdy trošku absurdních, někdy úsměvných situací všedních dnů našich lidských životů. Já jsem si vybavila jednu z mých nejoblíbenějších páně Šlitrových písní O třech tetách. Nejraději přirozeně mám tetu třetí, která v kombiné hraje džez na hasičskou trubku svého manžela, a kouzelný konec písně s přáním zahrát si v Rudolfinu, protože tam maj dobře naladěný piáno a choděj tam fajnoví lidé. A také jsem si představila, jak by asi Jiří Šlitr pohotovým perem zachytil scénku z odhalování pamětní desky.

Doufám, že moje připomínka pro mě úsměvné příhody se nedotkla nikoho z milých Rychnováků, kteří tak krásně připomínají každoročně pana Jiřího Šlitra.

Obětavým pořadatelům v čele s p. dr. J. Tydlitátem přeji mnoho energie a úspěchů při pořádání všech krásných akcí, kterými těší obyvatele i návštěvníky jejich pohostinného města. Našim milým čtenářům přeji brzký příchod jara, potěšení z drobných radostí každého dne, který prožívají.