Amerika a houby

8 2001 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

    Evropany, přestěhované za velkou louži, lze rozpoznat nejen podle přízvuku. Středoevropany navíc odlišuje jejich záliba v houbaření. Mykologické vášně, či aspoň sklony, jsme si rozvezli do všech kontinentů. Někdy i pouhá náhoda se stala zdrojem notného zbohatnutí, jak potvrzuje rodina našince Václava Valenty, žijícího na farmě v jihoafrickém Transvaalu: Maminka jim z tehdejšího Československa poslala sušené houby. Poté co vzácnost konzumovali, zbylé drobty, vlastně prach, odvál vítr do lesa. Uplynulo několik roků, v jihoafrické půdě se uchytila novinka tak naprostá, že ji krávy, ovce, ježci i paviáni ignorovali. Takto došlo ke vzniku úspěšné podnikatelské činnosti Valentů. Pěstují hřiby ve velkém, vyvážejí je do Evropy.
    V Canbeře, hlavním městě Austrálie, jsem seděl pod pohostinnou střechou Jihočecha Vratislava Kašpárka a blížilo se poledne. "Co takhle si usmažit pár čerstvých hub?" navrhl. Přikývl jsem a dali jsme se na asi tak pětiminutový pochod. Za konečnou zastávkou autobusu trošku do kopce se skvěly tmavé bochánky -- tudíž nikoliv se plazit houštinami, čenichat, bolestně se seznamovat s důkazy, že nás už někdo předešel. Tam v Klokánii stačilo se shýbnout a sbírat -- zážitek asi natolik romantický jako účast na bramborové brigádě.
    V Evropě se zarputile traduje, že v Americe houby nerostou. Ale rostou, jenže lid je nesbírá, nevyzná se v nich, nerozliší muchomůrky od máselníků. A navíc by to byl dost nerozum oddávat se pátrání po plodech pochybných hodnot a ve hvozdech velikánských, nekonečných se pak ztratit k nenalezení. Zjihle vzpomínám na jeden z výletů přes americký kontinent, naši extázi a splasknutí. V Novém Mexiku na silnici číslo 64, v horách St. Juan ve výši něco nad 3 000 metrů zastavujeme na prázdném parkovišti kochat se scenérii a dýchat chladný horský vzduch. Stromy tam jehličnaté, pod jedním jsem zahlédl cosi hnědého. Shýbnu se a on to perfektní čtvrtmetrový hřib. Naposledy jsem něco takového viděl v gypsovém provedení v českých zahrádkách, s trpaslíky a maloburžoazní vilou Boženkou v pozadí.
    Pustili jsme se do práce, za půl hodiny před námi kupa hřibů, odhadovali jsme tak na půl metráku. Sjíždíme do nížin co nejdříve se dostat do motelu a krájet, krájet, krájet, jak by řekl Lenin Naděždě Krupské.
    Pádíme do Oklahomy, tam slunce hodně praží, v poledne zejména, rozprostřeme hříbečky na poli, za hodinu za dvě to určitě usušíme. Jenže jak už to s plánováním často bývá, nastaly objektivní potíže v podobě prašného vichru. Rychle balíme polomokrý poklad a jedeme dál. Předjeli jsme cement mixer, míchačku na maltu, točila se za jízdy. Dostali jsme nápad: laundromat. Sušíme-li šaty, snad můžeme sušit i houby. Zastavili jsme před prádelnou v oklahomském městysu Cherokee, houby nastrkali do dvou režných pytlů, vložili do sušičky a odjeli nakupovat s pocitem dobře vykonané práce. Když jsme se za půl hodiny vrátili, před podnikem stál majitel a strašně láteřil. U nohy měl dva zmáčené pytle a v ruce držel pušku. Jak je mohl vypátrat? Zřejmě po čichu. Neznámá vůně hřibů mu vzrušila nozdry.
    Podařilo se nám s vaky odjet bez výstřelu. Pokračujeme ve spěšné jízdě, až jsme v nějaké další osadě našli prázdný, opuštěný laundromat. Tentokrát si u díla posečkáme. Sušička se rozjela, naše dva pytle se potácely v prostoru jako astronauti mimo přitažlivost zemskou, spokojeně přikyvujeme a najednou se začaly dostavovat rány, buch, buch, mocné zvuky, jako kdyby po nás šel hodně rozzlobený Beethoven. Prádelní zařízení se začalo třást. Za oknem vidíme na chodníku dvě babičky. Zastavily se a zvedly prst, snad větříce tornádo, v tamních končinách časté neštěstí. Sušička přešla z ;pouhého třasu k razantnějším reakcím a začala se kývat. Takže nám dodatečně došlo, že to nebyla vůně, jež přiměla majitele v Cherokee vzít do ruky střelnou zbraň. Prohráli jsme válku nervů. Zastavili stroj, vyňali pytle, které byly ještě těžší, tužší, zmáčenější. V provozu nám houby neschly, naopak -- stloukaly se v ;dělové koule, takhle se přeci na venkově podomácku vyrábělo máslo, co to bylo za blbý nápad s tím cement mixerem, pojďme pryč. Poté co hrozivý zvuk ustal, babičky odešly.
    Marnost nad marnost! Včera překrásná kupa hřibů jako malovaných a teď tento mazlavý hnus. Naházeli jsme jej do tůně na hranici Arkansasu.


Ota Ulč

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012