VLTAVĚNKA

2 2004 Kultura česky
obálka čísla

Román Blanky Kubešové lze vřele doporučit každému, kdo má rád dokumentární a memoárovou literaturu a zároveň se nechce ochudit o všechny atributy krásné prózy. Je psaný v několika časových rovinách a má dvě hlavní linie. K oběma posloužily jako základ autentické postavy. Jedna sleduje životní osudy účetního rady a jeho rodiny, je plná úsměvného vyprávění a především zachycuje celou řadu zajímavostí z Prahy 30. let, historii starých žižkovských domů a ulic i dobové názory na českou a ruskou otázku z pohledu rozeného Rusa Juliuse Fediova.

Hlavní linii románu tvoří tragikomické příběhy povltavské figurky a otužilkyně, málem legendy Vltavy – kdysi krásné Fediovy dcery. Takhle ji znali lidé z širokého okolí: Ohnutá záda a krátký krok. Dlouhá propínací zástěra, pod ní nic a k tomu vysoké gumové holinky. Nadávky na adresu chatařů a pražáků zdobily její žižkovský slovník.

Chatku pod Ždáňskou horou obývá Vltavěnka osamoceně společně se psem a kočkami, je to skladiště plné harampádí, starého šatstva a věcí uschovaných na lepší časy. Výsadní postavení tu má otcovo pianino, do jeho kláves ponoří ruce pokaždé, když ji přemohou vzpomínky. Gramofon, na němž do omrzení vyhrává Smetanovu Vltavu, už jen doplňuje atmosféru. Přestože tu žije chudě, ve skutečnosti nepostrádá nic, čím se dnešní člověk potřebuje ohlušit. Jediným, zato však hlubokým a věčným zdrojem štěstí je pro ni řeka, Vltava-Vltavěnka, ta způsobí, že jejich jména zakrátko spl nou. Ti mladší ji znají jen jako podivínku a „bábu od Vltavy", ti starší se pamatují třeba na stromy, které sázala v zákrutu pod Ždáňskou horou.

Mezi nejúchvatnější část vyprávění patří vzpomínka na milého, který se utopil ve Svatojánských proudech. Tady je plně rozehrán autorčin jazyk i fantazie. Jestliže je příběh do jisté míry fikcí či aspoň neověřenou legendou, čtenář má přesto pocit, že se tu poštěstilo vkrást se hrdince do duše, vyrvat jí její tajemství a vytáhnout je na světlo tak, jak se to daří jen nejlepším autorům psychologické prózy.

V kritikách této knihy jsem narazil na větu, která plně vyjadřuje i moje pocity – totiž že „román o Vltavěnce působí v dnešní literární produkci skoro ozdravně". I z toho důvodu pevně věřím, že si získá obdiv a lásku nejen pamětníků, otužilců, vodáků a lidí od Vltavy, ale skutečně širokého čtenářského publika.

Vltavěnka, příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů , vychází v nakl. Šulc a spol. v Praze a je doplněná bohatým obrazovým materiálem.

Možná zbývá dodat, že román pro Knihovnu pro nevidomé K. E. Macana s předstihem načetli Nina Divíšková a Jan Kačer.

Václav R. Židek

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012