Na skok do Na skok do Jižní Ameriky (2. část)

Iguazú

Je 2. prosince, vyjeli jsme z Prahy 29. listopadu a měli po tři dny hodně cestování i nabitý oficiální program. Dnes máme výlet. V deset hodin dopoledne se vznáší náš letoun do nebe, aby po 40 minutách přistál na kouzelném malém letišti uprostřed pralesa. Ale ještě předtím si tu zeleň můžeme vychutnat z okénka letadla. A také největší vodopády světa, ke kterým míříme.

„Dovolili nám přelet vodopádů," hlásí pilot a sestupuje dolů. Pak několikrát nad nimi zakrouží...kolegové novináři se cpou k okénkům s fotoaparáty. Já taky, ale bohužel mi nic nevyjde...

Pak se sneseme uprostřed té krásně syté zeleně na malé letiště s jednou dráhou. Jsme tu také jediné letadlo. Před letištěm už na nás čekají minibusy a policejní doprovod. Jedeme do Puerto de Iguazú, což je na argentinské straně vodopádů (ty leží, či spíše padají na rozhraní Paraguaje, Brazílie a Argentiny). Nasedáme do výletního vláčku, který s námi pomalu jako procházkou projíždí pralesem. Kolem nás neprostupné stromoví, liány, ptačí zpěv a tisíce barevných motýlů. Vystupujeme a jdeme po dlouhém dřevěném mostku-lávce asi kilometr k vodopádům. Nad širokou členitou řekou Paraná, kde si turisté také mohou zařádit na raftech, které je možné si zde půjčit. Když na to koukám, do té hnědé velmi živé vody, moc by se mi nechtělo. I když krokodýli jsou zde prý pouze malí, asi metroví.

Už z dálky byl vidět „kouř" – mohutná vlna drobných kapiček vody, vznášejících se do stometrové výšky, vypuzené zezdola dopadajícími tunami vody. Teď, u cíle, bylo ve třicetistupňovém vedru velmi příjemné nechat na sebe kapky jemně dopadat a kochat se pohledem na to, co se člověku naskytne (či nenaskytne) třeba jednou za život.

Ohromné masy vody, padající s osmdesátimetrové výšky v šířce několika kilometrů. Šumot té vody. Ptáci, hnízdící po stranách ve skalách porostlých travinami, se vrhají jako motýli do vodních par. Budí zdání, že tam loví hmyz. Ale cožpak tam nějaký může létat? Nebo se ptáci jen chladí v příjemné sprše? Kmitají sem a tam v hromadných náletech a kvíkají jakoby vzrušeni z toho přírodního jevu... Pohled shora se nazývá pohled do Ďáblova chřtánu.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili u indiánů, kteří zde nabízeli své výrobky ze dřeva. Suvenýry v podobě místní zvířeny od malých želviček, přes ptáky až ke krokodýlům. Nikdo z delegace neodolal, aby něco nekoupil...

Byl to nádherný výlet.

K večeru se vracíme k našemu letadlu a startujeme směr Brasilia, hlavní město Brazílie.

Brasilia

Máme k hlavnímu městu asi čtyři hodiny letu. Letíme podle řeky Paraná, již poněkolikáté můžeme vidět největší přehradu na světě, pralesy a jiné řeky. Pouze velmi zřídka městečko utopené v zeleni.

Miluji plout nebem a dívat se na krajinu...

„Není to moc hezké město," řekl mi před přistáním kdosi z naší skupiny. „Bylo postavené jako umělé město v padesátých-šedesátých letech. Trochu Le Corbusier, trochu jako Zlín. Velké betonové paláce, mezi tím velké prostory, sem tam fontána či umělé jezírko."

Ve skutečnosti byli jeho tvůrci urbanista L. Costa a architekt O. Niemeyer. Ale hlavním organizátorem a propagátorem této dávné myšlenky, snad dokonce už z roku 1891, byl v padesátých letech kandidát na prezidentství, lékař a guvernér státu Minas – Gerais Juscelino Kubischek (potomek rodiny jihočeských vystěhovalců).

Já bych jen dodala, že zde mají ještě architektonicky zajímavou stavbu Parlamentu a Senátu – jsou to dvě obří misky, jedna je Parlament – vypadá jako hluboký talíř, druhá je Senát a je znázorněna hlubokým talířem obráceným dolů, tedy spíše poklicí. „Co se v Parlamentu uvaří, Senát poklicí udusí" říkají zdejší...Obě „misky" jsou spojeny podzemními chodbami s pohyblivou podlahou. V čase, kdy Prahou zmítá debata o tom, zda jsou naši senátoři termiti, když si chtějí zbudovat podzemní chodby, mohu odpovědně napsat, že v městě Brasília už termiti dávno působí.

To jsme se dozvěděli přímo v Parlamentu, kde celou naši výpravu poslanci přijali a po výměnných pozdravných proslovech nám zahráli českou a brazilskou hymnu. Ta jejich je docela veselá, rozverná jako Straussovy valčíky...

V brazilské metropoli jsme přistáli na vojenském letišti a až na plochu pro nás přijela auta, řízená jak pracovníky naší ambasády, tak pracovníky brazilského Senátu, jehož zástupci naši delegaci vítali. Kromě policejního auta vpředu a vzadu byla celá kolona střežena ještě hbitými jezdci na motorkách, kteří kmitali kolem nás ve vedlejších jízdních pruzích, aby tam nikdo nemohl vjet. Bylo zajímavé pozorovat, jak byli sehraní. Vždycky jeden vyrazil dopředu a počkal na dalšího, ten zase střežil dojíždějící auta, pak převzal úkol toho předního a vyrazil vpřed.... (Působilo to o něco profesionálnějším dojmem než policejní auto v Asunciónu, které mělo vystrčený kulomet z okna namířený zřejmě nedopatřením téměř na hlavu našeho Senátu...)

V Brasílii jsme pobyli v podstatě jenom jeden den. Byl zakončen setkáním s krajany a večeří, kterou pro nás uspořádali spolu s naší ambasádou. V životě jsem neviděla tolik jídla. Nejprve příjemné prostředí výletní grilové restuace, kde se stoly prohýbaly pod všelijakými dobrotami od paštik, masíček, uzenin až k mísám báječného salátu, ovoce a sladkostí. Ale to byl, prosím, jenom předkrm! „Moc se nenajezte, to hlavní teprve přijde," radil mi kdosi. A také ano. Přicházeli muži s meči, na nichž byly odshora až dolů nabodané kusy grilovaného masa, a odkrajovali nám přímo na talíře – chcete hovězí, vepřové, telecí, jsou libo srdíčka, ledvinky, kuřecí kousky v pikantním koření...a co já vím ještě? Jako příloha hranolky, pečivo s česnekovou náplní (vynikající!), salát s křepelčími vajíčky, poté sladké krémy, zmrzlina, ovoce. K pití, co kdo chtěl včetně plzeňského piva a zdejší speciality podobné mexické margaritě (bílá tekutina se zmrzlinou, teqilou a limetkami).

Krajané byli rozesazeni mezi naší senátní delegací a srdečně se spolu bavili. Měla jsem jen malou možnost sem tam někoho mezi jídlem „vytáhnout" k jinému stolu a trochu popovídat.

Pan Václav Vinecký

Tak například pan Vinecký, bývalý hráč (hoboj) Symfonického orchestru Národního divadla v Praze.

V roce tvrdé normalizace udělal konkurs do orchestru v Sao Paulu a zůstal v Brazílii. Založil zde dechový kvintet, s nímž nahrál CD, další CD nahrál s dechovým triem. Učí na zdejší hudební universitě, což je něco jako naše HAMU, a samozřejmě seznamuje žáky, i posluchače na svých koncertech a na CD s českou muzikou. Dvořák, Janáček, Smetana jsou v Brazílii díky němu známí. Poslední jeho koncert, který byl velmi úspěšný, měl na repertoáru Janáčkova Tarase Bulbu.

Bývalá manželka pana Vineckého je také muzikantkou a propagátorkou české hudby, stejně jako jejich dcera...

Milan Dušek

Utekl v roce 1939 před válkou, přijel sem s rodiči, bylo mu 13 let. Je tady už 66 let, právě včera mu bylo 79 let. Je malířem, fotografem a sochařem. Pracoval v kulturní sekci amerického velvyslanectví v Riu, když bylo založeno město Brasília, byl přestěhován spolu s velvyslanectvím sem.

Do České republiky se podíval v roce 1996 spolu se svým synem. Byl moc šťasten. Kromě Prahy pobyl v Ústí nad Labem, odkud pocházel a kde prožil dětství. Říká, že se tam moc nezměnilo, nádraží je stejné, město stejné, jen na okrajích jsou nové čtvrti. Byl se také podívat na místo, kde vyrůstal. „Jejich" domek tam stál. Jeho syn jej fotil. V tom vyšla z domku stará paní a ptala se proč. Když jí řekl své jméno, rozjasnila se jí tvář a řekla: „Vítej, Milane, však jsme si spolu jako malí hrávali..."

Ovzduší bylo tak srdečné a povídání tolik, že z plánovaného konce večera v deset byla nakonec půlnoc. Tak honem přes celé město do hotelu a ráno se letí dál.