Literární akademie Literární akademie - Literární akademie - Nejbližší člověk

(Soukromá psychiatrická ordinace – útržek z rozhovoru)

[Pokoj se žlutomodrými stěnami a čestnými uznáními.

V zelených křeslech proti sobě sedí mladší muž, soukromý psychiatr a dívka, klientka. Muž se tváří zdánlivě neúčastně a žena zdánlivě účastně, konverzují.]

Muž: Konečně jste udělala pokrok a nechala někoho projít sítem.

Dívka: Ne, jenom jsem přistoupila na vaše pravidla hry.

Muž: Vy tady určujete pravidla. Ta hra má jen konkrétní název, téma „nejbližší člověk". Chci jen, abyste se nad ním zamyslela. Někdo musí existovat. Určitě máte někoho, kdo je vám blízký.

Dívka: Nemám, ale možná znám.

Muž: Oprava. Možná někoho znáte. Tak prosím.

Dívka: Má hnědé vlasy a oči. Délka vlasů je proměnlivá, odstín očí údajně taky. Měří sto devadesát centimetrů, hraje závodně volejbal.

Muž: Tedy mladý muž.

Dívka: Oba jsme empirici, já miluju chemické pokusy a on fyzikální. Studoval VŠ elektro, já chemicko-technologickou. Dokážeme se tři hodiny bavit o světle, jestli je jeho protipólem tma, jestli je fyzikálního nebo chemického původu, nebo o jeho spektrálním složení. Tři hodiny, chápete? Za tu dobu se stačíte rozvést, uletět konkordem vzdálenost Praha-Dubaj, totálně vyhořet a co já vím, co ještě.

Čtyři hodiny jsme například rozebírali jeden ruský film, který trval jen dvě a půl. Skončili jsme jenom proto, že svítalo a my museli do práce. Posílali jsme si esemesky a společně poslouchali poslední cédéčko skupiny U2, přes internet.

Prohlíželi jsme si exponáty indiánského muzea na webových stránkách správního úřadu státu Ohio a fotky z Mongolska, lidi v tamních krojích. Všechna ta místa jsme spolu prošli. Jako dva cestovatelé.

Zjistili jsme, že jsme byli před deseti lety na stejném letním táboře. Bohužel společně asi s padesátkou dalších dětí, takže jsme se ve vzpomínkách nemohli najít. Ale byly věci a místa, které jsme popsali úplně stejně.

Opravoval mi mé hrubky, já jemu redigovala jeho „fyzikální poezii". Radil mně, jak spravit plynový kotel, já jemu, čím odstranit skvrny od Rodinalu.

Je ve znamení Vodnáře a já jsem Ryba, podle čínského horoskopu je Buvol a já Opice, oboje jsou výtečné kombinace, jen v prvcích se k sobě nehodíme. Já jsem oheň a on voda. Oba máme rádi hroznové víno, on modré, já zelené, a nejíme kiwi.

Muž: Tak to zní víc než dobře. Můžu vědět, kde jste se poznali?

Dívka: Na internetu. Víte, pořád tam chodíme a máme tam takovou hru. Dáváme si různé přezdívky a hledáme se.

Muž: Hledáte se?

Dívka: Přezdívky pokaždé obměňujeme, tak aby to bylo co nejtěžší se poznat. Máme takové nepsané pravidlo. Když změníme přezdívku, musíme změnit identitu. Jestliže jsem jednou nahlášená jako „X" a vydávám se za studentku, svobodnou, černovlasou, a podruhé se nahlásím jako „Y", tak už nesmím být studentka, svobodná a tak dále, ale třeba rozvedená matka dvou dětí a prodavačka.

Muž: To se vždycky poznáte?

Dívka: Ne, to je různé. Je to jako rébus, musíte si lámat hlavu a pak můžete klást otázky a něco zjistit, když se ten druhý třeba tak dobře nesoustředí a něco prozradí nebo chce prozradit. Ale je to těžké. Někdy fakt nevím. Třeba si chvíli myslím, že s ním mluvím, podle toho, jak píše, nebo spoléhám na cit, jenže pak zjistím, že to byl omyl. To zamrzí. Stane se, že celý týden přemýšlím, jestli to byl on, třeba podle nějaké průpovídky nebo fráze, kterou používá, ale může to být jen náhoda, matematická pravděpodobnost. Pak to pustím z hlavy. Někdy.

Muž: Je to trochu, promiňte, nenapadá mi ale lepší výraz, schizofrenní, nemyslíte?

Dívka: To je možné, ale nám to tak vyhovuje. Je to hrozně kreativní a dobrodružné. Nemáte pocit, že sedíte za stolem u počítače, ale je to, jako když jste třeba někde na karnevalu a tam má každý masku a vy ho musíte poznat. A to je přece normální, ne? Že lidi, aspoň dřív, chodili na karneval. Byl to druh zábavy. My chodíme na webovský pokec. Místo škrabošky máme virtuální počítačovou anonymitu.

Muž: Každopádně jsme se pohnuli. Jsem i za vás rád. Můžete mi tedy znovu přesně říci důvod, proč jste ho nechala projít sítem?

Dívka: Je kreativní, inteligentní, můžu si s ním povídat o čemkoliv. Snažíme se jít pod slova, najít klíč k tomu druhému. Nehledíme si do tváří, neodezíráme z úst, nečteme z očí. Nerozptyluje nás cvrnkání prsty toho druhého, pohled na hodinky, že je čas jít.

Muž: Ale musí být důvod, proč jste s tím tak dlouho váhala. Proč jste mi o tom muži nechtěla říct. Ať je pro vás čímkoli. Kamarádem, přítelem. Je důvod, proč ho máte uzamčeného, proč s ním nejdete na světlo?

Dívka: Je… neskutečný. Neznám jeho jméno ani hlas. Nikdy jsem ho neviděla ani na fotce. Scházíme se jen na internetu. Je mi jedno, jestli je to devadesátiletá nemohoucí babička, která dostala počítač od sociálky, aby jí nebylo doma tak smutno. Jistě, bylo by mi milejší, kdyby to byl člověk, kterého jsem popsala. Ale to je přeci stejně jedno, stejně se nesejdeme. Žijeme každý dál svým životem a stačí nám vědět, že je někde kolem nás někdo blízký. Že s ním třeba zrovna jedu metrem nebo že to byl ten muž, co mi právě podržel dveře. Že je teď ve stejném městě a zítra bude stát vedle mě na koncertě. Nám nejde o konkrétní podobu, to přece řekl už Shakespeare, že co nazýváme růží, bude pod jiným jménem vonět stejně. Dokud se potkáváme v tom virtuálním světě, vím, že nejsem sama. Snad.