Jakou reformu potřebujeme? Takovou, která zeštíhlí stát

Denně se z novin dozvídáme, že českou zemí obchází strašidlo. „Sociálnědemokratická" vláda mu říká daňová reforma, opozice nereforma a lidé zdražování. Diskuse mezi politiky jsou bezobsažné a premiér má pravdu, když si stěžuje na opozici, že není schopna říct, jak by to dělala ona. Přitom je to tak snadné.

Začnu příběhem. Když jsem před lety začínal studovat ekonomii, přišel do třídy tehdejší nestor London School of Economics profesor Richard Lipsey a rozdal nám jednoduchou tabulku, kde byly seřazeny všechny deficity státních rozpočtů, všechna salda zahraniční bilance (import/export), veškeré vnitřní dluhy a podobně všech evropských vlád od roku 1945. Nejhorší výsledky měly sociálnědemokratické vlády.

Proč? Z jednoduchého důvodu. Teologové tomu říkají creatio ex nihilo. Snaha vytvořit něco z ničeho.

Sociální pomoc (neříkejme stát, nechceme být přece všichni žebráky) musí být nastavena podle ekonomických možností té které země: pamatuji dobu, kdy studenti v Portugalsku a Řecku nedostávali od státu žádná stipendia. Sociální úlevy musejí být minimální a musejí se týkat jen minimálního počtu lidí, jinak neúměrně zatíží hospodářství a tím zeslabí jeho možnosti, včetně té sociální pomoci nejslabším.

Peníze, které by si volně nalezly cestu k růstu, stát sebere, takže se přestanou rozmnožovat. Část z nich jde potřebným, část jde některým aby nepracovali (ačkoli by mohli), a část, dost podstatná, jde na byrokracii.

O byrokratech jsme se učili, že to jsou „příslušníci státní úřednické vrstvy, kteří – aby zakryli svůj většinou parazitický charakter – rozšiřují pověrečné představy o své nezastupitelnosti. Přitom mají přirozený sklon rozmnožovat se jako králíci." (J. M. Bocheński ve Slovníku filozofických pověr) Totéž by se dalo vyjádřit jedním z Parkinsonových zákonů, který říká, že každý sekční šéf má příliš mnoho práce a příliš málo lidí. Za tuhého socialismu se tomu říkalo, že vykazuje činnost.

Zní to jako legrace? Myslím, že je to spíš tragédie lidské přirozenosti. Máme-li tedy mluvit jasně: reforma státních výdajů měla především vést k zeštíhlení státního aparátu (a také státních monopolů, pošty, železnic a podobně, které nepodléhají tržnímu principu). První otázka opozice měla znít: kolik úředníků bude propuštěno?

Vládě chybí fantazie

Nejhorší v těchto úvahách o reformě bývá dogma výchozího stavu. Když se pan premiér ptá, jaké reálné a schůdné řešení nabízí opozice, má implicitně za to, že současným stavem se „nedá hejbat". To je ovšem nepřijatelná profesní slepota. Stačilo by přece najmout jednu z velkých konzultačních firem a divili bychom se, co všechno lze zavřít a předělat, kolik ministerstev je zbytečných, jaké neproduktivní kapacity financujeme.

Pamatuji se na svůj údiv, když jsem v Anglii zjistil, že si lze na počkání obstarat pas u poštovní přepážky, snad není potřeba dodávat, že za babku. Vytýkat opozici fantazírování je nesmysl, to vláda by potřebovala více fantazie.

A tak nás tedy čekají nové daně a nižší růst HDP, neboť mezi nimi je nepřímá závislost. Nižší růst zvýší státní deficit a tak dokola, dokud nepřijde opozice, aby nás vytáhla z bryndy. Bude-li na to ovšem mít.

Záleží totiž také na voličích. Jde o to, aby pochopili, že nízké daně a nízká angažovanost státu vedou k prosperitě, a ne naopak: Aby byli ostražití a bdělí, kdykoli zaslechnou slovní spojení sociální stát; nejde totiž o prostou solidaritu z nejchudšími, nýbrž o přesvědčení, že jsme všichni neschopní, a tudíž všichni potřebujeme, aby o nás stát pečoval. Je to nedůstojné a rozmnožuje to řady chudých.