vítejte doma – welcome home!

Setkání s rytířem českého lékařského stavu, plk. let. v. v., MUDr. Karlem A. Macháčkem

„Nikdy jsem neztratil víru v charakter českého národa. Vždy jsem ho obdivoval a hrdě se k němu hlásím," řekl nám MUDr. Karel Macháček (1916), exulant žijící v Anglii více než šedesát let. Seznámili jsme se s ním v Praze při autogramiádě českého vydání jeho knihy Escape to England (Sussex 1988), s kterou se díky Univerzitě Karlově mohou seznámit i čeští čtenáři. Popisuje osud jednoho z československých studentů postižených událostmi let 1938-39.

Ale začněme od začátku. V Protektorátě Čechy a Morava se konají mohutné protiněmecké demonstrace k výročí vzniku samostatné Československé republiky 28. října 1918. V Praze je při demonstracích zabit mladý dělník Václav Sedláček a smrtelně zraněn medik Jan Opletal. Zranění podlehl a po opětných protiokupačních demonstracích v den jeho pohřbu 15. listopadu následuje zatýkání, popravy studentů a uzavření českých vysokých škol. Student medicíny na brněnské lékařské fakultě Karel Macháček uposlechl rozhlasové výzvy prezidenta E. Beneše z Londýna a odchází do neznáma, aby se zapojil do boje za osvobození Československa.

Datum 17. listopad 1939, poprava devíti studentských představitelů, deportace vysokoškoláků do koncentračního tábora v Sachsenhausenu a uzavření českých vysokých škol, se vryl silně do mysli studentů, a proto se členové válečného výboru Ústředního svazu čs. studentstva V. Paleček, V. Zink, K. Macháček, P. Kavan, Č. Adamec, L. Rozbořil, V. Straka rozhodli, že toto datum nesmí být zapomenuto. Svým jednáním se v roce 1941 zasloužili o vyhlášení 17. listopadu Mezinárodním studentským dnem.

S Karlem Macháčkem jsme se setkali v lednu 2004. Právě se vracel ze slováckého Kyjova, kde se konala slavnostní prezentace jeho knížky „Útěk do Anglie" (Praha, UK 2003). První vydání vyšlo anglicky k 50. výročí Mnichova. Paměti psal původně pro Angličany, aby věděli, odkud Češi pocházejí. Proto se je snažil psát anglickým stylem. Pokusil se zachytit citlivě atmosféru doby, mládí prožité v pohnutých dobách německé okupace. Kniha zaznamenala příznivý ohlas, a tak se MUDr. Macháček rozhodl ji přeložit pro svou sestru, žijící na Moravě. Díky vzpomínkovým oslavám 17. listopadu se seznámil s vedoucím archivu Univerzity Karlovy PhDr. Zdeňkem Poustou, který projevil o paměti zájem a zredigoval je pro české vydání. Koncem listopadu minulého roku přijel autor na prezentaci knihy do Prahy.

Podzim roku 1939. Jak jste jej prožíval vy, student medicíny?

Byl jsem místopředsedou studentského svazu v Brně. Studentské nepokoje v Brně proběhly také, ale oproti Praze se demonstrace odehrály v menším měřítku, proto policie nemusela zasahovat. Na radu našich univerzitních profesorů se představitelé svazu snažili Němce neprovokovat. Studentům jsme vysvětlovali, že jsme přesto vlastenci jako každý jiný. Ale zadržet se to nedalo. Když k tomu nakonec došlo, já jsem přirozeně byl exponovaný, ale když Němci sbírali studenty v Brně, zdá se, že se nejednalo ani tak o jména nebo o funkce, ale o počet. V Kounicových kolejích gestapáci vybrali toho, kdo se jim líbil, nebo nelíbil?

Ale vy jste zatčení unikl ...

Chtěl jsem zjistit, co se děje, a tak jsem sešel do přízemí koleje na sekretariát. Když jsem procházel kolem vojáka s bodákem, řekl jsem „Guten tag" a on mě nechal projít. Vešel jsem do sekretariátu, kde seděla sekretářka, trochu se chvěla. Dva gestapáci se probírali nějakými listinami, nevšimli si mne a sekretářka udělala zamítavé gesto, abych odešel. Tak jsem se vrátil do svého pokoje. Vyjednávat s někým něco bylo směšné. Tohle byla velká akce, kterou jsem nemohl žádným způsobem ovlivnit. Později vtrhli do našeho pokoje dva vojáci a na každého z nás namířili bodák. Potom vstoupil muž v černé uniformě SS, který uměl dobře česky, asi sudetský Němec. Následoval krátký dramatický výslech, víc dramatický než krátký. Němci nám nechali vzkaz, že budovu musíme ráno opustit. Ráno jsem se spakoval a odjel domů. K dostudování mi chybělo pár semestrů.

Rozhodl jste se proto opustit Protektorát?

Mnichovem jsme byli úplně zdrceni a potom německou okupací, která se přirozeně očekávala. Pro nás to byl konec našeho státu a my jsme věděli, že každý z nás něco musí udělat. Prostě tolik, co každý může, aby přispěl k obnovení naší samostatnosti. Co nám velice pomohlo, byla řeč prezidenta Beneše, kterou pronesl do rádia v Londýně. Oznamoval, že se ujal vedení čs. zahraničního odboje. Organizátorem vojenské skupiny byl generál Sergej Ingr, kterého jsem osobně znal z Vlkoše, kde jsme bydleli. Proto jsem opustil protektorát s pocitem, že jedu vlastně „ke strejčkovi". Jel jsem do neznáma, ale současně jsem cítil úplnou důvěru, hlavně důvěru k odbojovému hnutí, a věděl jsem, že je potřeba se do něj zapojit.

Jakou cestou jste opustil okupované Československo?

Na sklonku roku 1939, krátce před Vánocemi, jsme s přítelem z fakulty Janem Kudrnou za dramatických okolností opustili vlast. Mířili jsme do Francie, kde se formovala čs. zahraniční armáda. Jeli jsme přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii, Libanon, Alžír. Do Marseille jsme dorazili 3. února 1940. V Agde jsme byli přijati do čs. jednotky dobrovolníků. Po porážce Francie se nám podařilo 23. června 1940 odplout do Anglie.

Co se dělo po příjezdu do Anglie?

V Anglii jsme byli všude velice laskavě přijati. Bylo to dojemné. Za Mnichov se Angličané upřímně styděli. Když nás potkávali na ulici, tak se nám, Čechoslovákům, omlouvali: „Prosím Vás, odpusťte nám, to byla prostě politika naší vlády". A z toho důvodu k nám měli vřelejší vztah, chtěli nám pomoci, odčinit to, co se stalo… Zvali nás do rodin.

Naše jednotky se shromáždily v Cholmondeley Park a zde jsme pokračovali v základním vojenském výcviku. Naše studentské aktivity vyústily v roce 1941 k slavnostnímu vyhlášení 17. listopadu Mezinárodním studentským dnem.

Setkal jste se také někdy osobně s prezidentem dr. Edvardem Benešem?

Ano, o Vánocích 1940, kdy navštívil naši vojenskou jednotku. Při této příležitosti jsem se ho zeptal, jak si stojí jeho návrh na dostudování mediků na britských univerzitách… Nakonec studenti s hotovými devíti a více semestry dostali od lékařských fakult nabídku k dokončení studia s podmínkou, že se okamžitě vrátíme ke svým jednotkám, když nás armáda bude potřebovat. Já s kamarádem jsem se dostal v květnu 1941 na lékařskou fakultu do Sheffieldu, města zničeného před naším příletem dvěma nálety. Podařilo se nám zvládnout angličtinu, dostudovat a udělat v červnu 1943 závěrečné zkoušky. Lékařské diplomy jsme obdrželi od oxfordské univerzity, která se za války prohlásila za zástupce uzavřených českých univerzit.

A jak se dál odvíjel váš život?

Několik z nás, Zink, Šulc a já, jsme se v Anglii oženili. Vzal jsem si Betty Mond a později se nám narodil syn Jim. Stal jsem se lékařem našich letců v RAF. Když skončila válka, radostně jsem se i s rodinou vrátil do vlasti, a doma jsem chtěl být republice prospěšný. Ovšem únorové události roku 1948 a nástup komunismu v Československu mě vyhnaly opět do Anglie, kam se mi podařilo v dubnu „odeslat" těhotnou ženu i se synem. Mně se skoro zázračně podařilo odejít v květnu. V Německu pro mě nečekaně nastaly několikaměsíční nesnáze. Když jsem konečně dorazil do Anglie, sebevědomí mi vzrostlo při setkání s vikářem, který nás oddal v roce 1944, a s děkanem lékařské fakulty. Oba mě přivítali slovy „Welcome home". V Anglii jsem už zůstal navždy.

Jaké jsou Vaše návraty do České republiky? Cítíte se Čechem nebo Angličanem?

Přirozeně, že jsem zakotvil v Anglii a že jsem tam prožil celý svůj aktivní život, mám tam rodinu, která je vlastně anglická. Naši tři synové tam vyrostli a neměli žádnou možnost se vžít do našeho ducha. V šedesátých letech jsem měl možnost do Československa jezdit a navštěvovat rodiče a oni mě pak také mohli navštěvovat v Anglii. Udržoval jsem styky se svými přáteli, hlavně studentskými. Velice dychtivě jsem sledoval vývoj politické situace v 80. letech, kdy se komunistické režimy začaly jeden po druhém hroutit.

Jak jste prožíval rok 1989?

České vysílání BBC nás shodou okolností v roce 1989 vyzvalo, abychom připravili publicistickou relaci k 50. výročí studentských listopadových událostí. Připravovali jsme ji se Slávou Šulcem, generálním sekretářem v Anglii, který však náhle zemřel. Tak mě pozvali do studia BBC samotného a natočili se mnou interview o naší studentské činnosti během 2. světové války. Vznikl pořad, kde citovali také bývalého ministra L. Feierabenda a prezidenta E. Beneše. Zazněla slova o komunistech v armádě, kteří ji od začátku rozvraceli s tím, že je to válka imperialistická, a že nemá nic společného s pracujícím lidem.

Profesor Eduard Goldstücker v této relaci BBC po letech přiznal, že to byla direktiva komunistické strany, která doporučovala našim lidem, aby nevstupovali do čs. zahraniční armády a několik set vojáků proto odmítlo bojovat. Tento připravený pořad se neodvysílal v plánovaný den 17. listopadu, ale vzhledem k československým událostem v roce 1989 o dva dny později.

Pád komunismu ve své vlasti jsem nadšeně přivítal. Sledoval jsem se zájmem televizi, byl to zase můj národ, národ bojovníků (i když Češi mají raději mučedníky než bojovníky), na který jsem byl hrdý za to, že našel cestu opět se vřadit do společnosti demokratických národů.

V Anglii jsme měli Svaz letců svobodného Československa a po 17. listopadu 1989 jsme navázali úzké styky s domácími institucemi a vládními úřady. Mimořádný vztah se vyvinul s Univerzitou Karlovou, která se ujala udržování tradice událostí 17. listopadu 1939.

Jak jste vnímal rozdělení ČSFR?

My jsme se v Anglii rozhodli, že se rozdělovat na Čechy a Slováky nebudeme, poněvadž jsme byli kamarádi celý život. Navíc žádné území nemáme, tak se nemáme o co dělit! Jsme stále přátelé a spolupracujeme…

Jaký je váš vztah k rodné zemi?

Já jsem anglický občan, který miluje svou zemi. Když přijedu do České republiky, cítím se tady doma. Ale zvyknout si na způsob života, který tady existuje nebo tady pracovat? Jestli by to ještě vůbec šlo, asi ne…

Co si myslíte o našem vstupu do Evropské unie?

Pokud se týče EU, já vím, že menším státům to může jen prospět. Ale musí se dbát na to, aby ty větší státy, hlavně Německo, je nespolkly. V tom je to velké nebezpečí, protože jich je nejvíc a kromě toho jim přihrávají Francouzi. Chce to opatrně přijímat různá nařízení, která z Bruselu vycházejí. Já jsem rád, že nebyla přijata ústava EU, která byla udělaná velice narychlo a nebyla pro nás prospěšná. Zastávám anglické stanovisko: sdružení samostatných států, kde si každý může dělat co chce. Ale v určitých mezích. A kde není prostě závislý na centrální direktivě, protože ta vytváří byrokracii.