Je snadné být ženou ... Rozhovor s Blankou Kubešovou

Dnes v rámci cyklu věnovaného ženám pokračujeme dalším příspěvkem, který se skládá ze dvou částí. V rozhovoru vám přibližujeme spisovatelku Blanku Kubešovou a v recenzi na protější stránce její novou knihu, která jako ostatně každé literární dílo dokresluje svého autora. V tomto případě autorku. Blanka Kubešová, setkáte-li se s ní, nepůsobí jako žena, která by zaníceně chtěla hájit ženská práva. Nemá to zapotřebí. Kouzlem své osobnosti, svými knížkami a svým vlastním životem, který prožila po boku svého manžela po odchodu z Československa ve Švýcarsku a nyní opět ponejvíce doma, dokazuje, že ženská práva rovnají se lidským právům.

M.F.: Vaše nová knížka Vltavěnka, příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů, která byla nedávno i za přítomnosti Českého dialogu pokřtěna, má za námět příběh ze středních Čech. Její hrdinka žije poblíž dnes již neexistujících Svatojánských proudů, vy pracujete převážně v Praze, ale přesto jste byla při představování knihy opět nazvána exilovou autorkou. Vím, že se tomu velmi bráníte a chcete být považována pouze za autorku, bez onoho přívlastku. Proč?

> B.K.: Uvědoměle jsem začala psát až v exilu. Jak v debutu v 68 Publishers u Škvoreckých, v Deníku Leošky Kutheilové, tak ve své práci další, v Romanci pro Žoržínu a vzdáleně i v Kočičí dlažbě, jsem se obracela k domovu. Opatrovala jsem a hýčkala i tu sebemenší vzpomínku na Prahu a dětství. Když se mi přes Svobodnou Evropu ozvali posluchači Deníku Leošky K, byla to pro mne úžasná odměna a povzbuzení k další práci. Zařazení do Slovníku exilových spisovatelů mělo svého času opodstatnění, léty však ztratilo smysl. Připadá mi, že dnes toto označení opisuje jako ve škole jeden od druhého.

M.F.: Jste známá jako autorka mnoha psychologických próz. Studovala jste někdy blíže filozofii, psychologii, sociologii či jiné vědy, které se lidským myšlením a chováním zabývají? Čím to je, že dokážete tak dobře vyjádřit pocity nejrůznějších postav ženských i mužských?

B.K.: Známá je příliš velké slovo. Přesněji – známá nejsem vůbec, ale tím víc si vážím každého čtenáře a každého čtenářského ohlasu. Studie filozofie, a zejména psychologie, zůstává mým nesplněným snem. Tehdy jsem však studovat nemohla, a ne pouze kvůli režimu, a dnes už je trochu pozdě. Píšu o lidech, kteří se cítí vykořeněni a osamoceni a tyhle pocity znám až příliš dobře.

M.F.: Mám správný pocit, že vás zajímají spíše lidé na okraji, neúspěšní, osamocení?

B.K.: Lidem úspěšným, mladým, zdravým a krásným dnes patří svět. Mám pocit, že i na úkor všech ostatních. Jakoby hodnota člověka klesala s jeho ztrátou zubů a vypadalými vlasy. Neškodí si občas připomenout, že právě lidé na okraji dávají životu jeho pestrost.

M.F.: Jak se vciťujete do lidských duší jako je Vltavka, osamělá podivínka z chatrče u řeky, kde jí společnost dělají jen pes a kočky?

B.K.: Jak můžete psát o té špinavé, sprosté bábě ze Ždáně? Zeptala se mě s despektem chatařka, které byla Vltavka dobrá právě jen k tomu, aby jí na parkovišti pohlídala auto. Musela jsem se v duchu usmát. Se stejným opovržením se Vltavka dívala na chataře, kteří celý týden pracovali v začouzeném, vydýchaném a špinavém městě a přes neděli jí přišli špinit její Vltavu. Mám jednoho poustevníka v rodině a vcítit se do mentality téhle po všech stránkách originální ženy pro mne nebyl problém.

M.F.: Víte, že z vyprávění znám příběh člověka Vltavce trochu podobného? Šlo o muže – malíře samouka, který se v padesátých letech 20. stol. usadil v dřevěném srubu u Berounky pod zříceninou hradu Týřova. Mezi lesní zvěří, ptáky a také kočkami dožil až do konce svého zvláštního nuzného života. Byl vlastně také poustevníkem z nešťastné lásky a svoji duši léčil malováním okolních lesů a řeky. Jmenoval se Matoušek. Kdybyste neměla námět na Vltavku, zaujal by vás i příběh muže?

B.K.: Malíř pan Matoušek mi je už teď blízký. Mužské hrdiny, jakým je kupříkladu můj Jerry z horké Arizony v románu Horror Hill (naklad. Primus) mám dokonce svým způsobem radši, ale tohle asi souvisí s mým vztahem k mužům obecně.

M.F.: Mnoho autorů psychologických děl čerpá z vlastních prožitků a zkušeností, jejich tvorba je často zjevně či skrytě plná biografických prvků. Objevují se i ve vaší tvorbě osobní zážitky?

B.K.: Obávám se, že v tom se od ostatních autorů příliš neliším. Deník Leošky K., Romance pro Žoržínu, Kočičí dlažba, Perlový svět i Horror Hill, to jsou práce plné osobních zážitků. Autentický je i příběh hrdiny románu Žabky na vodě. Nebyla by to naše doba, kdyby se z mého politického vězně k mé lítosti nevyklubal příslušník STB.

M.F.: Odpustíte-li mi zvědavost, ráda bych se zeptala, jak vaše spisovatelská dráha ovlivňuje manželství? Zdá se, že máte ve svém muži oporu. U žen – umělkyň jakéhokoli druhu je mnohdy problém skloubit tvůrčí život s tím rodinným. Nebývá to mnohdy jejich vinou, ale spíše malou tolerancí partnera, který by ženu raději viděl „u plotny" nebo přinejmenším v nějakém „normálním" zaměstnání.

B.K.: Tohle mezi námi nikdy nebyl problém. Můj muž se umí postavit snad k jakékoli profesi a můj úspěch je úspěchem nás obou.

M.F.: Cítíte se tedy být emancipovanou ženou?

B.K.: Do jisté míry. Jenže všeho moc škodí.

M.F.: Na závěr bych se ráda zeptala, jak pokračují přípravy natáčení filmu podle vašeho scénáře na námět prózy Černá v bílé, který připravuje pro Českou televizi známý režisér Vít Olmer?

B.K.: Když se moje novela Černá v bílé umístila v soutěži Knižního Klubu, nečekala jsem, že mě námět spoutá tak, že se pustím ještě do televizního scénáře. Na příběhu jedinců v nesnázích se pokouším upozornit na problém rasové nesnášenlivosti, na vztah společnosti k menšině a na intoleranci v nás. Apeluji na mravní odpovědnost k utrpení druhých.

Právě jsme začali natáčet. Pevně věřím, že se týmu filmařů v čele s Vítem Olmerem podaří vážnější námět zpracovat lehkou a napínavou formou.

Martina Fialková: Za čtenáře Českého dialogu vám přeji mnoho dalších dobrých námětů a těším se na další setkání s vaší tvorbou.